Dalibor Vácha: Bratrstvo

Email Tisk PDF

 

Bratrstvo přebal copyAutor loni na podzim získal Literární cenu Knižního klubu za historický román Červenobílá. Věnoval se v něm tématu, které sleduje i jako profesionální historik, tématu československých legií za první světové války. Ve populárně pojaté historické studii Bratrstvo se zaměřuje především na málo připomínanou skutečnost, která dnes již zaniká pod nánosem času i utvářením poněkud zjednodušeného obrazu legií - že totiž československé dobrovolnické vojsko v Rusku bylo složeno z obyčejných mužů.

 

Nabízí neotřelý pohled na jinak známou problematiku vykreslením jejího plastičtějšího obrazu v protikladu k poměrně plochému výkladu ryze faktografických publikací. Záměrem je ukázat čtenáři také jinou stránku válečného konfliktu, než může vnímat optikou převážné většiny u nás dosud vydaných prací o válce. Kniha se proto prioritně zabývá každodenností českých a slovenských dobrovolců (jak si tehdy sami říkali) na Rusi v období od léta 1914 do předjaří 1918.

 

Čtenář se tak může například dozvědět, jak žili (a přežili) v ruských zajateckých táborech a co vše je mohlo motivovat ke vstupu do legií. Ke sledovaným otázkám patří také jejich ubytování, strava, formy trávení volného času či kontakty s místním obyvatelstvem. Ve frontové každodennosti nechybí vedle samotného boje ani vnímání smrti, zranění a nemoci, stejně jako zimy, hladu, vlivu cizího prostředí a mnoha jiných stresujících faktorů, které lze označit za traumata války. Tato svědectví a často až fascinující příběhy jsou v textu spojeny se jmény a osudy konkrétních legionářů.

 

Autor ve své práci využil rozsáhlé škály pramenů, k nimž kromě moderních domácích a zahraničních odborných studií patřilo rovněž velké množství dnes již zapomenutých titulů prvorepublikové legionářské literatury, vzpomínky, deníky, beletrie či divadelní hry. Knihu vydává nakladatelství Epocha.

 

Ukázka z knihy:

Specifickým druhem frontové práce Čechoslováků byly propagandistické aktivity. Dobrovolci přesvědčovali Čechy a Slováky v rakouských uniformách k dezerci a sdělovali vojákům z nepřátelských zákopů nepříjemné zprávy, které by mohly narušit jejich morálku. Rozšiřování nepříznivých zpráv i dodávání odvahy k dezerci se dělo za pomoci distribuování letáků a vyvěšování plakátů na drátěné překážky. Propagandistické úkoly na frontě nebyly o nic méně nebezpečné než přepady, většinou vyžadovaly dostat se do bezprostřední blízkosti nepřítele. Metoděj Pleský, zkušený rozvědčík a pozdější velitel jízdní rozvědky na Sibiři, zanechal detailní popis toho, jak se připravoval na umístění tabule s informací o jedné rakouské porážce do nepřátelských zátarasů. Nejdříve vyhlédl správné místo, kam cedule přijde, trasy přístupu i ústupu, vybral muže, kteří ho budou provázet a případně ochraňovat. „…zbraň neměl, byla by… překážela. Tabule byla 75 cm široká, 45 cm vysoká, násadec měřil 2,5 metru…“, aby „dostal tabuli snadno do země“, tak se „hrot násadce okoval. Tyčka … mohla sloužit jako bodlo, jako kopí.“

Neozbrojený dobrovolec se vydal do vysoké trávy, která ho měla část cesty krýt. Plán mu ale zcela pokazil nepředpokládaný objev: v cestě se nacházela těla ruských vojáků v rozkladu. „Dál se plazit? Hrůzným hřbitovem, přes hnijící mrtvoly? NE! To bych už nedokázal. Mé nervy by to nesnesly; jsou už napjaty to nemožnosti…“ Nakonec se mu podařilo tabuli zarazit na vyhlédnutém místě a bezpečně se vrátit.

Na řece Sanu tři dobrovolci přeplavali vodní tok, aby naházeli do nepřátelských zákopů proklamace ohlašující vstup Itálie do války, na Stochodu používali pro rozvědky a šíření propagandy čluny. Vymýšlením stále nových způsobů, jak dopravit propagandistické materiály do nepřátelských zákopů, proslul Stanislav Čeček, který vypouštěl papírové balónky s nápisem Praha nebo s husitským kalichem a k nim přivazoval letáky a proklamace. Když se tato varianta neosvědčila, přistoupil k vystřelování raket, které vybuchly a letáky se rozlétly nad zákopy. Dobrovolci působili též proti nepřátelské propagandě; když němečtí vojáci vyvěsili na zátarasy vlastní ceduli s nápisem Ploesti und Bukarest gefallen „střelec Šimek dobrovolně se nabídl, že tabuli přinese. Ačkoliv bylo již plné denní světlo, bratr Šimek úprkem vyběhl z ruských zákopů, vyrval tabuli před zraky užaslých Němců z drátů a šťastně se s ní vrátil do ruských zákopů“.

Neobvyklou aktivitou československých rozvědčíků byly tzv. „zpívané rozvědky“. Skupina vojáků se přiblížila na doslech k nepřátelským pozicím a začala zpívat – většinou české lidové písně, jen málokdy chyběla píseň Kde domov můj? Účelem rozvědky bylo ukázat, že v ruských uniformách bojují Češi, motivovat rakousko-uherské vojáky k navázání kontaktu a k dezerci, působit na národní cítění Čechů a Slováků. Při zpívané rozvědce nešlo jen o zpěv a jeho působení, po několika písních se dobrovolci pokusili s nepřátelskými vojáky promluvit, došlo i na poskytování nebo výměnu darů – chleba atp. Většinou to však netrvalo dlouho a loajální Rakušané nebo důstojníci kontakty svých spolubojovníků s nepřítelem odhalili a ukončili je.

Nejnebezpečnějším typem rozvědky, ač žádný podnik na frontě nebyl prost rizika, byly pokusy o individuální proniknutí do hloubky nepřátelských pozic; například praporčík Krejčiřík se pohyboval v týlu nepřátelských linií po celé tři dny. Dobrovolci pronikali do rakouských pozic převlečeni do ukořistěných uniforem, předstírali, že jsou zajatci prchající z ruského zajetí, případně se převlékli do civilních šatů – tehdy se jednalo o tzv. „civilní rozvědku“. Jejich úkolem bylo shromažďovat informace v bezprostředním týlu fronty nebo se pokusit proniknout na Slovensko a do Čech. Takové rozvědky probíhaly na konci roku 1914, kdy se fronta přiblížila k českým zemím nejvíce. Nejznámějšími průzkumníky-kurýry byli Václav Čeřenský, který údajně kontaktoval Josefa Scheinera a Karla Kramáře, a Josef Pšenička, který byl vyslán do Čech až koncem roku 1917 a setkal se například s Přemyslem Šámalem, Aloisem Rašínem a Františkem Modráčkem. Václav Čeřenský přeběhl frontu jako uprchlík za zajetí a Josef Pšenička odejel z Petrohradu v transportu vyměňovaných zajatců.

Z psychologického hlediska je nutno zdůraznit stres vyvěrající z osamělosti rozvědčíka-špiona; po většinu času byl odkázán sám na sebe a nemohl nikomu věřit, všichni pro něj představovali potenciální hrozbu. Kolektivním způsobem prožívaný život dobrovolců představoval oporu, která takovému muži musela nutně chybět. V souladu s výrazovými prostředky doby o nich Adolf Zeman psal následujícím způsobem: „Jich odvaha je přímo ďábelská, hraničí s romantismem a neleká se ani šibenice.“ Podobné rozvědky probíhaly i v roce 1918. Tehdy byli posíláni rozvědčíci na Ukrajinu do Kyjeva a k jejich úkolům patřilo zjištění pozic okupantů, bolševiků a v neposlední řadě získání informací o Čechoslovácích, kteří na Ukrajině zůstali. Jedné takové rozvědky se zúčastnil i Karel Holý, který se do legií už nevrátil; zůstal na Ukrajině.

Rozvědky patřily bezpochyby k psychicky a fyzicky nejnáročnějším úkolům, kterých se vojákům dostávalo. Josef Švec vzpomínal, že jeho „…hoši se … také hodně báli“ překonávat příliš široké pásmo nikoho mezi ruskými a rakouskými pozicemi. Strach byl neodmyslitelnou součástí vojákova života v první linii. Mnohé akce probíhaly v noci, což mělo vliv na psychiku vojáků. Pohyb v temnotě v neznámém nepřátelském prostředí je silně stresující. K největším komplikacím patří ztížená orientace, stres vyvěrající z nejasnosti a zkreslení optických a sluchových vjemů, pocity izolace, zranitelnosti a bezmoci. Vojenská psycholožka Olga Dziaková zdůrazňuje oslabení „pocitu společenství“ při nočních bojových operacích, kdy se voják cítí více osamělý. Noční krajina mezi zákopy skrývala mnohé hrůzy: padlé z předchozích útoků v různém stavu rozkladu, nepřátelské patroly, pasti v podobě vodou zatopených kráterů, nebezpečí palby z vlastních řad. Noc nebyla vždy tichá a temná, mnohdy právě naopak, vybuchovaly miny, duněla dělostřelba, práskaly výstřely z pušek a štěkaly kulomety. Průzkumníci se plazili v bahně, ve sněhu s přetrvávajícím vědomím, že je kdykoliv může spatřit nepřítel a začít střílet přímo po nich. Děs vyvolávaly osvětlovací rakety. A ještě jedno specifikum nočních rozvědek uvádí Metoděj Pleský: „Jak ten čas ubíhal! Připadalo mi často, že se toulám hodinu, nejvíce hodiny dvě, a zatím, když jsem se vracel do zákopů, byla noc ta tam, svítalo.“

Některé rozvědky proběhly v poklidu, jiné se proměnily v drama. Zřejmě nejnebezpečnější bylo, když se v území nikoho mezi zákopy utkaly dvě nepřátelské skupiny rozvědčíků. Za husarský kousek se totiž na obou stranách považovala chytit nepřátelského průzkumníka přímo při akci. Němci, Rakušané i Rusové vysílali proti sobě tzv. jagdkomanda o různé síle (až 100 mužů). Jejich úkolem bylo narušovat průzkumnou činnost nepřítele a způsobit jeho elitním oddílům ztráty na těžko nahraditelném personálu. Souboje mezi zákopy mohly mít různý charakter: od přestřelky na velkou vzdálenost až po krvavou rvačku za použití nožů a polních lopatek. A nad tím vším stále viselo nebezpečí zahájení dělostřeleckého přepadu, ať už z té či oné strany. Skupina vojáků, v níž byl J. K. Mervart-Slavenský, při jedné rozvědce narazila na silnější nepřátelskou jednotku. Mohlo se jednat i o nastraženou past. Rozpoutal se zmatený boj v hlubokém sněhu a téměř všichni čeští průzkumníci se dali na urychlený ústup, chyběl jen Mervart. Ten se totiž v průběhu přestřelky schoval do blízké stodoly, neboť se mu zasekla ručnice, a zatímco se ji snažil opravit, nevšiml si ústupu spolubojovníků. Obklíčen nepřítelem, který o něm naštěstí nevěděl, Mervart téměř propadl panice. Nakonec se vzpamatoval a po dramatickém úniku z vesnice se šťastně dostal do ruských pozic. Tam zjistil, že několik mužů z rozvědky je nezvěstných; neměli takové štěstí jako on.

Podobně odříznut od ostatních zůstal Karel Holý nedaleko vesnice Antonovka, když byl ponechán ještě s jedním vojákem jako stráž. Poté, co zpozorovali nepřátelské jednotky obkličující vesnici, Holého spolubojovník se vydal varovat zbytek jednotky a Karel Holý zůstal dle rozkazu na místě. Po delší době pochopil, že se na něj zapomnělo, a musel se přes noc a přes celý den schovávat před nepřítelem. Teprve druhý den se mu podařilo proklouznout do ruských pozic. Že rozvědky byly mnohdy zmatenými a nebezpečnými podniky, kdy hrála větší role náhoda a odvaha jednotlivce než příprava, dokládá Matěj Němec, který odhalil realitu jedné ze slavných Čečkových rozvědek, kdy osm družiníků zajalo přes sto nepřátel. První skupina sedmdesáti Rakušanů totiž na zajetí čekala a dalších čtyřicet se vzdalo po krátké přestřelce jedinému dobrovolci Antonínu Hrůzovi. Ten měl odvahu (a neposlechl Čečkovo varování), došel ke shromážděné skupině a vytrhával c. a k. pěšákům pušky z rukou. V Hrůzově chování se zračí furiantství a někdy až sebevražedná odvaha československých legionářů, podobně jako ve výše zmíněném běhu dobrovolce Šimka přes území nikoho pro nepřátelskou propagační tabuli.

Boj proti přesile během rozvědky nebyl ničím neobvyklým, rozvědčíci byli často odkázáni sami na sebe a na vlastní palebnou sílu. Čechoslováci často využívali léček, pomáhala jim pohyblivost a odvaha. Na jiné rozvědce Čečkovy jednotky ještě v roce 1914 došlo k setkání s mnohonásobně silnějším jízdním oddílem, který se družiníkům podařilo odrazit díky momentu překvapení: „Než jsme se nadáli,…. Vynořilo se asi 40 maďarských husarů. Přivítali jsme je takovou střelbou, že se patrně lekli, domnívajíce se, že mají proti sobě přesilu, a dali se na útěk, zanechavše na místě 8 zabitých…“ Odvahu, která jim získala sympatie u ruských vojáků, prokázali Vojtěch Holeček, Stanislav Pergler a František Barták, kteří zachránili zraněného ruského vojáka, který uvázl v zemi nikoho, a jeho spolubojovníci měli strach se při jeho záchraně vystavit intenzivní nepřátelské kulometné a puškové palbě. V konkrétním případě záchrany ruského vojína lze spekulovat nad důvody, které vedly tři Čechy k tomu, aby se vydali do nebezpečného prostoru. Nakolik byla akce výsledkem neustálé propagandy o ideálním českém vojákovi, lze jen těžko odhadovat. Svou roli sehrála jistě i sebedůvěra Čechů ve vlastní schopnosti a soucit s raněným vojákem.

Kolektiv okolo historika Olega Smirnova považuje heroismus ve válce za součást altruistického cítění. Statečnost však byla mnohdy jen součástí pudu sebezáchovy. Podobné akce nelze v kontextu první světové války považovat za něco výjimečného, jak zmiňovali sami legionáři a pak jejich historici. Hlídková činnost spojená s propagandistickými úkoly (a tedy tento typ bojových střetnutí) byla typická pro všechny ostatní fronty války a zejména pro statický průběh bojů na západní frontě.

Možná více než ze zranění a rychlé smrti měli dobrovolci strach ze zajetí; jako velezrádci by byli vyslýcháni, souzeni a oběšeni. Antonín Grmela padl do rakouského zajetí a byl oběšen ve Wadowicích; Josef Staněk byl zajat na Stochodu německými jednotkami, odhalen, předán rakouské vojenské justici a 21. listopadu 1916 nedaleko Kovelu popraven, František Oliverius byl oběšen ve Lvově. Větší štěstí měl Jakub Studnař, kterého nedaleko Tarnopolu zajali němečtí vojáci; byl sice souzen, odsouzen k smrti, ale nakonec trest změnili na dvacet let těžkého žaláře. Válku přežil jako vězeň v Terezíně. Představa popravy dobrovolce pronásledovala a zvyšovala nápor na jejich psychiku: „Strašlivý přízrak šibenice jako by se před nimi objevil, přízrak, který byl jedinou odpovědí na jejich úvahy za dlouhých večerů, co by na ně asi čekalo, kdyby padli do rakouského zajetí.“  Rakousko-uherská strana vypsala odměny za dopadení živých velezrádců. Vojáci raději spáchali sebevraždu, než aby padli nepříteli do rukou – příklady jsou k nalezení v souvislosti s ústupem od Tarnopolu.

Dobrovolce děsil osud mnohých zraněných vojáků obou stran, kteří byli zasaženi při útoku nebo průzkumu a pro těžkou palbu nepřítele nemohli být evakuováni. Téměř každý voják v zákopech na frontě slyšel v noci zoufalé volání raněných o pomoc v němčině, maďarštině, ruštině, češtině. Strašlivé volání, které mohlo pokračovat hodiny nebo dny. Volání mužů, kterým nikdo nemohl pomoci a kteří umírali mezi liniemi ve strašných bolestech. Spolubojovník Karla Holého bratr Teplík byl těžce zraněn při štědrovečerní hlídce v roce 1914: „Byla to strašná podívaná, když bratr Teplík, ruský Čech z Kyjeva, mladý hezký hoch, musel umřít ležící na roští. A umírá a volá, po sté, nebylo možné, nebylo přístupu k němu, poněvadž to bylo blízko rakouských zákopů.“ Stresující frontová noc byla spojencem rozvědčíků, průzkum za denního světla byl na dobře opevněných úsecích téměř nemožný. Rozvědky se prováděly při mobilních operacích, při průlomech front nebo rychlých ofenzívách, kdy zase hrozilo, že skupina rozvědčíků bude odříznuta od ústupové trasy, obklíčena a její muži pobiti nebo zajati a oběšeni jako zrádci.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 04 Duben 2015 09:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB