Paul Harding: Enon

Email Tisk PDF


Harding Enon přebalHarding Enon přebal„Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct." Takhle začíná svou zpověď Charles Crosby, který se živí jako malíř a lakýrník, později přidá sekání trávníků či upravování zahrad.

 

Jeho svět se náhle roztříští. Zlomí si ruku, snad aby pocítil jinou bolest, která přebije tu psychickou. Po pár dnech ho opustí manželka. Svět postrádá obrysy, přestává fungovat čas a přicházejí vzpomínky. Charles rozhrnuje vrstvy historie, vrací se do dětství, klouže pozpátku do času svých předků. Ale konstantou zůstává Kate: její ujištění, že bude dávat na silnici pozor. Charles pije a cpe se prášky proti bolesti, které nejprve dostal na zlomeninu, později si je opatří od překupníka. Smutek a deprese ho naprosto paralyzují, jeho svět zaplňují halucinace a surreálné vidiny. Přese všechno cesta z naprostého dna nevede do pekel. Charles se snaží přes neskutečný smutek ze ztráty vymanit z bezedné melancholie a protruchlit se k novému začátku života. Román je niternou intimní meditací nad koncem i smyslem života. Vydává jej Odeon v edici Světová knihovna.

Ukázka z knihy:

Když se člověk zadívá na stráň západně od hřbitova, na trávník mezi šestou a sedmou jamkou enonského golfového hřiště, rozezná dodnes patrné stopy po základech jediného větrného mlýna, který kdysi ve městečku stál a v roce 1661 do základů vyhořel. O něco níž u silnice, poblíž desáté jamky, stávala chalupa, kde bydlel otec Sáry Goodové, která byla v roce 1692 v Salemu odsouzena jako čarodějnice a oběšena a která údajně svému žalobci prorokovala, že mu Bůh dá napít krve. Vzpomněl jsem si na ty dvě dívky na hřbitově a napadlo mě, jestli ten příběh znají. Představoval jsem si, že by se jim líbil a že by Sáru litovaly, tak jako ji litovala Kate hned od prvního okamžiku, kdy jsem jí o čarodějnických procesech vyprávěl, a že by se s ní možná cítily spřízněny víc, než by jejich obvyklé pubertální ukřivděnosti odpovídalo. O Sáře Goodové jsem se dočetl ve staré knize o historii Enonu vydané v roce 1823 u příležitosti dvoustého výročí jeho založení. Překvapilo mě, že autor, jistý Barnet Wood, už tehdy pokládal příběh Sáry Goodové za součást dávné minulosti. Bavilo mě přemítat o tom, že tu knihu napsal sto sedmdesát pět let předtím, než jsem ji četl, a že Sára Goodová došla svého osudu sto třicet jedna let předtím, než ji napsal. Sára sice byla oběšena v Salemu, ale já jsem si občas v noci, když jsem procházel středem městečka, představoval, jak se houpe ve větru na šibenici v místech, kde je dnes památník Americké občanské války a kde kdysi bývala obecní louka. Socha na podstavci znázorňuje muže jménem Benjamin Conant, který bojoval na straně Unie, byl vyhlášeným pěstitelem vinné révy a před válkou i po ní v malé dílničce za jedním z velkých domů na Hlavní ulici spravoval boty; ta dílna tam stojí dodnes a místní zubař ji používá jako kůlnu na zahradní nářadí. Pomník byl odhalen roku 1870, kdy byl Benjamin Conant ještě naživu, čtyřicet sedm let po tom, co vydal Barnet Wood své Dějiny Enonu u příležitosti dvoustého výročí jeho založení,sto sedmdesát osm let poté, co byla Sára Goodová v Salemu oběšena, třicet let po tom, co se v Enonu usadil první Crosby a sto třicet pět let předtím, než byla půl míle odsud pohřbena moje dcera Kate. Mimochodem, Barnet Wood i Benjamin Conant jsou oba pohřbeni na stejném hřbitově. Nevím, kde je pohřbena Sára Goodová – možná v Salemu. Nikdy jsem po tom nepátral. Lesy kolem Enonu jsou však plné velmi starých neoznačených hrobů a je možné, že v jednom z nich leží i ona, vedle kostí zvířat i vesničanů: ovcí a psů, otců a bratrů, volů a koní, matek a tet, prasat a slepic, synů a dcer, bezejmenných koček a sov, puritánů a Indiánů, nepojmenovaných novorozenců, všechny ty kosti se v podzemních pohybech země a spodní vody mísí, putují pod základy našich domů a pod trávníkem golfového hřiště, navzájem si vyměňují žebra a zuby a holeně a kyčle, cestují pod baseballovými hracími plochami a dny potoků a řek, zachycují se o kořeny a skály, žulové balvany a nánosy jílu. Pod pětačtyřiceti akry Enonu je určitě mnohem víc jeho obyvatel než nad nimi. Hned pod našima nohama, z druhé strany povrchu země, se rozkládá druhý, podzemní Enon, jehož skrytá existence probíhá příliš pomalu na to, aby ji živí mohli zaznamenat.

Dokázal jsem si docela snadno představit Kate v jakémsi dávném Enonu, kde spolu všichni obyvatelé z celé jeho minulosti žijí najednou a společně. Viděl jsem ji, jak tam právě dorazila a jde po Hlavní ulici mezi hřbitovem a radnicí – stejnou cestou, kudy chodívá průvod v Den obětí války. Vypadalo to, jako by zrovna přicházela z pláže vzdálené odsud pouhou míli, jen tentokrát se tam neopalovala jako odpoledne před svou smrtí, ale jako by se tam vylodila po dlouhé cestě přes Atlantik.

Větřík ji cestou osušil, na kůži však stále má sůl, a vlasy, šaty i ručník nasáklé mořskou vodou. Je bledá a kráčí nejistě po týdnech houpavé plavby přes oceán a pořád je jí ještě trochu špatně po mořské nemoci, kterou skoro celou cestu trpěla. Pobřeží a tmavou loď, která ji sem dopravila, vidím jen nezřetelně, kdesi v dálce za tímhle jiným Enonem. Vím, že posádka obrátila plavidlo zpátky na moře, jakmile viděla, že je Kate v bezpečí na souši, a že ve chvíli, kdy vešla do městečka, zmizela už loď za obzorem na cestě pro další poutníky.

Hlavní ulice je nedlážděná a nazývá se Mýtná. Z vysoké kukuřice, která roste na poli náležícím hospodářství naproti hřbitovu, vyběhne na cestu psík, malý teriér. Zamíří ke Kate a vesele štěkne.

Kate si sedne na bobek: „Ahoj, pejsku," říká a drbe ho za ušima. Pejsek je opravdu malý, potomek prvních teriérů, které si tady vesničané drželi jako pomocníky v boji s krysami. Kate ulomí kousek tvrdého žlutého kukuřičného chleba, který si nese zabalený v ručníku, a nabídne ho psíkovi. Chléb už musí být starý, ztuchlý a slaný, poslední zbytek z přídělu, který dostala na cestu. Pejsek k němu čuchne, podívá se na Kate, zívne, otřepe se a odběhne k nízké hnědé chalupě se špičatou střechou a malými okny s kosočtvercovými tabulkami zalitými v olovu. Chalupa stojí osamoceně za kamennou zídkou lemující cestu. Přední dveře jsou zavřené, a když k nim Kate přistoupí a zaklepe, nikdo neotevírá. Obejde stavení k zadnímu vchodu. Vzadu je dvorek a zahrádka, kde roste merlík, portulák, celer a další podivná zelenina a byliny s drobnými černými a temně rudými kvítky a drsnými chlupatými listy barvy netopýřích křídel. Žádnou z rostlin Kate nezná. U zdi je vyrovnané dříví. Kate se otočí a zahledí se na stráň, která podle všeho slouží jako pastvina. Je pozdní odpoledne a stíny jsou dlouhé. Po hřebeni kopce pomalu přechází v řadě za sebou čtveřice koz a jejich úzké protáhlé stíny dopadají šikmo před ně a kreslí na svah rovnoběžné čáry, jako by to byly loutky na konci dlouhých černých tyček, které někdo vede po hraně jeviště. Asi v polovině stráně sedí na pařezu dívka, snad o dva nebo tři roky starší než Kate, lokty má opřené o kolena, jednu ruku stočenou v pěst a na ní položenou bradu, druhou drží před sebou a na natažené dlani sedí malý žlutý ptáček a krmí se semínky bodláku. Dívka má na sobě černé šaty, které Kate připadají staromódní, a na nohou dřeváky se svrškem z černé kůže. Kate ji zná z mého vyprávění o minulosti městečka; léta jsem jí vyprávěl různé příběhy, které ji samy o sobě nudily, ale přesto je ráda poslouchala, protože věděla, že je mám rád a že jí je rád vyprávím. Navzdory dívčině pozdější neblahé roli v místní historii, když se jako dospělá ocitla bez domova a mohla si jen stěžovat na nedostatek křesťanské lásky svých bližních, k ní Kate cítila od samého začátku sympatie a svůj postoj nikdy nezměnila, protože je přesvědčená, že pověsti o její hysterii a šílenství jsou jen pomluvy, které mají potlačit a zmrzačit ducha statečných mladých žen. Kate ví, že ji dívka vidí nebo si aspoň uvědomuje její přítomnost, i když sedí nehybně. A Kate taky ví, že se nehýbe a ani jí gestem nic nenaznačuje, protože si je jistá, že k ní Kate sama přijde. A tak Kate přejde zahradu a kráčí po louce a vzhůru do stráně, až konečně stane před dívkou, která k ní vzhlédne a přimhouří oči proti zapadajícímu oranžovému slunci. Poryvy studeného větru rozechvívají květy i dlouhá tuhá stébla trávy. Pastvina voní trávou a hlínou a slabým pachem trusu.

„Ty jsi Sára," osloví Kate dívku. Sára přiblíží ruku s malým žlutým ptáčkem ke rtům a cosi mu pošeptá. Ptáček přikývne a odletí, míří za kopec směrem k zapadajícímu slunci.

„A ty jsi Kate," odpoví dívka. Kate najednou pochopí, že se spolu s mladou Sárou Goodovou nachází v jakémsi nehybném okamžiku, malé zátočině nebo zátiší, stranou a přitom uvnitř všech společných časů minulého i současného Enonu, které existují souběžně a navzájem se prolínají. Sára se dívá na Kate, a ten pohled je tak trpělivý a přitom důvěrně známý, že Kate dostane strach. Rozpláče se a Sára k ní přistoupí a uchopí jednu její ruku do dlaní. Kate stále vzlyká a Sára ji hladí po ruce, ale její výraz se vůbec nemění, i její dlaně hladí Katinu ruku tak nějak mechanicky, jako by utěšovala někoho úplně jiného, a Kate má najednou pocit, že se Sára dívá do očí někomu jinému, a to ji ještě víc vyděsí. Snaží se v úleku vyprostit ze Sářina sevření, ale ta ji nechce pustit.

„Pusť mě, Sáro," vzlyká Kate.

Sára ji uklidňuje: „Neboj se, má drahá; jsme přece přítelkyně." Ale Kate má stále pocit, jako by mluvila k někomu jinému, kdo stojí jen kousek za ní, opravdu těsně za ní nebo hned vedle, nedovede to posoudit přesně, ale mimo její vnímání. A pak najednou zahlédne, s kým Sára mluví. Přece jenom je to Kate. Zmocní se jí nádherná vlna úlevy, jako když člověk znovu nabyde vědomí poté, co se málem utopil nebo si vyrazil dech. Kate se zhluboka nadechne a znovu vplyne sama do sebe, a pak se zadívá na Sáru, která teď určitě hledí přímo na ni, vlastně se na ni dívala celou dobu a teď je opět její nejlepší a nejvěrnější přítelkyní, která se narodila, dospěla, stala obětním beránkem, byla obviněna, odsouzena a oběšena, a Kate je opět sama sebou, opět je to Kate, která se také narodila, vyrostla, byla milována, a nakonec zahynula pod koly automobilu o tři století později, zítra, právě teď, před dávnými věky, tady na té silnici, která se vine přímo pod nimi. Kate před Sárou poklekne a složí přítelkyni hlavu do klína.

Sára ji hladí po vlasech a říká sotva slyšitelným šepotem: „Někdy je tak těžké vzpomínat."

ENON

Copyright © 2013 by Paul Harding

Translation © Zuzana Mayerová, 2014

ISBN 978-80-207-1583-8

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 01 Listopad 2014 10:37 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz