Brendan Kiely: Zimní evangelium

Email Tisk PDF

zimni evengelium přebalAmerický autor vstoupil do literární arény otevřeným a neotřelým románem o sexuálním zneužívání v katolické církvi.

 

 

Hlavním hrdinou je obyčejný šestnáctiletý středoškolák Aidan. Potají rodičům krade sedativa a alkohol a řeší zdánlivě banální problémy se spolužáky a učiteli. Autor se příběhem Aidana vrací k jednomu z největších skandálů novodobých amerických dějin – sexuálnímu zneužívání dětí ze strany kněží. Nejde však bulvární cestou, nelibuje si v explicitních sexuálních scénách ani dramatických citových výlevech. Je spíše psychologickou studií jedné z obětí, kdy sleduje Aidanovy snahy vyrovnat s celou zkušeností, počínající absolutním popřením po finální uvědomění si, že mlčet znamená dovolit, aby se stejné věci děly dál i jiným. Ostatně jak říká jedna z postav: Není to jen o tom, že vám někdo ublíží. On vás tím připraví i o budoucnost. Je to, jako by vám to dělal znovu a znovu.

 

Zimní evangelium navíc není jen obžalobou kněží, kteří zneužili důvěry svých svěřenců. Je obžalobou celé americké společnosti, a to především bohatých „bílých“ komunit Nové Anglie, v nichž se dospělí ženou za pochybnými hodnotami a přehlížejí do očí bijící volání o pomoc svých osamělých a mnohdy i zanedbávaných dětí, které touží stejně jako všechny děti po jediném: lásce a pozornosti.

 

V českém překladu Markéty Musilové román vydává Argo.

 

Ukázka z knihy:

Abych vám mohl vylíčit, co se doopravdy stalo – to, co ještě nevíte a o čem novináři nepsali –, musím začít u matčina každoročního vánočního večírku. Dva dny předtím to vypadalo, jako by se do její velké show zapojil i vesmír – to když sněhová bouře natřela náš malý kout Connecticutu na bílo. Máma byla nadšená. Elektrické svíčky v oknech, na dveřích věnce, malebné závěje všude kolem domu – všechno bylo prostě „úžasné“, jak by řekli její známí. Povznese to ducha, nebo to tak aspoň mělo vypadat. To byla celá máma – podle její teorie přežijí jen ti nejveselejší – a všichni byli připravení tu její vánoční medicínu pěkně vyzunknout. Měli jsme u nás v domě uvítat nějakých sto padesát hostů, bez ohledu na to, že se pozvánky rozeslaly už na konci října a že na nich hned vedle toho jejího bylo vyraženo i otcovo jméno. Starej Donovan byl ale v Evropě, kde strávil většinu roku a kde teď hodlal zůstat nadobro.

Do pracovny starýho Donovana jsem nikdy předtím nesměl, ale když už se teď doma nevyskytoval, přisvojil jsem si ji. Poflakoval jsem se tak mezi jeho knihami a kuriozitami z celého světa a doufal jsem, že do mě vstoupí nějaké to moudro a přehluší tu hroznou prázdnotu, co ve mně narůstá. Kdyby nebylo večírku, celý večer bych seděl a četl si Frankensteina na hodinu pana Weinsteina, jenže večírek se konal a máma se nahoře chystala, a tak jsem si řekl, že na to seru. Jestli jsem měl přežít, potřeboval jsem něco na rozjezd.

Zamknul jsem dveře od pracovny a posadil se do otáčecího křesla za stolem. Místnost osvětlovaly jen bílé světelné řetězy rozvěšené po keřích venku za okny jako náhrdelníky. Chvíli jsem v tom pološeru seděl a poslouchal, jak po domě pobíhají lidi od cateringu. Potom jsem si rozsvítil malou čtecí lampičku, jenom abych viděl na to, co jsem se chystal udělat. Denní kalendář nikdo celé týdny neotočil, tak jsem ho tak nechal být, jen jsem ho přisunul přes podložku a otočil ho přední stranou dolů. V záři lampy se zaleskl kovový stojánek. Vytřepal jsem několik pilulí adderallu a položil je na zadní stranu kalendáře. Vzal jsem si jedno z Donovanových těžkých per, rozdrtil pilulky na prášek a udělal z kopičky několik menších hromádek. Pak jsem pero rozšrouboval a nasál tu lajnu prázdnou trubičkou.

V hlavě mi vybuchl gejzír myšlenek a vzpomínek. Představil jsem si, jak se ze tmy vynořuje přízrak starýho Donovana – viděl jsem jeho bílou, holou hlavu i to, jak mě očima rentgenuje. Nakloní se ke mně a spustí jedno ze svých obvyklých kázání:

Chlapče, můžeš si vybrat, kým budeš: buď někým, kdo určuje život ostatním, nebo někým, komu život určují druzí. Starej Donovan je člověk, o němž čítáte v novinách, jeden z těch lidí, kteří se vynoří v Davosu, Pekingu nebo Bombaji, a když si s někým potřesou rukou, má to dopad na světové hospodářství. Mysli globálně, jednej lokálně, měl jsem mu chuť říct, jenže on se doma nikdy nevyskytoval, aby mohl dělat něco na lokální úrovni. Navíc, kdy jsem mu vůbec něco řekl? Kdy se vůbec na něco zeptal?

Nasál jsem další lajnu. Duch starýho Donovana se svalil do křesla. V místnosti se zhmotnila další vzpomínka. Donovan si čte v čísle Barron’s. Ponožky si nacpal do bot, které leží opodál na podlaze, bosé nohy má položené na otomanu. Vypadají jako průsvitné, bílé rozinky, jsou celé svraštělé, jak si je suší před krbem. Je zpocený a škrábe se ve zbytku vlasů nad ušima. Na stole vedle něj leží hromada složených novin, naštosovaných pod malým popelníkem plným vajglů, které trčí z hromady popela jako nějaké náhrobní kameny. Na široké područce křesla má položenou sklenici. Ještě tam toho je hodně, ale stejně přitiskne svůj velký nos k okraji sklenice a vypije ji do dna. V krku má jako obvykle lepkavý chrchel, tak se ho pokusí vykašlat. Chlapče, budeš mít štěstí, pokud za sebou necháš aspoň nepatrný zářez do dějin. Většina lidí vede nedůležité a bezcenné životy. Já se ti snažím pomoct.

Soustředil jsem se, až mi v hlavě zůstal jenom jeden hlas. Řekl bych, že zněl jako já, přinejmenším povědomě. „Jsem tady v tomhle pokoji,“ pronesl jsem nakonec do prázdna kolem sebe. „Jsem právě tady.“ Jenže jsem tam byl jenom já a to ticho všude kolem a já se v té nicotě bál. Bál jsem se jiných lidí i svého vlastního zatraceného já. Ty obavy mě pohlcovaly, stahovaly se kolem mě jako něco, co stojí blízko a dýchá na vás. Vůbec netuším, jak bych se bez chemického dopingu dokázal soustředit a ten strach překonat. Nasál jsem poslední hromádku adderallu, uklidil stůl, vyklouzl z pracovny ven a konečně měl pocit, že se dokážu nadcházejícímu večeru postavit čelem. Na zábradlí na hlavním schodišti vedoucím ze vstupní haly na galerii byly uvázány čerstvé girlandy. V každé místnosti se nervózně hemžili lidé od cateringu a dolaďovali poslední detaily. Dva číšníci ve smokingu čechrali pod stromkem v obývacím pokoji nadýchaný umělý sníh. V knihovně vyrovnával barman řady sklenic na provizorní bar, který postavili ke vchodu do kuchyně. Cateringová firma nikdy neposílala k mámě na večírky dvakrát ty samé lidi, ale všichni věděli, co mají dělat. Během večírku se na pokyn vždycky někdo tiše objevil a pak zase zmizel ze scény. Jakmile dorazí hosté, dostanu pokyn, se vynořil z přítmí, ale prozatím to vypadalo, že si mě nikdo nevšímá.

V kuchyni jsem našel Elenu, jak mluví s někým z personálu. Zamračila se, když viděla, jaký dělají nepořádek. Když si mě všimla, hned šla ke mně. Na sobě měla košili s bílým límečkem, kterou nosívala vždy, když máma pořádala večírek. Vlasy měla načesané, a když jsem ji chtěl obejmout, bál jsem se, že jí ty umné kudrny, které spadaly podél knoflíků, nějak pomačkám.

„Hodláš si to dneska užít?“ zeptala se mě španělsky.

„Ani nápad.“

Narovnala mi límeček. „Musíš o sebe víc dbát.“

„Ale od toho jsi tu ty,“ namítl jsem.

„Ale, m’hijo, prosím tě,“ zamumlala. Nikdy mi tak před rodiči neříkala, samozřejmě, ani jsme před nimi nemluvili španělsky. Procvičoval jsem s ní španělštinu, jen když jsme byli doma sami, takže teď, po všech těch letech, jsem už mluvil skoro plynně.

Políbila si prsty a dotkla se jimi mého obličeje. Když se usmála, vypadalo to kvůli plným tvářím, jako by přivírala oči.

„Prosím tě, měj rozum.“

„Jen se na mě podívej,“ řekl jsem a ukázal na sako a kravatu. Byly to přesně ty, které máma chtěla, abych si oblékl. „Hodlám se zhostit své role.“ Pozoroval jsem dva lidi z obsluhy, jak zápolí s dvěma vestavěnými troubami. Chytil jsem ji za ruku: „Nemohli bysme se prostě schovat u tebe v pokoji?“ zeptal jsem se. „Ani si nevšimne, že jsme zmizeli. Jen se koukni na všechny ty lidi, co najala. Nepotřebuje nás.“

Elena na mě zírala: „Jsi v pořádku? A co to máš s očima?“

„Nic.“

Bylo mi jasné, že mám červené oči, ale ona jen zavrtěla hlavou a jako obvykle se už na nic neptala. Objala mě, pak ustoupila a chytla mě rukama za tváře. „Prosím. Budeš taky pomáhat. Kvůli mámě. Udělej to pro ni.“ Políbila mě a znova mě objala. Úplně mě zabalila do svých paží, jak to často dělávala.

Býval bych tak zůstal ještě déle, kdyby nějaký číšník neshodil z pultu mísu. Rozbila se a sklo se roztříštilo na kuchyňské podlaze. Elena se rychle otočila: „Ay, dios mio.“ Zlostně se do něj zabodla pohledem. „Je jim to fuk,“ zavrčela a vydala se do kumbálu pro koště.

Cítil jsem, jak se mě zmocňuje pocit zodpovědnosti, a tak jsem se vydal hledat mámu. Slyšel jsem, jak volá z obýváku.

„Nemáme Fumé Blanc?“ ptala se. Někdy, když jsem ji slyšel mluvit tímhle pokrouceným hlasem, jsem si vzpomněl na delfíní skřípot. „Nemáme Fumé Blanc?“ Mluvila k nějakému fantomovi, kterého mohla vidět jenom ona. Výstřih sytě rudých šatů jí odhaloval skoro celá záda. „Chardonnay a Fumé Blanc. Y fumé blanc,“ řekl jsem Eleně, „YYY. To, co tu pořádáme, není žádná charita, to je vánoční večírek.

Elegance spočívá v možnosti výběru.“ Máma vždycky dokázala na všem najít mouchy, takže ze vzácného koberce se pak rázem stala hromádka nití. Bylo tu víc vína, než se mohlo vypít. Pokud to bude probíhat stejně jako na všech jejích ostatních večírcích, dokonce i lidi od cateringu do sebe budou klopit otevřené lahve a na konci večera se odpotácejí do svých dodávek.

„Objednala ho,“ řekl jsem, „viděl jsem, jak jich barman pár chladí.“

„Co se tu schováváš za nábytkem?“ zeptala se. „Myslela jsem, že mi dneska pomůžeš.“

„Kdo se kde schovává? Jsem tady. Chci jenom říct, že nemusíš vždycky obviňovat ji.“

„Jako vždycky ji hájíš. Svatá Elena.“

Soustředěně dýchala nosem a počítala, prováděla želví dýchání nebo jak se tomu říkalo, když dělala jógu nebo tai-či nebo pilates nebo protahování duše nebo cokoliv, co bylo zrovna na pořadu dne. „Fajn,“ pronesla novým, jasně znějícím hlasem. „Úsměv. Je to večírek. Budou tu lidi.“

„Však se usmívám.“

„Uvolni se,“ řekla. Dala si ruku v bok. „Zkus vypadat trošku jako tvůj otec, nebuď takovej morous. Všichni jsou to přece přátelé, Aidane.“ Nevybavoval jsem si, že by se starej Donovan, když tu loni vítal hosty, křenil jako politik.

„Já nejsem on,“ namítl jsem.

„Ne,“ špitla, „ale aspoň to předstírej.“ Vykoukla ven z okna na dvůr a vzdychla: „Prosím.“

Chtěl jsem. Chtěl jsem to pro ni udělat.

Na parapetech a stolech se mihotaly plameny svíček. Polena v krbu praskala a létaly z nich jiskry. Slonovinově zbarvené zdi a nábytek dostaly od světla krbu oranžový nádech. Když se na mě zase otočila, dal jsem jí přesně to, po čem toužila.

„Veselé Vánoce,“ pronesl jsem.

„Vidíš? To už je lepší. Přesně tohle chce každý vidět.“

„Tak jdem na to plesání,“ řekl jsem.

Triumfálně se usmála.

Když zazvonil zvonek, máma si uhladila večerní róbu v pase a rychle zamrkala. Nadešel čas. Jeden člověk z obsluhy si upravil motýlka a pak otevřel vchodové dveře. Měl jsem ruce v kapsách a došlo mi, že bych je měl asi vytáhnout. Byla to ale jenom Cindy, jedna z máminých nejlepších kamarádek. Máma plula po foyer, jako by byla zas na pódiu v City Center a neuplynulo mezitím dvacet let. Okamžitě se společně vydaly k baru. Jakmile měly pití, Cindy pozvedla sklenici: „Na další z Gweniných neskutečných vánočních párty. A Jack a ta jeho belgická štětka ať se jdou bodnout.“

I když obě vyrostly ve městě, neznaly se, dokud se neusadily na trůn v lepších kruzích connecticutské společnosti. Cindy byla ještě drobnější než máma a ovládala široký úsměv, který se jí táhl přes celý obličej. Čas od času jsem Cindy vídal v kostele Nejsvětější Krve a taky jejího syna, Jamese, který byl ve škole o dva roky níž. To byla jediná možnost, jak se vyznat v máminých známých: přiřadit je ke konkrétním společenským kruhům. Když se ty kruhy dostatečně překryly, byl jsem schopen vybavovat si obličeje a základní životopisné informace, stejně jako statistiky na zadní straně baseballových kartiček. Jenže namísto průměru uskutečněných runů a pálkařských průměrů zde byly jiné kategorie: osobní majetek, filantropické zájmy, počet Donovanových večírků, jichž se zúčastnili – což v Cindyině případě znamenalo: všechny.

Netrvalo dlouho a zvonek se ozval znova. Otevřel jsem, řekl „Dobrý večer“ a začala mi směna v rychlém zdravení. Mrkal jsem tak často, jak jen to šlo, abych neměl pocit, že mám v obličeji místo očí dvě smažící se vejce. Hosté po mně vždy vrhli zářivý úsměv a šli dál. „Dobrý večer,“ řekl jsem dalšímu nově příchozímu. „Dobrý večer.“ Ukazoval jsem hostům cestu, usmíval se, až jsem se v tom úplně ztratil a propadl se opět do tupé prázdnoty. Přistihl jsem se, že myslím na brožovaný výtisk Frankensteina, který leží nahoře na sedadle křesla. Monstrum se probouzí a jeho žlučovité oči vykukují zpoza křesla. Dům se rychle zaplnil lidmi. Když jste se chtěli přesunout z místa na místo, nevyhnutelně jste museli do lidí, kolem kterých jste procházeli, vrazit. Hosté do sebe rychle házeli drinky, aby je nerozlili. Skláněli se ke mně a promlouvali svými lí-bez-ný-mi hlásky: „Vyznamenání,“ ječel jsem na ně nazpátek, „no Yale, jedině Yale.“ Abych sehrál svou roli dokonale, skoro se mi povedlo nasadit takový ten podivný přízvuk, který mají někteří Američané, když znějí trošku jako Angličani, ale ve skutečnosti jsou z Upper East Side. Namísto toho jsem se potácel z místnosti do místnosti a vymýšlel, jak utéct všemu tomu upocenému, bojovnému smíchu.

Když jsem se plížil podél hloučku lidí u piána a snažil se zmizet do pracovny, všiml si mě Mike Kowolski, jeden z bývalých kolegů starýho Donovana a zamával na mě. Sunul se halou kupředu a snažil se ubalancovat váhu svého břicha. Mark, jeho syn, šel hned za ním. Kdyby neměl Mark otcovu výraznou, vystouplou čelist, nikdo by neuvěřil tomu, že jsou příbuzní. Vykračoval si po škole s pohodovým, sebejistým nadhledem, který jsem vždycky připisoval znuděnosti. Setkali jsme se pod hlavním schodištěm a Mike mě hrubě poplácal po rameni. „No helemese. Řídíš večírek jako nějakej právní zástupce. Bože můj, Aidane, to už je doba. Už jsi velkej jak já. Od kdy tě táta nechává lítat po světě s takovejma vlasama? Chlapi by neměli schovávat oči.“ Ukázal na nás prstem. „Seznámíš Marka s pár lidma, viď? Nemůžeme tě nechat, aby sis všechny ty nabídky na stáže urval pro sebe, že jo?“

„Jak je, Donovane?“ zeptal se mě Mark. Byli jsme oba ve druháku, ale naposledy mě pozdravil na povinném plaveckém testu na začátku roku. Mluvit o nás jako o kámoších byl dost hloupý vtip. Už tenkrát byl zástupcem kapitána plaveckého týmu a musel nás pozdravit, pěkně jednoho po druhém, než jsme skočili do vody, kde jsme měli ukázat, že přeplaveme tam a nazpátek, aniž bychom se utopili. Většinou jsem si ho vybavoval jako nějakou bronzovou sochu, protože jeho pleť měla po celý rok jantarový nádech a husté kudrny na hlavě jako by mu nerostly ani nepotřebovaly stříhat. Chodili jsme spolu do nedělní školy, ale na střední jsme spolu vlastně mluvili jedině tehdy, kdy naši otcové vzali obě rodiny na večeři, což už bylo hodně dávno, protože můj otec z firmy, kde spolu pracovali, odešel a založil si vlastní.

„Mark si tu potřebuje promluvit s některými lidmi,“ svěřil mi Mike, „s tím se nedá nic dělat. Tohle není jen večírek, je to taky trh pracovních příležitostí, že?“ a pokynul na svého syna.

„Já vím, tati.“

„Je to všechno o pohledu na věc, kluci. Tak se koukejte chytit příležitosti.“ Mike mě dloubl do hrudníku.

Mark klouzal pohledem z otce na mě. „No, možná by mě tu Aidan třeba mohl provést, co?“

Mike chytil Marka za rameno.

„Carpe diem,“ prohlásil Mark, „hele, chápu, ale tady se můžu prostě držet Aidana. To je v pohodě.“

„Já ho provedu,“ nabídl jsem se a snažil se znít tak moc v pohodě, jak jen to šlo.

Mark se pokusil vysvobodit z otcova sevření, ale Mike ho nechtěl pustit. Naklonil se k nám. „Jde o zaměření. Zaměření, zaměření a zase zaměření. Když uvidíte něco, co chcete, musíte po tom jít a taky to kurva dostat.“ Usmál se na nás a i mě si přitáhl blíž, abychom stáli těsně u sebe. Jeho dech byl trochu cítit krevetami. „Jasný?“ zeptal se.

„Jak jste řek,“ odpověděl jsem.

Mark po mně vrhl vděčný pohled. Mike ho strkal směrem k hloučku chlápků postávajících v obýváku u krbu. I když jim udělali místo, Mark se koukal mezerou mezi jejich rameny směrem ke mně. Jeho pronikavě modré oči vyslaly mým směrem jediný pohled a zastavily se. Dostaň mě odsud, sakra, říkal. Nebyl jsem zvyklý na to, aby se na mě někdo obracel s žádostí o pomoc. Za chvíli však už Mark zaplul do rutiny, v jaké jsem na máminých večírcích fungoval i já – sypal ze sebe resumé o tom, kdo je – čili jsem ho prozatím zachránit nemohl.

Táhněte do háje, měl jsem sto chutí říct Mikeovi. Totéž jsem měl chuť říct i tolika lidem ve škole. Odtáhněte s těma svejma velkejma plastovejma ksichtama, co se cpou do místnosti se zářivým úsměvem. S lidmi ze školy jsem se občas vídal – někdy debatní kroužek nebo šachový klub pořádal u někoho doma večeři nebo jsem si šel s některými z nich sednout a díval se na zápas v pozemním hokeji nebo fotbalu. Jen jsem tam seděl a poslouchal, jak spolu mluví. Znělo to, jako by se se sebevědomím už narodili. Nikdo nikdy neříkal nic takového jako nevím nebo mám strach, chovali se, jako by ty masky, co měli nasazené, byly jejich skutečné obličeje a oni žili jen ze své vlastní sebejistoty. Prostě jako by si vážně mysleli, že nikoho dalšího nepotřebujou. Co že to bylo za báseň od Johna Donna, kterou jsme četli v hodině u Weinsteina? „Žádný člověk není ostrov“? Tady to neplatilo. Byli jsme pitomé sociální souostroví, které si říkalo komunita. Proč jsem měl pocit, že jsem jediný, kdo žije v noční můře?

Horší bylo, že jsem věděl, že i jiní lidé mají své vlastní obavy. Viděl jsem, jak se všem ve škole jednoho slunečného úterního rána na začátku podzimu mihnul ve tvářích strach. Tehdy jsme se všichni začali bát letadel a slova džihád. Toho dne se strach stal součástí našich životů – dětí i dospělých, na tom nesešlo. Slyšel jsem, jak se o tom baví s výchovnými poradci: „Nevím, co těm děckám říct. Sám se taky bojím!“ Tak proč jsem měl pocit, že jsem jediný, kdo hledá nějakou stabilitu, určitou normálnost, někoho, kdo by si nechal od cesty celou tu horu keců a řekl mi prostě, že všechno bude v pohodě?

Zabočil jsem postranní chodbou do knihovny a nechal Marka, ať se o sebe postará sám. Posadil jsem se u paty malého schodiště u provizorního baru. Odprejskněte, měl jsem sto chutí říct všem matčiným hostům. Nebyli o nic lepší než lidi u nás ve škole. Máma prohlásila, že letošní vánoční večírek bude ten vůbec největší a nejvýstřednější ze všech. Potřebujeme to, řekla, my všichni, a zdálo se, že s ní její hosté souhlasí. Podobně jako ve filmech o mexických oslavách dne zemřelých nebo o karnevalu měli všichni na matčině párty na obličejích až moc mejkapu nebo alkoholového ruměnce.

Po chvíli mě máma našla. Překvapilo mě, že mě v přelidněné místnosti objevila, ale byla odhodlaná. Když se protlačila skupinkou lidí, kteří stáli ve frontě na bar, táhla za sebou další dva lidi od nás ze školy. Z toho, jak zářila, když je ke mně vedla, mi bylo jasné, že tyhle dvě holky pozvala schválně. Jen mi to jaksi neřekla.

Okamžitě jsem se narovnal. Každý pitomeček, co mu v hrudi tluče srdce, znal Josie Fentonovou a Sophie Harringtonovou. Spousta lidí na škole je brala jako celebrity, jako by život mohl být báječný, jen kdybyste se uměli chovat tím správným způsobem. Josie ten podzim nějakou dobu chodila s kýmsi z vyššího ročníku, ale po měsíci ho nechala. Koukával jsem na Josie a mluvil s ní pohledem. Sedávala přede mnou na hodinách angličtiny. Představoval jsem si, jak se probírám jejími dlouhými hnědými vlasy. Když psala, skláněla hlavu, takže jí vlasy splývaly na jednu stranu. Ukázal se pak hladký, nádherný oblouk její šíje. Přišlo mi, že neexistuje lepší místo, kam holku políbit. Sophie měla jinou pověst, čímž se chvástalo až moc kluků, a protože na ni kluci pořád zírali, získala dost sebevědomí, aby jim ty pohledy těma svýma tmavýma očima vracela a k tomu se ještě drze ušklíbla úzkými rty. Vypadala přitom starší než většina z nás nebo aspoň působila cyničtěji.

Máma byla evidentně natolik mimo, že si myslela, že se se mnou ve škole holky baví, protože to byly dcery jejích kamarádek. Když je vlekla s sebou napříč pokojem, měla na tváři takový ten svůj úsměv, jemuž se nedalo odolat. „Buď dobrý hostitel,“ nařídila mi na odchodu, „i ty tu máš dneska hosty.“

Josie a Sophie se postavily vedle mě a zadívaly se do davu, jako by někoho hledaly. V botách na vysokém podpatku a úzkých sukních vypadaly stejně jako dospělí v místnosti. Vstal jsem a otřel si dlaně o kalhoty. „Netušil jsem, že máte dneska přijít.“ Došlo mi, že jsem prošvihl jediný okamžik, kdy jsem mohl předvést nějaký šarm nebo důvtip.

„Něco jako rozhodnutí na poslední chvíli, řekla bych,“ prohlásila Sophie. Když se usmívala, vynikla při tom osamocená piha na její bledé tváři.

„Doufám, že jsem vám nezkřížil plány?“

„Ne, to je fuk,“ řekla Sophie. Josie se rychle usmála. V uších měla stříbrné náušnice s modrými korálky, které jí ladily s očima.

„Doufám, že tě nemuseli podplatit, abys přišla.“

„Ale no tak,“ řekla Josie a protočila oči. Zněla unaveně. „Každej ví, že tvá máma pořádá skvělý večírky. Nikdo její pozvání neodmítne, jasný?“ hodila pohledem směrem k baru: „Koukni na všechen ten alkohol.“

I kdyby to tak nemyslela, ocenil jsem to. „Můžu vás pozvat na skleničku?“

Pořád ještě sledovala něco vzadu ve foyer a mlčela. Sophie se na ni podívala: „Tak dvě lehký koly?“

„Ne,“ řekl jsem, „mám na mysli skutečný pití.“

„Cože?“ vyhrkla rychle Josie, „jako fakt?“

„Dnes večer máme párty, no ne?“

„To by bylo super,“ řekla Sophie, „máma bude stejně na plech.“

„Ta moje by nás nejspíš ještě pobízela,“ já na to, „hlavně kdyby mě viděla, jak se tu celej večer bavím s váma dvěma.“ Podívaly se po sobě, takže jsem radši rychle dodal: „Jo, a je tu taky Mark.“

„Mark Kowolski?“ zeptala se Josie.

„Mrkneme se, jestli se nám povede odtáhnout ho od táty. Když jsem je viděl naposled, zrovna předhodil Marka bandě nějakých chlápků v obýváku.“

„Jo tááák, záchranná akce,“ prohlásila Sophie, „to bysme mohly zvládnout. Kde tě najdem s tím pitím?“

Popsal jsem jim cestu přes foyer do pracovny starýho Donovana. Zavěsily se jedna do druhé a jako jedno tělo odkráčely a začaly se prodírat davem lidí v knihovně. Připomínalo to nějaký tanec. A možná proto, že byly u mě doma, mě napadlo, že bych se k nim mohl přidat.

Přiměl jsem barmana, aby mi dal pár neotevřených lahví coly a nějaké skleničky na víno a prorazil si cestu davem hostů tak rychle, jak jen to šlo. Když jsem dorazil do pracovny starýho Donovana, už tam všichni byli. Josie a Sophie se procházely podél knihovny. Nemračily se. Ani nezmlkly, když jsem se přiblížil. Naopak. Vypadalo to, že se dobře baví. Mark stál u obrovského globusu barvy sépiové kosti, který trůnil mezi dvěma koženými křesly.

„Tvůj táta rád čte, co?“ zeptala se Josie. „To má tuhle pracovnu a ještě tu knihovnu tam dole?“

„Co to je, táta?“ řekl jsem, když jsem pokládal láhve na stůl. Sophie se obrátila a soucitně se na mě podívala. Josie přikývla.

„Šéf,“ řekl Mark. „Výsledky!, to je můj táta. Výsledky, výsledky, výsledky.“

„Třeba se složí,“ prohlásila Josie, „to se stalo tomu mýmu. No a teď je samá ájurvéda a vinyasa jóga.“

„Možná,“ odvětil Mark.

„No, kdyby tu byl starej Donovan, tak bysme teď nemohli bejt v jeho pracovně,“ pokračoval jsem, „mrkejte na tohle.“ Otevřel jsem zámek na globusu před Markem, odklopil jeho horní polovinu a předvedl bar, který byl uvnitř. „Vodka s colou?“ zeptal jsem se a vytáhl láhev z přihrádky. „Můžeme si připít na otce, ať už jsou opravdu pryč, nebo si jen přejeme, aby byli.“

„To rozhodně,“ řekla Josie.

„Lidi,“ namítl Mark, „myslete. Chytí nás s pitím. Bude to z nás cejtit. Když mě posledně přistihli, táta mě málem uškrtil. Byl jsem pak celej měsíc zavřenej doma. Nebylo by něco jinýho?“ zeptal se Mark. Šťouchnul do mě. „Musíš mít něco jinýho, člověče. Nemáš travku? Zhulíme se. Když hulím, nikdy na to nepřijdou.“

Usmál jsem se na něj. Byl jsem rád, že můžu nabídnout i pilule. „Začněme s pitím. Nechytnou nás. Mě nikdy nechytili.“ Posadili se u glóbusu a já se dal do přípravy drinků. Bylo fajn mít něco na práci, něco, co mě udržovalo v pohybu, protože mi srdce pádilo, jako bych si zas něco šlehnul. Neměl jsem ani ponětí, co si s Josie, Sophií a Markem budu povídat. Konverzace vyžaduje spontánnost a spontánnost mě znervózňovala. Nechtěl jsem říct něco hloupého nebo něco, čeho bych litoval.

„Lokněte si,“ pobídl jsem je a podal jim sklenice.

„Belvedere, že jo?“ zeptala se Josie, když ochutnala. „Jemňounká.“

„Myslela jsem, že máš ráda jenom Ketel One,“ zasmála se Sophie a pak se taky napila. „Vzpomínáš na tu párty u Dustina? Kristepane, to jsme se nadraly.“

Pozvedl jsem sklenici tak, jak jsem to viděl dělat na večírcích některé dospělé. Držel jsem ji za spodek a ne za stopku.

„Takže asi zdraví.“

Cinkli jsme skleničkami a smáli jsme se tomu, jak se zbytek hostů opíjí ještě víc než my. Snažil jsem se moc neusmívat, ale nemohl jsem si pomoct. Můj úsměv se mi nelíbí. Líbí se mi, jak vypadám, když poslouchám nebo když kouřím cigaretu – koukal jsem se v obou případech do zrcadla a dalo se to snést –, ale když se usměju, to vypadám jako někdo vážně vyšinutej.

Pokaždé, kdy jsem je rozesmál, mě to překvapilo. Jen jsem doufal, že mi nedojdou témata k hovoru. Už jsem vypil skoro polovinu skleničky, když jsem si všiml, že oni mají téměř plné sklenice. Hlavně Mark. Položil si tu svoji na stůl starýho Donovana. Konverzace na chvíli ustrnula. Sophie se dívala do země. Josie vstala a šla k oknu, které vedlo na dvůr a na živý plot podél Fieldingovic pozemků.

„Co na tomhle večírku pro starý vůbec děláme?“ zeptal se Mark. Sophie souhlasně obrátila oči v sloup. „Chci říct, neber to jako urážku, Donovane, ale bylo by to mnohem lepší, kdybychom nebyli tři kroky od rodičů.“

„Mně je to fuk,“ řekl jsem. „Já tomu čelím takhle.“ Vytáhl jsem lahvičku od adderallu z vnitřní kapsy a zachrastil jí. „Už jsem na tom.“

Sophie se na mě podívala přimhouřenýma očima. „To se tím láduješ jako vitamínama nebo co?“

„Ne,“ řekla Josie. „Ty je šňupeš, že jo?“ Přišla ke mně a šibalsky se usmála. „A tohle provádíš každej den?“

„Každej den ne,“ zazubil jsem se. Rozesmála se. Nebyla to až taková lež. Dělal jsem to tak dřív ve škole, když jsem celou noc nespal a pak odpadával.

„Jdeme do toho?“ zeptal jsem se.

„Nic pro mě, lidi,“ odpověděl Mark. „Dneska ne, kámo. Asi teď vypadám jako suchar, ale víte, že nejsem.“

„Dobrý,“ řekla Sophie, „já do toho jdu. Jsem vždycky pro.“ Pozvedla sklenici. „Nejdřív dopijem tohle.“

Taky jsem zvedl sklenici a mocně si zavdal, ale spolkl jsem až moc ledových kostek naráz. Jedna mi uvízla v krku a trubice se ucpala. Měl jsem plnou pusu a nemohl dýchat. Sodovka mě pálila v nose. Tělo vypovědělo službu.

„Bože můj, jsi v pořádku?“zeptala se Sophie a naklonila se dopředu.

Nadechl jsem se pořádně nosem, ale nemohl jsem nabrat žádný vzduch, a pokud jsem něco vdechl, tak jsem to necítil. Lapal jsem ze všech sil po dechu. Cola mi bublala v puse a nose a oči mě pálily. Kolem krku a hrudníku jako bych měl pásek a ten se postupně utahoval, dírku po dírce. Zaplavoval mě strach, protože jsem cítil, jak mám hlavu čím dál lehčí, jako když jsem zkoušel tu hru, když se snažíte přiškrtit sami sebe až skoro do bezvědomí a těsně před koncem vás napadne: Kurva, co když jsem zašel až moc daleko? Co když už se neproberu?

„Ježiši, zní to, jako by ses dusil,“ řekla Josie.

„On se vážně dusí,“ namítla Sophie, „dusí se, že jo?“

Pokusil jsem se zavrtět hlavou a předklonil se, abych vyplivnul něco do sklenice, jenže ze mě vylítlo zpěněné všechno, co jsem měl v puse, a ohodil jsem Sophii blůzu a sukni.

„Do prdele!“ zaječela.

Oči jsem měl plné slzí a skoro jsem neviděl. „Omlouvám se,“ vydal jsem ze sebe, „moc se omlouvám.“

„Sklapni!“ řekla Josie, „uklidněte se. Nevyvádějte, nebo nás opravdu chytnou.“

„Je mi to líto. Vážně.“

„Copak mi nezničil sukni?“ dožadovala se Sophie, „koukni se na tu blůzu. Co to sakra…“

„Držte huby, vážně.“

Mark se přesunul ke dveřím a bedlivě naslouchal zvukům z chodby. Protřel jsem si oči. Pořád mě ještě pálilo v krku, a tak jsem si znova loknul a pak, aniž bych pro to měl nějaký dobrý důvod, jsem do sebe kopnul zbytek pití a ze zubů udělal jakousi přehradu proti ledu. Zamrazilo mě až k prstům u nohou, ale byl to dobrý pocit, hustá konzistence vodky klouzající pod colou. Položil jsem sklenici a popadl ze stolu krabičku s ubrousky. Podal jsem je Sophii, ale nebyly k ničemu. V ostatních místnostech hrála hlasitě hudba a lidé překřikovali ji i sebe navzájem. Nikdo nás nemohl slyšet.

Josie vytáhla Sophii z křesla a společně zkoumaly hnědé fleky, které měla všude po zelené sukni. „Co řeknu mámě?“ ptala se Sophie. „Co je s tebou?“ vyštěkla po mně tlumeným hlasem.

Josie mě popadla za ruku. „Dělej něco. Dostaň nás okamžitě do koupelny.“

S obličejem rudým jako rak jsem vedl holky na chodbu. Mark šel za námi. Zahlédla nás skupinka matčiných elegantních kamarádek, které stály v hloučku ve foyer. „Barbaro. Barbaro, tady je,“ zanotovala jedna z žen. Šel jsem krok před Josie a Sophií, ale úplně jsem viděl, jak se za mnou obě musely zamračit, když tu ženskou slyšely. Snažil jsem se ignorovat to, co řekla, ale už zase ve mně začala narůstat ta sklíčenost. Pokynul jsem holkám a společně jsme kráčeli dál po chodbě, daleko od večírku směrem k jedné z prázdných ložnic, kde několik měsíců spával starej Donovan, než nadobro zmizel.

Otevřel jsem jim dveře od přiléhající koupelny. „Tady bude klid,“ řekl jsem jim. Josie se kolem mě prosmýkla a já ustoupil stranou, aby Sophie mohla jít za ní.

„Co kdybysme se k tobě připojily pozdějš?“ navrhla Josie. „Já jí to vyčistím.“ Sklenky s pitím si vzala s sebou a položila je na pultík vedle umyvadla.

 „Já na ně dohlídnu,“ řekl Mark. Zavřeli dveře a já je slyšel, jak si něco šeptají, ještě než pustili vodu. Nakonec vodu vypnuli, ale dveře neotevřeli. Chichotali se. Zacinkaly sklenice. Měl jsem chuť něco rozmlátit. Odprejskněte, vy debilové. Měl jsem to prostě říct, i když by to bylo jenom skrz ty zatracený dveře. Aidan je kokot, bylo napsáno na dveřích jedné kabinky na školních záchodech. Bylo mi jasný, že si tam říkali něco podobnýho.

Zase se ozvalo chichotání, ale tentokrát z chodby. Jedna z žen, které nás viděly vycházet z pracovny starýho Donovana, teď stála ve dveřích, takže přes ni nemohlo do potemnělé ložnice dopadat světlo zvenku. Zamávala na zbytek skupinky.

„Jojo,“ řekla, „tady jsou.“ Opřela se o futro dveří. Do obličeje jsem jí neviděl. Byla to jenom silueta ženy, která na mě mluvila skrze stíny. „Pročpak se tu schováváš ve tmě, Aidane?“

V jejím hlase bylo něco chladného a přímočarého, něco, co mě ihned zarazilo. I když mě sotva viděla, měl jsem pocit, jako by mě přistihla nahého. Prázdnota ve mně začala přetékat, rozlévala se po pokoji a špinila koberec a povlečení a proutěný nábytek. Pak vešla další žena, za ní další a další a jedna z nich se mě zeptala: „Co tu děláš?“

Jedna z žen prošla kolem ostatních a rozsvítila světlo na stropě. Dovnitř vpochodovala Barbara Kowolská, Markova máma. Její oči mě sledovaly zpoza buclatých a červených tváří. „Co je to s tebou?“ zeptala se.

Mlčel jsem. Byl jsem pořád ochromený strachem, který jsem cítil chvíli předtím. Ostatní ženy se smály a začaly se na chodbě bavit, ale Barbara si dala ruce v bok: „Kde je Mark? Kde jsou děvčata?“ Zadívala se na dveře do koupelny a ukázala na ně. Při tom gestu jí zacinkaly náramky na rukou. „Jsou tam? Mark je s holkama v koupelně?“ Pokusil jsem se říct, že ne. Ale ona se prosmýkla kolem mě a vzala za kliku. Dveře byly zamčené. Zadívala se dveřmi ven na chodbu. Ostatní ženy odešly. „Marku?“ řekla tiše.

Chvíli bylo slyšet tekoucí vodu a pak spláchnutí záchodu. Josie otevřela dveře a vyšla ven jako první. „Dobrý večer, paní Kowolská.“ Červenala se. Sophie šla hned za ní, v ruce prázdnou sklenici, a hned za ní následoval Mark s rukama v kapsách.

Takhle nahrbený vypadal mnohem mladší, jako pes krčící se před napřaženou rukou.

„Mladý muži,“ oslovila ho Barbara.

Nikdo z nich se na mě ani nepodíval. „Paní Kowolská,“ řekla Josie, „jen tu tak vegetíme. Děje se něco? Jak se daří?“

Barbara se zamračila. Měla nastříkané opálení a kůži tak napjatou, že když pohnula rty, obličej se jí kroutil jako tahací harmonika. „Nezkoušejte to na mě s pěknými řečičkami.“ Otočila se zpět k Markovi. „Tvůj otec tě hledá. Chce, aby ses s někým seznámil. Ale v tomhle stavu?“ Barbara se zadívala ke dveřím a pak se zas otočila na nás. „Takže, uděláme to takhle,“ řekla. „Už o tom nebudeme mluvit. Nepovíme o tom nikomu z vašich rodičů. Nepovíme o ničem z toho ani Mikeovi. O ničem. Rozuměli jste všichni?“

„Oni za to nemůžou,“ řekl jsem nakonec, „to pití je moje.“

Barbara se otočila a namířila mi do obličeje krvavě rudý nehet: „Já vím moc dobře, kdo za to může, Aidane.“

„Neházej to na něj,“ odsekl jí Mark. I když toho vypil nejmíň z nás všech, měl pěkně skelný pohled. Přišlo mi, že se mu v očích lesknou slzy: „Není to Aidanova vina.“

„To teda je,“ vyštěkla Barbara. „A dost už. Jedeš domů.“ Pak namířila prst na nás všechny. „Odvezu vás všechny domů.“

„Mami,“ řekl Mark, „no tak.“

„Ticho,“ prohlásila Barbara, „bude to pro vás nejlepší. Já se o to postarám.“ Sevřela Marka v krátkém, vlažném objetí. „Znáš přece svého otce, drahoušku. Neblázni.“ Když se se mnou Mark pokoušel rozloučit, popostrčila jeho i holky do chodby. „To, že tu není tvůj otec, ještě neznamená, že si můžeš dělat, co se ti zlíbí,“ prohlásila mým směrem, „někdo by ti to měl vysvětlit.“

Odešla. Zhasnul jsem světlo v koupelně i světlo na stropě a chvíli ve tmě seděl na posteli, zatímco všude kolem v domě burácel večírek. Nakonec jsem vstal, došel k oknu a vykoukl na zadní dvůr. V měsíčním světle připomínal zmrzlý sníh měsíční povrch – šedá, tichá krajina, tak nějak jsem si představoval smrt, krajina, kam musíme nevyhnutelně dorazit a kde bude každý jednou provždy sám.

Přál jsem si, abych mohl zmizet, možná i tam ven, ale na chodbě byli lidé, i na schodech do prvního patra, byli prostě všude. Večírek naplnil celý dům, přeléval se z místnosti do místnosti. Všude samá lidská těla a nikdo, s kým by se dalo doopravdy mluvit. To jsem si myslel až do chvíle, kdy jsem zaslechl důvěrně známý smích, který se do chodby nesl z foyer. Znám tenhle smích už od chvíle, kdy poprvé přišel do kostela Nejsvětější Krve, kde převzal mše od otce Dooleyho a udělal z kázání hodinový komediální výstup. Jeho hlas, výrazný, hluboký a neochvějný, připomínal sirénu nesoucí se nocí do mlhy a pro mě se stal synonymem domova. S úlevou jsem za tím hlasem zamířil.

Nikdo se nesmál tak jako otec Greg. Byl to smích, který bublal a nabýval na intenzitě, jako by ho někdo natahoval. Otec Greg stál kousek od paty schodiště, jeho brunátný obličej a stříbrná bradka zářily ve světle lustru ve foyer. Mluvil s hloučkem lidí kolem, v ruce držel velkou sklenici na whiskey a vířil v ní skotskou. Většina posluchačů musela k otci Gregovi vzhlížet, protože to nebyl jenom jeho hlas, co přitahovalo pozornost. Myslím, že kdybychom ho ve škole postavili do ringu spolu s koučem Randolfem, měl by Randolf co dělat, aby v sobě našel kuráž a natáhl si rukavice. Otec Greg vypadal jako někdo, kdo hrával americký fotbal ještě v dobách, než vynalezli helmy a chrániče ramen, a vyvázl bez jediného škrábnutí.

Smál se své vlastní historce. Když si mě všiml, pokynul mi, abych šel k němu. Hned jsem poslechl. Do společnosti chodil pravidelně a všichni ho zbožňovali. Neotravoval nás s kázáními typu „tanec je nástroj ďáblův“. Moc dobře věděl, že naše katolické město má rádo masopust a velikonoční oběd a bylo by nejradši, kdyby mohlo postní období mezi nimi úplně přeskočit. Nikdy taky nechyběl na žádném večírku.

„Ale důležité nejsou jenom peníze,“ říkal otec Greg v okamžiku, když jsem k němu došel. „Víte, co je skutečná dřina? Láska je skutečná dřina, možná ta nejtěžší ze všeho. Láska je nakonec to ze všeho nejdůležitější. A o to v naší práci s těmahle děckama jde. Naučit někoho rybařit? Pcha.“ Mávl nesouhlasně rukou. „Naučit člověka milovat, Richarde. Naučit dítě milovat, aby se rádo učilo, aby milovalo druhé. A pak sledovat, co se stane.“ Otec Greg mi položil ruku na rameno. „Nemám pravdu, Aidane?“ To on byl vůdčí osobností tohohle večírku – tak tomu ostatně bylo na každém večírku. Dělal jsem mu asistenta, už nějakých šest měsíců.

„Já vím, děcka,“ řekl Richard a neochotně se zasmál. „Na ty přece myslím, když každej rok vypisuju šek.“ Pak se otočil směrem ke mně: „Letos mi ještě nikdo nevolal. Co, Aidane, začnete nás už brzo obvolávat? Otče, snad tím teď nechcete pověřit Aidana?“

Otec Greg se na mě usmál. „Není to tak hrozné. A Aidan už není žádný malý kluk. Co bych si bez něj počal?“ Otec Greg napřáhl ruku a já si s ním automaticky plácnul, jako bychom byli parťáci na hřišti. „Aidan je kluk, který ví, že aby vlak jel dál, musí se přikládat uhlí do ohně.“

Souhlasně jsem přikývl. Opravdu jsem mu pomáhal vybírat příspěvky pro katolické školy v New Yorku. Bylo však přehnané nazývat mé excellovské tabulky a přehledy „uhlím do ohně“. Ale třebaže jsem jen otevíral obálky a zapisoval údaje o výši daru do databáze, byl jsem součástí téhle jeho životně důležité mise.

„Ani jsem se ještě nepozdravil s hostiteli,“ řekl otec Greg.

„Máma tady někde je,“ odpověděl jsem a zadíval se směrem ke knihovně.

Otec Greg se zasmál: „Já myslel tebe.“

„Aha,“ já na to, „no jo.“

Omluvil se zbytku skupiny a odvedl mě pár metrů stranou, blíž ke skříni na šaty. Bylo fajn nechat se někam vést. Usmál se a pak nasadil ten vážný výraz, jaký míval, než nalezl správná slova, jimiž by usměrnil svět do patřičných mezí.

„Jak to zvládáš?“

Byla to první upřímná otázka, kterou mi kdo za celý večer položil. Přál jsem si být někde, kde by byl větší klid. Chtěl jsem být někde, kde bychom mohli mluvit vážně, kde bychom mohli zabouchnout dveře za vším tím tlacháním a mluvit jako dva lidi, které zajímají smysluplné věci. Už bylo na čase.

„Hele,“ řekl otec Greg, „mám namířeno ven, potřebuju pauzu, trošku čerstvého vzduchu.“ Vylovil z kapsy žeton od šatny a podal ho portýrovi. „Co takhle zajít si na chvíli ven?“ zeptal se mě otec Greg. Vzal si kabát a hodil ho přes sebe jako plášť,

aniž by se namáhal strkat ruce do rukávu. Potom vytáhl cigaretu. Vždycky byl cítit cigaretami. „Pojď se mnou, teda jestli chceš.“ Když scházel po schůdcích, plášť se mu vzdouval a vlál za ním. Sebral jsem lyžařskou bundu a vydal se za ním ven.

Stál tam venku před hlavním vchodem za zatáčkou bílé kamenné příjezdové cesty a pohledem přejížděl zasněžený dvůr. „Musíme udělat něco s tím, aby sis ten svůj večírek taky trochu užil,“ prohlásil.

Díval jsem se, jak se mi kouří od pusy a jak pak pára mizí ve studeném vzduchu. „Vlastně to není můj večírek,“ namítl jsem. Zapnul jsem si bundu. „Vůbec nevím, co tu dneska dělám.“

Otec Greg přistoupil blíž a jednou nohou se postavil na schody. Vydechl koutkem úst. Foukal kouř dál ode mě. „Ale víš. Děláš to, co vždycky. Nesmíš si pořád něco vyčítat, Aidane.“ Vždycky mě hodně oslovoval jménem, a i když mi to zpočátku přišlo divné slyšet své jméno tak často, začalo se mi to líbit. Díky tomu jsem si připadal opravdový, měl jsem pocit, že se mnou chce někdo doopravdy mluvit, že pro něj skutečně něco znamenám – jako by mě snad taky trochu potřeboval.

Pozoroval jsem pečlivě střižené keře před hlavním vchodem. Nabídnul mi cigaretu. Potáhl jsem, ale nepodíval jsem se na něj. Nikotin mi stoupnul rovnou do hlavy. Opřel jsem se o sloup. „Radši bych byl nahoře a četl si věci do školy,“ řekl jsem nakonec.

„Tohle už je můj kluk, pilný jako včelička.“ Pokrčil jsem rameny. „Ale chápu tě. Vím, jak se cítíš.“ Dal mi znovu potáhnout. „Už jsme o tom mluvili,“ pronesl laskavým hlasem, „na večírcích, jako je tenhle, je těžké vést smysluplnou konverzaci. Myslím konverzaci, na kterou jsou lidé jako já a ty zvyklí. Většinu těch lidí tady vídám jen málo, tedy právě s výjimkou takových večírků. Nevím, kdy bych vídal třeba tvé rodiče, kdyby mě nezvali na večírky.“

„No jo, jenže pak se jeden z nich ani neukáže.“

„Ale no tak,“ řekl otec Greg a pomalu přikyvoval tak, jako to dělal vždycky, když mě poslouchal. Mezi ukazovákem a palcem jemně žmoulal filtr, až mu nakonec žhavý konec cigarety upadl na zem. Strčil filtr do kapsy a zadíval se směrem k hlavnímu vchodu. „Ale ty přece nejsi sám,“ namítnul. Otec Greg říkal, že přítomnost Boha v mém životě je záruka, skutečná jistota. Bůh je se mnou, ale přesto musí občas jednat

prostřednictvím lidí, jako je on, jak řekl, aby mi připomenul svou přítomnost. V mé mysli nebyl Bůh úplně pevně zakotven, ale byl tam otec Greg a já úplně nejvíc ze všeho potřeboval něco hmatatelného a určitého. Jistotu.

Dýchl si do dlaně, aby si ji zahřál. „Zvládáš to skvěle, Aidane, i když tu tvůj otec není. Nikdo se nechce cítit opuštěný. Už jsme o tom spolu mluvili. Víš, jakou mám o tebe starost.“ Zlehka se nadýchl nosem a znovu se ustaraně usmál. Povzdechl si. „Vyrůstáš v opravdu strašlivé době, Aidane.“ Mluvil s vědoucím tónem novinového úvodníku a položil mi ruku na rameno. Pevně mě opřel o sloup, u kterého jsem stál. „Nemůžeme si nalhávat, že je to jiné. A to poslední, co bychom měli v takové době udělat, je, že opustíme jeden druhého.“ Odmlčel se a naklonil se blíž. „Ale tebe Bůh neopustil, Aidane. Ani církev. Ani já ne.“ Ustoupil. Podrbal se na bradě a zadíval se na dům.

„Děláme spolu sakra dobrou práci, nebo ne? Kampaň funguje. Nenudí tě to?“

„Ne. Moc se mi to líbí.“

„To jsem si myslel.“ Otec Greg přikývl a nasměroval mě zpátky k předním dveřím. „Jen je mi divné, že tvůj otec ještě neposlal šek, Aidane. Touhle dobou už jsme obvykle jeho dar měli. Jsem překvapený.“

„Byl celej podzim v Evropě.“

„Já vím, můj chlapče. Vím to, Aidane.“

Zamířili jsme dovnitř. Když jsme vrátili kabáty, otec Greg pokynul přes celou místnost muži stojícímu u knihovny. Prošli jsme kolem davu lidí u hlavního stolu, ruku měl celou dobu položenou na mých zádech. „Možná, že s ním teď vlastně ani nepotřebuju mluvit,“ poznamenal otec Greg. A odstrkal nás zpátky do středu dění v obýváku. „Půjdeme najít tvou mámu, Aidane.“ Neviděl mi do obličeje, protože jsem šel před ním, ale ani nemusel. Mluvil ke mně shora, přes mé rameno. „Neboj,“ pronesl vesele, „už brzo budeme mít dost času si promluvit. Jsi na rozpisu někdy po svátcích, ne? Domluvíme se. Vím, že už to je dlouho. Vím, že si potřebuješ promluvit.“

Zastavil jsem se a ohlédl se po něm. Usmíval se, ale rozhlížel se u toho po místnosti. „Sejdeme se, až ti skončí prázdniny,“ dodal, „a neměj strach.“ Vteřinu nebo dvě bylo ticho. Nebyl jsem si jistý, co mám udělat. Napadlo mě, jestli na mě třeba nečeká, ale oči měl upřené na něco nad mou hlavou. Pak někomu za mnou zamával.

Vzadu v obýváku stála máma uprostřed hloučku svých obdivovatelů. Byly tam její kamarádky jako Cindy, ale také muži a ženy, které jsem neznal. Máma stála na stoličce s rukou zdviženou v pozici druhé arabesky. Předváděla stejnou baletní pózu jako na portrétu, který visel na zdi u úzkého schodiště v knihovně. Zatímco mluvila, roztahovala ruce a rozhlížela se po pokoji. Myslel jsem, že mě viděla, ale spletl jsem se. „A takhle musí člověk vydržet,“ řekla máma, „jinak to vypadá lajdácky.“

„Odhodlání. Vytrvalost,“ prohlásila Cindy, „přesně o tom je noblesa.“

„Noblesa?“ pronesl otec Greg ke skupince, když jsme se přiblížili. „Gwen nám dává lekci v noblese každý rok.“ Matka slezla ze stoličky a on ji letmo políbil na tvář. „Každý rok nasazujete laťku výš a výš. Takový úžasný večírek! Překonat ho můžete už jen vy sama.“

Matka stydlivě zaprotestovala.

„Je to pravda,“ řekla Cindy, „měla bys plánovat moje večírky. Myslím to vážně. Co kdybych se s tebou sešla kvůli příští vernisáži?“

„Díky vám to vypadá jako hračka,“ řekl otec Greg. „Ale je to víc než pouhá dovednost, je to umění. Nepochybuji o tom, že vaši obdivovatelé by se mnou souhlasili.“ Matka se uklonila do plié.„Některým z nich bych byl velmi rád představen, pokud byste byla tak laskava,“ pokračoval otec Greg.

„Lidé, které byste měl poznat, jsou všichni v zimní zahradě.“ Spolu se Cindy se zasmály a otec Greg se zatvářil naoko provinile. Z téhle hry, kterou tu spolu hráli, se mi zvedl žaludek – jako by upřímnost znamenala, že musíte nutně prohrát.

Matka se nabídla, že půjde první. Otec Greg se do ní zavěsil a nechal se odvést do zimní zahrady. Dveře se rozjely do stran a odhalily muže rozvalené v křeslech a pokuřující doutníky. Otec Greg na ně zamával, když sestupoval po několika schůdcích, a muži zahulákali na pozdrav. Matka dveře zase zavřela. Ve vzduchu zůstal viset hutný pach tabáku. Otec Greg za sebou nechal napětí a negativní energii, podobnou, jakou po sobě zanechá zvíře, když uteče do křoví a praskají u toho větvičky a šustí listí.

Zůstal jsem stát vedle Cindy a ona rychlým pohledem přelétla místnost. „Slyšela jsem, jak moc tě baví pracovat pro otce Grega,“ řekla, „myslím, že to je super. James začal taky pracovat u Nejsvětější Krve. Zbožňuje to tam. Je z něj ministrant.“

Jamese jsem tam zatím pracovat neviděl. Opět mi to však připomnělo, o kolik míň odpolední jsem měl poslední dobou vypsáno na rozpisu v kostele. Je logické, že si otec Greg musí udělat čas i pro jiné. Jasně, že potřebuje pomoc i s jinými úkoly než s vybíráním příspěvků. Je to náš kněz. Ale úplně se mi sevřel žaludek, když jsem si představil otce Grega, kterak utěšuje Jamese. Nepotřebuju ho snad já ze všech nejvíc? Byl jediný, kdo se nemusil nutit k hovoru se mnou, tak jak to dělala třeba teď Cindy – usmívala se na mě způsobem, který říkal: Nechci být v tvojí blízkosti.

Prodral jsem se přes jídelnu do spižírny. Když jsem došel do kuchyně, spatřil jsem Elenu, jak se hádá se dvěma kuchaři u vestavěných trub. Máchala dřevěnou lžící, která mi přišla ohořelá. Podívala se po mně, ale dál jim nadávala. Kuchaři ji však neposlouchali a ona na ně pořád ječela, i když se k ní otočili zády a pokračovali v práci. „Eleno,“ řekl jsem, ale ne dost hlasitě. V místnosti byl příliš velký zmatek. Vrazil jsem do jednoho z číšníků, který se vracel do kuchyně. Převrhl tác se zbytky krevet, který nesl. „Kurva,“ zaklel a já radši zmizel za pultem. Z chladícího kyblíku za barem jsem ukradl otevřenou láhev Fumé Blanc a vycouval z kuchyňských dveří. Hluk z domu se za mnou nesl až na zadní dvůr. Jakmile jsem byl z dosahu pohybového čidla nad cestičkou, zakřičel jsem do nebe. Nic mi neodpovědělo. Měl jsem pocit, jako by můj hlas zmizel v temnotách.

Vydal jsem se přes trávník směrem ke druhé garáži a vyšel po schodech nahoru k Elenině bytu. Vzal jsem za dveře. Bylo zamčeno, ale přes dveře bylo vidět dovnitř. Její pokoj byl malý a prostý, jako pěkně zařízená cela mnicha: knihovnička, křeslo, šatník, dokonale ustlaná postel. O stojan lampy na nočním stolku měla opřené dvě zarámované fotky své dcery Teresy a syna Matea. Na první fotce držel Teresu kolem ramen Elenin manžel, Candido.

Sesul jsem se na zem, opřel se o dveře a pil. Zíral jsem vzhůru do tmavé noci. Chvíli jsem tak zůstal. Teprve až když jsem zahlédl Elenu, jak se šourá po cestičce od kuchyně a stoupá nahoru po schodech, došlo mi, jak moc se třesu. Schoval jsem láhev vína za květináč na malinké podestě. Byl jsem si jistý, že ji stejně viděla, ale v rukách jsem nic neměl, takže nemusela nic říkat. „M’hijo,“ řekla, „neplač, prosím, neplač,“ opakovala, když mě svírala v náručí.

Pustila mě dovnitř, posadila si mě na svou malou postel a dál mě objímala. Mluvila na mě španělsky. Po chvíli jsem si uvědomil, že to je Zdrávas Maria – Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Netuším, kolikrát to zopakovala, ale připojil jsem se k ní, ve španělštině, i když to bolelo, modlit se s krkem sevřeným jako pěst. „Už neplač,“ zopakovala Elena, „prosím.“ Nakonec vstala a poponesla sbalený kufr ke dveřím. Zpod umyvadla v koupelně vytáhla toaletní taštičku a naskládala do ní vše, co potřebovala.

„Proč nemůžeš zůstat přes noc?“ zeptal jsem se. Když jsem to vyslovil, udělalo se mi z toho zle. Proboha, vždyť byl Štědrý večer a doma v Bronxu na ni čekala její vlastní rodina. Už tak jela později, než měla. Věděl jsem, že chce stihnout půlnoční mši u nich v kostele. 

Když skončila s balením v koupelně, zhasla. Místnost teď osvětlovalo už jenom světlo venku před dveřmi bytu. „Můžeš tu dneska spát,“ nabídla mi, „mně to nevadí. Jen na sebe dej, prosím, pozor.“ Stála u dveří. Neviděl jsem jí do tváře. Byla to jen silueta, která stála ve světle dopadajícím dovnitř z malé verandy. „Prosím,“ zopakovala. A pak, aniž by řekla cokoliv dalšího, si vzala tašku a vyrazila dolů do garáže, aby nasedla do auta a konečně zahájila dovolenou.

Nad Eleninou postelí visel krucifix. Jak jsem tam tak seděl a popíjel z láhve, pozoroval mě. Odpuštění, jak mě učili, bylo cestou k pokoji duše, ale prozatím jsem měl pocit, že ticho bude úplně stačit. Cítil jsem, že se přestávám ovládat, že mi ochabuje a tuhne jazyk. Když pijete dlouho sami, už si ani nenalháváte, že máte čistou hlavu a že vám to myslí. Uvědomujete si, že se rozpadáte, a prostě se jen chcete vypařit. Chcete být jako sněhulák – stát si tam a pěkně tát, až docela zmizíte.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři