Roberto Saviano: Zločinci se chovají podle mých postav

Email Tisk PDF

Roberto SavianoV září 2006 tehdy šestadvacetiletý spisovatel zářil spokojeností. Právě si za honorář za román Gomora koupil vysněnou motorku Ducati Monster. Nikdy si ji ale osobně nevyzvedl, protože to byl poslední den, kdy se na veřejnosti ukázal sám. Spolu s mezinárodním uznáním a penězi mu totiž Gomora vynesla i mrazivé pohrůžky smrtí od bossů neapolské mafie.

 

 

 

Od první hrozby smrtí uplynulo 11 let, během nichž se i postavy jeho románu začaly stávat součástí jeho života. I on sám se stal jakoby součástí fikce, postava ve skrytu, která splétá příběhy neapolských mafiánů, snadno zaměnitelných s reálnými „kápy“, na jejichž seznamech smrti zaujímá Saviano přední místo. Savastanosovi, Conteovi a další klany, které žijí v Savianových příbězích, mezitím dál chodí uličkami neapolského předměstí Secondigliano, jako kdyby právě vystoupily ze stránek Gomory, a chovají se nápadně podobně jako postavy, jimž sloužily coby inspirace. Takhle neoriginální život může být. 

 

Savianova současná existence je jako hra na schovávanou. Náš rozhovor se měl uskutečnit v jednom z hotelů v italské Boloni, kde ke mně ale po chvíli čekání přistoupil vysoký holohlavý chlapík s pistolí pod sakem: „Půjdeme se projít.“ Byl to šéf Savianovy pětičlenné soukromé armády a zavedl mě ke dvěma obrněným automobilům zaparkovaným nedaleko. V jednom z nich seděl muž v modré čepici, sportovní bundě, plnovousem a srostlým obočím, jakému se mafie tak ráda u soudu vysmívá. „Ahoj,“ natáhl ruku. „Jsem Roberto.“ 

 

Tento o 11 let starší Saviano tráví většinu času v USA nebo na mezinárodních přednáškových turné. Občas se objeví v televizi nebo rozhlase a vyvolá skandál, čímž riskuje, že mu stát přestane platit jeho bodyguardy. Televizní seriál podle Gomory se stal naprostým hitem a nyní vstupuje do svého třetího roku.

 

 

Váš nejnovější román se jmenuje La paranza dei bambini (Dětský gang). Jak ale můžete psát o násilí v ulicích, když žijete 24 hodin a sedm dní v týdnu v izolaci a s ozbrojenou ochrankou?

Román stojí na mých návštěvách u soudů, přístupu k odposlechům, vyšetřovacím záznamům a na rozhovorech s přeživšími, vězněnými členy gangů. Úvodní scénu, v níž je jedna z postav brutálně ponižována, mi vyprávěl detektiv. Dnes mohu chodit ven jen se svými hochy (osobními strážci, jimž věnoval jednu ze svých knih, pozn. red.). Už nemohu někam jít, aniž by mě někdo nepoznal. Tuto svobodu jsem ztratil. Současně mám ale mnohem větší přístup k soudním záznamům. 

 

Jak se ti mladí gangsteři chovají u soudu? Litují něčeho, hroutí se?

Ne. Někteří dokonce tleskají, když jim soud vyměří pětadvacet let vězení. Jako by říkali „No a co?“ Je mi šestnáct, do šestadvaceti budu beztak venku. Jsou hrdí na to, že jdou do vězení. Při jednom ze slyšení se jakéhosi kluka zeptali, čím by chtěl být, až bude starší. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ odpověděl. „V každém případě zemřu.“ Je těžké si představit, že se něco takového odehrává v Evropě, protože to zní, jako kdybychom mluvili o džihádistech.

 

Děti z předměstí Scampia se začínají česat jako hvězdy televizního seriálu Gomora a domy bossů mafie vypadají jako dům televizního šéfa Camorry. Nevadí vám, že jste stvořil svět, na který se zločinci začínají odvolávat?

Už tomu tak bylo i předtím. Mafiáni z Camorry zcela vědomě přebírají slovní obraty mých postav. Na tom by se ale nic nezměnilo, i kdybych přestal psát. Kdyby nebylo Gomory, byl by tu Kmotr nebo Zjizvená tvář. Jsou to zločinci a v těchto příbězích se cítí být zastoupeni. Třeba jeden z vůdců mafie, Walter Schiavone, si nechal svůj dům v Neapoli postavit podle vily Tonyho Montany, hrdiny filmové Zjizvené tváře. Dal architektovi rovnou kopii snímku, aby věděl, co má dělat. Podivnější je, že v Neapoli zrovna zřídili úřad proti pomluvám, který shromažďuje žaloby proti lidem, jež podle nich město nějak urazili.

 

A vy byste měl být na jejich seznamu jedničkou.

Ano, ale město jsem nikdy neurážel. Popsal jsem jen problém a navíc s vizí, jak tento problém řešit. Skutečnost, že se delikventi inspirují mým seriálem, ostatně stejně jako tomu je třeba u Perníkového táty, nijak nezvyšuje jejich kapacitu páchat zločiny. Uznávám ale, že jsem svět zločinu popsal způsobem, že se v něm snaží najít. Když například budete chtít být mafiánským bossem, začnete se česat jako Genny Savastano z Gomory, takže i lidé, kteří vás neznají, okamžitě pochopí, že jste tvrďák. Občas čtu titulky jako „Útok inspirovaný Gomorou“ nebo „Přepadení ve stylu Gomory“… Není to pravda. To všechno se dělo už dávno před mou knihou. 

 

Když zatkli legendárního mexického narkobarona Joaquína „Prcka“ Guzmána, našli u něj váš román Nula nula nula. 

Ano, to byl problém. Údajně bylo na záložce i věnování „Prckovi s láskou“. Já to ale zcela určitě nenapsal. I tak se na mě snesla lavina kritiky, i když mé knihy čte spousta mafiánských bossů. Vím například, že výtisk Gomory má třeba Michele Zagaria. A všichni navíc sledují televizní seriál. 

 

Jako bychom dospěli do bodu, kdy se fikce a realita navzájem propojují a ovlivňují.

Ano, já ale vždy chtěl ten mafiánský mýtus zničit. Podrobně jsem popsal jejich způsob života a obchodování… Jistě, Kmotr je klasika, ale ve skutečnosti se v něm nikdy pořádně nedozvíte, jak Michael Corleone vydělával peníze. Nevidíte, jak někoho vydírá, nebo jak zřizuje kasina. A proto je to také tak fascinující. Já se ale pokusil ukázat všechny jejich machinace, abych je zbavil mytičnosti. 

 

V televizním seriálu Gomora je velmi těžké sympatizovat s nějakou postavou, i když se vám může některá z nich začít třeba i líbit.

To bylo vědomé rozhodnutí. Když se vám například může začít líbit Nesmrtelný, protože je to vlastně takový sympatický zloduch, vzápětí ho nechám mučit malou holčičku. Pracuji s předpokladem, že pro empatii tu není místo. 

 

Předměstí Scampia vaši knihu také nenávidí…

Oni proti mně dokonce uspořádali protestní pochod! Když se ale do tamních ulic z vězení vrátili synci pašující drogy pro klan Di Lauro, nikdo nedemonstroval. Nikdo neřekl, že je tam nechtějí, protože strávili deset let v base. Demonstrovali jen proti mně. Zorganizovali proti mně dokonce i online protest. Chápu, že se jim nelíbí, co píši, ale myslet si, že inspiruji podobné reakce, je absurdní. 

 

Vracíte se někdy do Neapole?

Ano, většinou ale jen kvůli soudním procesům. Už se po městě nemohu pohybovat jako dřív. Část města je ke mně krajně nepřátelská. Někteří lidé na mě plivou. Prý že jsem si nahrabal prachy na úkor města. Peníze, které jsem si poctivě vypsal, jim připadají jako problém, ale zcela přehlížejí to, co všechny ty roky v Neapoli dělají zločinci. Prožil jsem s tím deset let. Je to takové velmi italské. Jako kdyby se obyvatelé amerického Albuquerque vrhli na autory Perníkového táty. 

 

Jako byste se stal postavou ve svém vlastním příběhu. Jak se s tím vyrovnáváte?

Nedávno jsem si uvědomil, že mě mnoho lidí považuje za nepřátelského, smutného muže, kterého zajímá snad jen psaní o tom, co zase podniká Camorra. Udělat něco s takovou image je těžké. Fakt, že mám ochranku, přitom není tím jediným, co mi brání vést normální život. Nechodím například na pláž, a to hlavně kvůli tomu, abych se vyhnul kritice, že si užívám za státní peníze.

 

Už jste si zvykl na omezení, jimž se musíte podrobovat?

Možná trochu. Někdy mám pocit, že už vím, jak se vypořádat s izolací před těmi, kdo byli odsouzeni podle 41. článku trestního zákoníku (vztahuje se na mafiány a byl přijat po vraždě soudce Giovanniho Falconeho, pozn. red.). Pravidelně ale propadám depresím a nechce se mi ven z postele, nikomu nevěřím. Občas mám silný pocit, že mně každý chce ublížit. Na sociálních sítích mě sleduje 2,5 milionu lidí, takže si můžete představit, kolik lidí mě nenávidí!

 

Zní to, jako by vám víc vadila kritika a nenávist než život ve skrytu.

Přesně. Můžete se mě zeptat, jestli mě zabijí, a odpovím, že nevím. Pokud se budu dál pohybovat na výsluní, bylo by to pro ně velmi těžké. Horší ale je, když vás zdiskreditují. Stalo se to soudci Falconemu: celoživotní výpady proti jeho osobě ho zcela zničily. Snažím se z toho poučit. 

 

Obvinili vás mimo jiné i z plagiátorství.

Ano, je to součást takových těch řečí typu „to už jsme přece věděli“ a „tohle se už říkalo stokrát“. Moje síla ale nespočívá v jedinečnosti nebo převratnosti příběhů, jako spíš v tom, že zdůrazňuji to, co lze najít černé na bílém v novinách. Neobjevil jsem způsob, jakým bossové mafie operují; od toho je tu policejní vyšetřování. Ve svých příbězích jejich způsoby jen analyzuji. A na tom musím trvat. Ve finále jsem začal psát fikci, abych se vyhnul tomu, že se budu muset neustále obhajovat.

 

V poslední době se soustředíte na děti – ve svém nejnovějším románu, při přednáškách ve školách nebo kampaních proti šikaně. Je to tím, že bez ohledu na styl života, který jste nucen vést, zvažujete, že byste sám chtěl mít děti? 

Ta představa mě děsí. Mám strach z toho, že by lidé, které miluji, museli žít jako já. Moje matka dostala infarkt a já se za to cítil zodpovědný. Přiletěl jsem z USA, jak jen to bylo nejrychleji možné, zčásti i proto, že jsem měl pocit, že jsem ji do srdce praštil sám. Přes deset let se kvůli mně musela mnohokrát stěhovat, ale bez těch mých výhod: bez literárního úspěchu, novinových rozhovorů a práce, která mě tolik baví. Jí to všechno přinášelo jen problémy. Totéž platí pro mého bratra, kterého mám strašně rád. Tvrdí, že stojí za mnou, ale vím, že už je z toho všeho unavený. 

 

Řekl vám to?

Na to je příliš hrdý. Moje matka je ale výmluvnější, částečně i proto, že jsem jí zničil život. A svou cenu platí i mí přátelé, což mě také hodně bolí. Kdykoli něco prohlásím, už po nich chce někdo komentář. Je to vůči nim krajně nefér a ani nevím, jestli je to vůbec normální. E-maily, esemesky… Jak se má člověk vyrovnat s tím, že lidé, s nimiž je ve styku, musejí sdílet jeho osud? Je to opravdu mizerná situace. A když zaujmu nějaké stanovisko, bahno se rozcákne po všech kolem. 

 

Někdo by ale možná namítl, že se vám život v utajení a s ochrankou vyplácí komerčně.

Jasně. I Salmanu Rushdiemu radili, aby poslal květiny na hrob Chomejního za to, že z něj udělal nejznámějšího spisovatele na světě. Ale pravdou je, že to má i kladnou stránku… Faktem nicméně zůstává, že když jsem začal dostávat pohrůžky smrtí, bylo prodáno už přes 100 tisíc výtisků Gomory. Moje matka mi dodnes říká, že jsem nikdy nechodil, ale létal. Už předtím jsem vydával knihy. Dosáhl jsem všeho, co jsem si předsevzal. A když mi začali vyhrožovat, všechno se jen nafouklo. Tou dobou jsem už ale měl smlouvu na další knihu a kupoval jsem si motorku… Kdybych se mohl vrátit v čase, vrátil bych se do onoho září. 

 

Udělal byste něco jinak, než jste dělal od chvíle, kdy vám začali vyhrožovat? 

Ano. Byl bych mnohem opatrnější a Gomoru bych napsal trochu jinak. Vyzval jsem je vlastně na souboj, protože jsem se cítil být nepřemožitelným. Vedl jsem do té doby skutečný intelektuální život a ne tuhle podělanou utajovanou a vykořeněnou existenci. Večery a noci nyní trávím s bodyguardy. Současně cítím obrovskou vinu za to, že ničím životy svých milovaných. Bylo mi tehdy ale šestadvacet, byl jsem mladý a myslel jsem si, že se mi nic nemůže stát. Ve skutečnosti mě ale zlomili… i když jsem pořád tady. 

 

Jak se vypořádáváte s pocitem viny?

Je to opravdu velmi těžké. Žiji s tím, že si nezasloužím být šťastný. Moje volby určily životy lidí v mém okolí. Můj bratr před tím vším vedl klidný a tichý život, pak se ale celá rodina musela přestěhovat na sever Itálie. Neustále se mi vracejí dva sny. V jednom jsem v místnosti bez oken a ven nebo dovnitř se dá protáhnout jen malou škvírkou. V tom druhém se setkávám s matkou a bratrem a oni mě nepoznávají. 

 

Proč tedy raději nepřestanete psát o Neapoli?

Čím dál se od ní dostávám, tím více o ní píši. Jako by ta vzdálenost úměrně naplňovala srdce láskou a současně zvyšovala schopnost přemýšlet a analyzovat. Odjezd z Neapole je vlastně způsob, jak ve městě zůstat. Je to moje rodné místo, znám tam každý kámen a hodně mi chybí. Už jen proto považuji za velkou urážku, když mě někdo má za nepřítele toho města. Pokaždé, když podepisuji novou smlouvu, zadám si do Googlu heslo „dům na prodej v Neapoli“. Pak zavolám do banky, abych se zeptal na možnosti hypotéky. A oni se vždy podiví: „Vážně myslíte tu Neapol?“ A tak zavěsím a už jim víckrát nevolám.

 

 

Převzato z El País

Přeložila Tereza Spencerová. 

 

 

Roberto Saviano  

(*1979) Rodák z Neapole se ve své tvorbě soustředí na tematiku místní mafiánské organizace Camorra. Proslulým se stal zejména svou knihou „Gomora“, za kterou mu vyhrožuje mafie smrtí. Gomora vyšla česky v roce 2008, načež nakladatelství Paseka vydalo ještě Savianovy romány Krása a peklo (2010), Opak smrti (2010), Pojď se mnou pryč (2012) a Nula nula nula (2013). 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB