Sofi Oksanen: Baby Jane

Email Tisk PDF

Oksanen přebalVypravěčkou románu je lesbička – ten typ, co nosí vysoké podpatky a lakuje si nehty na nohou. Piki, její přítelkyně, patří do té druhé kategorie, jejíž příslušnice mají vyholené hlavy, oblékají se do kapsáčů a obouvají do kanad. Piki se o svou dívku stará, jak se sluší a patří: platí jí taxík, kupuje drinky, otevírá dveře a obléká kabát. Nad ránem, když se spolu vrátí z tahu po „homobarech", jí šeptá do ucha romantická slůvka: co krásného spolu budou dělat, kam spolu půjdou apod. Piki je nejvíc cool lesba v celém městě, všichni ji uznávají a všechny po ní touží...


Román finské spisovatelky Sofi Oksanenové pojímá hned tři velká témata. Nejenže čtenáři přibližuje strasti mladých lidí, kteří trpí psychickými problémy od deprese k panické poruše, a poodhaluje společnosti uzavřený svět homosexuálů – je to především netradiční milostné drama, které nemá šťastný konec.

 

V edici Světová knihovna vydává Odeon, který k nám uvedl i jiné knihy Sofi Oksanenové – Očista, Stalinovy krávy, Čas ztracených holubic.

O autorce čtěte také: Sofi Oksanenová odrazuje Ukrajinu od finské cesty

Ukázka z knihy:
Piki byla tehdy nejuznávanější lesba v celých Helsinkách. Já jsem se právě přistěhovala, byla jsem mladá a s holkama jsem ještě neměla žádné zkušenosti. Piki byla o deset let starší a zažila už všechno, co helsinské homosexuální kruhy dokázaly nabídnout. Znala jak všechny současné, tak i dávno zaniklé gay podniky; jejich barové pulty nejednou spláchla rozlitým pivem nebo vlastními zvratky, případně krví z nosu nějaké té přidrzlé butch lesby. Účastnila se demonstrací za práva homosexuálů, pochodovala v průvodech a večery trávila v Gambrinu, největším severském klubu pro sexuální menšiny. Finská organizace za sexuální rovnoprávnost Seta otiskla její fotku na obálce svého časopisu. Piki znala každého,každý znal ji.Přede mnou spala s pětapadesáti holkama, ukradla několik aut a prodávala speed. Byla potetovaná a měla několik piercingů. Poslouchala Lords of the New Church a helsinské průkopníky finského goth rocku jménem Černý pochod. Nosila kanady s červenými tkaničkami a kouřila kamelky. Oblékala se do pánských košil a tříčtvrťáků, ke kterým nosila červené kšandy a kravatu. Vlasy měla ostříhané na milimetrového ježka, který mezi nohama určitě příjemně šimral. Byla přesně to, co jsem hledala. Piki s černočernýma očima. Hodila si mě na záda, jako bych nevážila víc než moucha, a když mě objala, utopila jsem se v jejím náručí. Spaly jsme tak, že mi dýchala na krk, to pro ni bylo důležité. Odhrnula jsem si vlasy, aby mohla cítit vůni mojí šíje. Ruce mi položila na břicho, jeden prst mi vždy přitiskla na pupík. Jedině tak usnula. Aniž by se obtěžovala svléknout si maskáče a košili; jen když mohla mít nos přitisknutý na mém krku. A to celou noc, až do rána. Bez pohnutí mě držela v náručí, svírala mě v hnízdě, které mi udělala ze svých paží. Objímala mě tak pevně, že mi nikdy nebylo zima, i když měla v noci vždy otevřené okno, bez ohledu na počasí. Držela mě tak pevně a teple, že jsem nemrzla, ačkoliv v zimě dovnitř otevřeným oknem chumelilo.
Piki měla první přítelkyni v šestnácti letech. Tam kdesi v malé vesnici na severu měla holku, která byla o tři roky starší a se kterou si to rozdávaly v Pikině punkrockovém pokojíku mezi plakáty, vinylovými deskami a laky na vlasy. Dělaly to také v lese, v parku, na záchodcích, ve škole, v jídelně, v každé zátočině a za každým rohem. Přítelkyně vozila Piki každé ráno do školy autem a odpoledne ji vyzvedávala. Piki naskočila do jejího hlučného černočerného auta a spolu odjely někam, kde se pak oddávaly sexu. Mně to všechno připadalo cool. To, jak míchala koktejly, jak pískala. Jak mě, svou holku, brala ven, a jak mi pomáhala do kabátu. Jak zavolala taxík, vybrala volné místo, i jak se starala, aby se její holka dobře bavila. Když mě brala do gay barů, předbíhala ve frontě a všem mě představovala. Na dámských mejdanech jsme tancovaly ploužáky a ona mi znovu dýchala na krk. Bylo to perfektní. Pikin telefon neustále vyzváněl. V baru její známí okamžitě obsadili všechna místa u stolu.
„Jak se máš, ty stará lesbo?"
„Jde to, co u tebe?"
Nejdřív jsem si myslela, že je tazatelka nějaká Pikina stará známá, ale kdepak. Piki měla vždy nové známé. Například s sebou na dámský mejdan přivedla jakousi dívčinu ze severu, která právě veřejně přiznala svou orientaci. Nebo všem svým kamarádům představila párek holek, které zrovna přijely z Imatry. Ta ze severu se u Piki inspirovala v oblékání, ve stejném obchodě si koupila kapsáče a stejné kanady, stejně si ostříhala vlasy nakrátko, a dokonce začala mluvit stejně jako Piki. Opakovala její staré vtipy a převzala přezdívky, které lidem vymyslela Piki. Začala také plánovat piercing, nejdřív do nosu, i když ten Pikin v jazyku je vážně cool, ale nejlepší asi bude začít s nosem. Pak se uvidí. Piki sice říkala, že to nebolí, piercing jazyku, ale stejně, je to přeci jen... jazyk – důležitý nástroj pro holku, které se líbí holky. Následoval úšklebek v Pikině stylu. Když jsem dotyčnou viděla příště, měla samozřejmě kuličku v jazyku a hrdě ji Piki předváděla. A Piki se zasmála tím svým vědoucím způsobem, smávala se tak často. Její smích měl vždy jakýsi podtón, který říkal: já vím, jak se ti dostat do kalhotek. A když se ten podtón přenesl i do jejího hlasu, posluchač ani na chvilku nezapochyboval, že to doopravdy ví.
Když člověk uslyší promluvit zpěváka, většinou ho zpěvákův hlas zklame, protože je obyčejný a všední. Pikin líbezný hlas se nezměnil, ať s ním dělala cokoliv. Pokud chtěla, dokázala si svým hlasem získat kohokoliv, holku i kluka, psa i kočku. Svým hlasem tišila bouřky i plačící děti, kolébala jím toho, kdo nemohl usnout, a kdo trpěl depresí, ucítil, jak mu její hlas zvedá z hrudi těžký balvan. Nepřátelé byli před tím hlasem bezbranní, a ten hlas byl sladký a oslepující, i když Piki sprostě nadávala, byl okouzlující, i když byl plný ironie.
Pikin hlas se protahoval, kroutil a ohýbal, měnil se v hlas kohokoliv jiného, aby se zase hned navrátil do své vlastní, smetanové podoby. Všechny výrazy, které kdy byly použity k popisu božských zvuků, se v jejím případě mýlily, protože Pikin hlas se nepodobal hlasu žádné osoby nebo pěvce, žádným zvukům známým z televize nebo rádia. Nebyl „sametový", „temný" ani „chraptivý", i když byl hebký jako pokožka na prsou, sametové šimrání na šíji nebo teplá dlaň pod košilí. Jako kdyby popíjela husté kakao a pojídala mandle. Její hlas vlastně byl i chraptivý, ale tak, jako je les v letní noci zároveň hrubý a průzračný, když stromy skrývá šero, ale nebe je jasné a živoucí. Poslouchat ten hlas bylo jako složit hlavu na polštář naplněný okvětními plátky růží a lilií. Její hlas zněl jako vůně kardamomu a skořice. Jako kos, jehož hrdlo je ze skořice a kardamomu.

Copyright © Sofi Oksanen 2005
Translation © Linda Dejdarová, 2014
ISBN 978-80-207-1586-9

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz