Jonathan Safran Foer: Jíst zvířata

Tisk
Share on Myspace

 

jist zvirata prebalV českém překladu vychází kniha, která z tisíců čtenářů udělal vegetariány. Bude mít Foerova kniha stejný vliv i u nás?

 

 

Populární americký romanopisec Jonathan S. Foer začal po narození syna pátrat, jak to chodí v masném průmyslu, aby se mohl zodpovědně rozhodnout, čím bude své dítě krmit. „Nakrmit vlastní dítě není totéž jako najíst se sám: je to mnohem důležitější. Na stravě záleží (na zdraví mého syna i na jeho radosti z jídla) a záleží také na příbězích, které spolu s jídlem servírujeme, protože stmelují rodinu a spojují nás s dalšími lidmi. Příběhy o jídle vypovídají o nás samotných – o naší minulosti a hodnotách.“

 

Foer se rozhodl zjistit – sám pro sebe a svou rodinu – co to vlastně maso je. Chtěl se o něm dozvědět co nejvíc. Odkud se bere? Jak se vyrábí? Jak se se zvířaty zachází a do jaké míry je to důležité?  V rámci svého rodičovského snažení narazil na skutečnosti, které jako občan nemohl ignorovat a jako spisovatel si je nemohl nechat pro sebe. A tak se zrodila jeho kniha Jíst zvířata.

 

Foerův přístup k tématu je osobitý. Neagituje, místo argumentování výhodami bezmasého stravování předkládá čtenáři fakta, se kterými se každý musí vypořádat sám. Shromažďované údaje prokládá svými úvahami, příběhy a reportážemi, autentickými výpověďmi velko- i malochovatelů a pracovníků na jatkách. Třebaže on sám vsadil na vegetariánské stravování, ukazuje, že volba nemusí být mezi „jíst a nejíst maso“.

 

Dosud jediný autorův nebeletristický počin vydává česky nakladatelství Dokořán.

 

Ukázka z knihy:

PROČ BYCHOM MĚLI JÍST PSY

Ačkoli je to ve čtyřiačtyřiceti státech USA naprosto legální, jíst „nejlepšího přítele člověka“ je stejně tak společensky nepřípustné jako jíst své nejlepší přátele. Ani ti nejzarytější masožravci psy nejedí. Když se televizní hvězda a občasný kuchař Gordon Ramsay snaží prodat některý ze svých produktů, dokáže se zvířaty zachá- zet dost nevybíravým způsobem. Nikdy mu ale z žádného hrnce nevykukuje štěně. A ačkoli jednou pronesl, že kdyby se jeho děti staly vegetariány, nechal by je uškvařit se na elektrickém plotu6 , zajímalo by mě, jak by reagoval, kdyby mu zhltnuly jeho hafana.

Psi jsou báječná zvířata, v mnoha ohledech jedinečná. Je však pozoruhodné, že na jejich intelektuálních schopnostech a duševním světě nic pozoruhodného není. Prasata jsou úplně stejně tak inteligentní a citlivá, v každém správném smyslu toho slova. Neumějí sice hupsnout do kufru auta, ale umějí aportovat, běhat a hrát si, dělat blbiny a taky opětovat lásku. Proč je tedy nenecháme stočit se do klubíčka ke krbu a ohřát se u ohně? Proč je na tom ohni aspoň nemůžeme přestat opékat?

To, že jíst psy je velkým tabu, vypovídá něco o psech a taky dost o nás samotných.

Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně.

Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy.

Indiáni zbožňují krávy a občas jedí psy.

I když kontext je poněkud jiný, platí zde slova George Orwella (z Farmy zvířat): „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ To, že některé druhy zvířat chráníme, nemá nic společného se zákony přírody, ale mohou za to příběhy, které o přírodě vyprávíme.

Kdo má tedy pravdu? Proč bychom měli vyloučit psí maso z našeho jídelníčku? Masožrouti navrhují:

Zvířata-společníci se nejedí. Ne všude se ale psi chovají jako společníci. A co třeba naši sousedé, kteří žádná zvířata nemají? Měli bychom právo něco namítat, kdyby měli k večeři psa?

No dobře, tak:

Zvířata s pozoruhodnou mentální kapacitou se nejedí. Pokud „pozoruhodnou mentální kapacitou“ myslíme to, čím disponují psi, pak jedině dobře pro ně. Ale taková definice by zahrnovala také prasata, krávy, kuřata a spoustu mořských živočichů. Naopak by vylučovala vážně postižené lidi.

Pak tedy:

To, že věčná tabu – šťourat se ve vlastních výkalech, líbat svou sestru nebo jíst své společníky – jsou tabu, má jistě svůj důvod. Z vývojového hlediska jsou pro nás tyhle věci špatné. Ale na pojídání psů nic špatného není a leckde to nikdy tabu nebylo. Správně připravené psí maso pro nás nepředstavuje větší riziko než kterékoli jiné maso a ani naše sobecké geny proti tomuto výživnému jídlu nic moc nenamítají.

Pojídání psů se navíc může pyšnit dlouhou tradicí. Již v hrobkách ze 4. století jsou vyobrazeni psi, kteří jsou poráženi spolu s ostatními zvířaty určenými na jídlo. A jednalo se o natolik důležitý zvyk, že pronikl až do samotného jazyka: sinokorejský znak pro „odpovídající“ (yeon) znamená doslova „tak jako je lahodné psí maso“. Hippokrates velebil psí maso jako zdroj síly. Římané jedli „dosud neodstavená“ štěňata. Siouxové si pochutnávali na psích játrech. A není to ještě tak dávno, co se na Havaji konzumoval psí mozek a krev. Hlavní druh zvířete, které jedli Aztékové, byl mexický naháč. Kapitán James Cook jedl psy. Také Roald Amundsen, jak je dobře známo, neváhal sníst své tažné psy. (No dobře, ten byl opravdu hladový.) A psí maso stále jedí na Filipínách, protože věří, že je ochrání před smůlou, v Číně a Koreji, protože věří, že je léčivé, v Nigérii, protože věří, že zvyšuje libido, a na mnoha dalších místech ve všech koutech světa, protože dobře chutná. Číňané už stovky let chovají speciální plemena psů na maso, jako je třeba pes s modročerným jazykem čau-čau, a v mnoha evropských zemích pořád existují předpisy týkající se záznamů o pitvách psů určených pro lidskou spotřebu.

Že se něco dělo skoro všude a skoro vždycky, samozřejmě není důvodem pro to, aby se to dělo i teď. Ale na rozdíl od veškerého masa z chovů, na které je potřeba produkovat zvířata a starat se o ně, psi prakticky škemrají o to, abychom je jedli. V USA se ročně utratí tři až čtyři miliony psů a koček. To znamená, že každý rok jen tak vyhodíme miliony kilogramů masa. A už jen zbavit se těchto utracených psů představuje obrovský ekologický a hospodářský problém. Brát domácí zvířata z jejich domovů by bylo šílené, jasně. Ale jíst všechny ty psy, co se zaběhli nebo utekli, ty, co nejsou dost roztomilí na to, aby si je někdo vzal, nebo se nechovají dost dobře na to, aby si je někdo nechal, by znamenalo zabít jednou ranou celé hejno much a ještě se jimi nakrmit…

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 09 Červen 2015 08:42 )