Matěj Samec: Návštěva hlavního města

Email Tisk PDF

Vražda v hlavním městěNa benzínce

To je divné, pomyslel si Lucián. Vůbec nevím, co tu dělám.

 

 

 

Nejmíň hodinu tu nezastavilo žádné vozidlo. Ozýval se jen monotónní svist vozovky. Byl sám. Na hnusné benzínce, bez vlastního automobilu. Na kraji velkého města, které mu ještě dnes odpoledne připadalo zajímavé a živoucí, ale nyní si nebyl jistý, zda si je celé nevymyslel a nenalézá-li se ve skutečnosti někde jinde. Někde, kde nejen že není obsaženo všechno, na co si vzpomenete, ale kde naopak není vůbec nic. 

Pak konečně zastavila u čerpacího automatu bílá dodávka. Dívka, která měla na starosti prodej benzínu a drobného refreshmentu, prošla s hadrem a černým pytlem na odpadky kolem Luciána, mrkla na něj, mlčky popřála hodně štěstí a dala podmíněné sbohem. Než se šel zeptat řidiče dodávky, zda ho někam hodí, klidně i jen pár kilometrů za město, strávil tu přeci jen už několik dlouhých hodin, pozoroval ji, jak uvnitř čerpací stanice hodila mokrý hadr do kýble, jak vzala z věšáku modrý svetr, jak si ho přehodila přes ramena a postavila se za kasu. Pohled mu neopětovala až do chvíle, než ji míjel již usazený na zadním sedadle dodávky.

Udělala by ovšem lépe, kdyby se na něj nepodívala vůbec. V očích měla mrtvo. Takové, jaké lidé obyčejně v očích nemívají, aspoň Lucián se domníval že ne. Mrtvo, jaké ve svém životě nejspíš neviděl.

Dodávka se rozjela, nápis Daily fresh eat drink refresh yourself take your time se naštěstí vytratil ze zorného pole.

Řidič dodávky neprohodil ani slovo. Lucián, aby stvrdil dohodu, že se tedy bude po celou dobu cesty mlčet, a aby snad řidiče nenapadlo ticho v autě najednou neurvale přerušit, cítil potřebu učinit dohodu definitivní, něco říct.

Napadlo ho, že by například mohl pronést:

Co takhle že bych se ujal řízení a odvezl tě s sebou někam, kde jsi ještě nebyl. Tvrdil bych ti přitom, že tě vezu domů.

Nic takového ovšem nepronesl. Napadalo ho:

Mohl bys mě v momentě, kdy to nejméně čekám, fyzicky napadnout a vyčítat mi, že jsem spáchal nějaký zločin, já bych se před tebou musel ospravedlnit jak umím, což by ale u tak závažného zločinu bylo stejně nemožné, přitom bychom oba dobře věděli, že ve skutečnosti jsem ten zločin vůbec nezpůsobil a zlo, které z něho vzešlo, nijak nesouvisí s tím, co jsem kdy v životě udělal nebo co jsem tím myslel.

To taky neřekl, bylo to moc dlouhé a vypadalo to složitě.

Hlavně neusni, ty proplešatělá lebko. Pusť si aspoň rádio, nejedeš sám, mého mladého života by byla škoda.

Ale neřekl ani to.

Lucián se uvelebil na sedadle a upřel zrak do zpětného zrcátka, bylo v něm zřetelně vidět řidičovo čelo.

Koho jsem miloval, toho vždy nejdřív ne,

zrovna tak jako tebe teď, ty olysalý pane

řidiči.

Kdo leží, nejdřív stál, kdo leží, nejspíš vstane.

Koho jsem miloval, toho vždy nejdřív ne,

teď ještě nekřičíš.

Stěrače stírají

další a nové kapky deště

Ještě ti do čela nezajel ostrý hrot

skla, ještě ti náhlé zrychlení nesvléklo z těla sako,

teď nejde o život

teď ještě neletíš skrz okno dodávky bílé tak čistě

jako

ještě mé svědomí.

Ještě lze jednat v tomto místě.

(lze ještě zavřít oči, v soukromí)

Lze takovou

mít kuráž jak hovna na hladině

než uplovou

v nejbližší čtvrthodině.

Koho jsem miloval, toho vždy nejdřív ne,

kdo váhal zda, ten rychle přikývne.

Pořád jsi fresh? Tak jako třeba… vánek,

co laská v kómatu, z nějž stěží procitneš,

mou nespavost, tvůj mikrospánek.

Řidič se podíval, tázavě, ale nevzrušeně, ve zpětném zrcátku na Luciána.

 

Luciánova cesta do hlavního města. Přednedávnem.

Brzy již dojde k vraždě v hlavním městě. Lucián cestuje do místa činu vlakem ve společnosti své matky, je pozdní odpoledne, za okny úplná tma, den se zkrátil, blíží se komplikované období nedostatku denního světla, matka podřimuje na sedadle naproti, vlak je těsně před polovinou své cesty, kritický moment přílišné vzdálenosti cíli, přitom však zároveň přespříliš dlouho trvajícímu pobytu v jedné poloze, bez popudu se hnout, jedna noha je již potřetí přes tu druhou, již dvakrát zůstala pod ní. Luciánova matka spí už přibližně hodinu, lehkým elegantním spánkem, kterým vynahrazuje probdělé noci svírání pěstí, objímání peřiny, zatínání hlavy do polštáře, neškube se, neuvolní se natolik, že by jí spadl spodní ret a po bradě by stékaly slinné proudy, případně vypadla nesežvýkaná část namazaného chleba, většinu kterého dávno pokojně zpracovává žaludek. Lucián se dívá na svou matku.

Tahle myšlenka není ničím, ani tvým cítěním, opodstatněná, ani situací, ve které jsi, ani city, které prožíváš, nemohl bys přece za žádných okolností ublížit osobě, kterou miluješ víc než kohokoli jiného, samozřejmě je to nesmysl, okamžitě na to zapomeň, anebo jsi mešuge.

 

Do kupé nahlédne průvodčí, kontroluje, zda nikdo nepřistoupil, ale nepřistoupil, Lucián a jeho matka sedí v kupé sami, průvodčí zavře dveře kupé, zaklapnou se, matku to neprobudí.

To je divné, proč jsou ti průvodčí tak strašně posedlí zavíráním dveří, které byly původně otevřené, ale tebe to nijak neznervózňuje, viď že ne, že jste teď spolu zavření, tvá chuť způsobit matce malé malinkaté zranění, slyšet, jak vyjekne, jak na tebe vytřeští polekané oči vytržené ze spaní se pro to neznásobí, představit si, jak by křičela, kdybys jí udělal něco doopravdy zlého, pro tebe pravděpodobně není vůbec přitažlivá, proč by taky měla být přitažlivá, nejsi přece žádný perverzní úchylný cynický zamindrákovaný bezcitný idiot,


Lucián se zvedne ze sedadla, otevře zavazadlo nad matčinou hlavou a vytáhne z něj plechovku piva, pak zaujme místo na sedačce hned vedle matky,

No to si snad děláš legraci, to nemyslíš vážně, co to děláš, proč sis přesedl, jestli je to proto, že se snažíš změnou místa zahnat myšlenku na to, že bys chtěl způsobit drobné nebo větší poranění své matce, tak tím si zároveň přiznáváš, že v tobě něco takového hlodá, a to je chyba, tos udělal chybu, tos neměl, můj milý, pokouší se z plechovky uvolnit ostrou kovovou část uzávěru, která je určená k otevření plechovky, dává přitom pozor, aby plechovku omylem neotevřel

Ten vlak sebou docela kymácí, možná kdybys teď maminku řízl do tváře, mohl by ses později ospravedlňovat tím, že k tomu došlo nedopatřením, vlak tebou zkrátka hodil tak silně, že jsi ztratil kontrolu a naprostou náhodou jsi maminečce rozřízl tvář, otvírátko plechovky se jí ne tvou vinou zařízlo hluboko dovnitř, crčí z ní krev, ona hledá nějaký kapesník, aby zastavila krvácení, ty jen nečinně zíráš, jsi přece v šoku, takže si to můžeš dovolit, ale to by se ti nejdřív muselo podařit to otvírátko uvolnit, a to se ti, nešikovný desetiprste, podařit zjevně nemůže,

otevře plechovku, opře se o opěradlo, možná se ještě na chvilku zamyslí, co to vlastně dělá.

Nic si z toho nedělej, ty můj kocourku nešikovný, půjč mi tu plechovku, řekne matka, Lucián na ni pohlédne, je opřená o opěradlo, trochu dojatě se usmívá, havraní vlasy má rozstřelené po celém opěradle, jeden pramen jí padá přes oko, zelené oči září hodinovým osvěžujícím spánkem a právě ony se z celého jejího obličeje nejvíc smějí.

To se přece normálně lidem nestává při otevírání plechovky, to se může stát zkrátka jenom tobě, řekne matka láskyplně a plna něhy, vezme plechovku do ruky a zatlačí palcem pravé ruky do místa, které je určeno k prolomení, plechovka je otevřená, pivo kvapně zašumí a matka, aniž by změnila klidnou polohu hlavy, předá plechovku do ruky Luciánovi.

Kde jsme, zeptá se matka, když se v ten okamžik zvedne, aby se podívala z okna na večerní krajinu, v zrcadle uvidí svůj odraz a upraví si vlasy, vlak začne zpomalovat.

Hlavní město, odpoví si matka sama. Lucián a matka vystupují z vlaku. Na perónu je čeká nějaký muž, který je silně cítit. Lucián ihned pochopí, že se jedná o značku Fuck me today PortoFuck a Luciánova matka se srdečně objímají.

Drahoušku! Myslela jsem si, že mi určitě připravuješ nějaké překvapení, ale že nás přijdeš vyzvednout až na perón, to bych neřekla! To je od tebe rozpustilé! Vladimíre. Můj milý!

Fuck me today Porto, který je právě v objetí s Luciánovou matkou, něco tiše utrousí a matka se začne smát tak nahlas, až se na ni všichni cestující, kteří právě vystupují z vlaku, otáčejí. Matka se směje zplna hrdla nepřirozeně dlouho, zaklání hlavu dozadu, aby smíchu vytvořila co nejlepší průchod a oslaví tak neznámou humornou noticku, shledání s přítelem a život obecně.

Pojď, Luciáne, řekne stále ještě se smějící matka.

 

 

Je bdělá noc

Luciánova matka se pomalými krůčky přibližuje ke dveřím, už svírá v ruce kliku, když z koupelny vyjde Vladimír, čerstvě navoněný svým Fuck me parfémem. Přehnal to, celá předsíň se dme touto lacinou vůní, a to tak silně, že proudí na hotelovou chodbu a rozlézá se po schodišti nahoru i dolů, když matka pootevře dveře. Vtom se matka otočí na Vladimíra s předstíraným překvapením, že jí ještě něco chce. Není namalovaná, po dlouhé noci už nevoní, odklání se od něj, aby mu svou nedokonalost nedala pocítit a aby si udržela odstup od přemíry dokonalosti jeho.

Hned se vyplašíš.

Ale prosímtě, Vladimíre, já se přece už dávno neplaším, odcházím, protože je pozdě.

To je mi nějaké prozaické.

Hlupáčku, jaké bys to chtěl mít?

Mluvíš najednou tak tiše.

Nechci rušit, nechci rušit.

Před chvilkou ses tak nahlas smála.

To jsme ale byli za zavřenými dveřmi, že.

Mrzí mě, že odcházíš. Málokdo má povahu jako my dva, chuť prohovořit celou noc. Bývám tu osamělý.

Je rozpačité, jak spolu stojí nad ránem, s každým proneseným slovem udělá matka drobný pohyb směrem přes práh do chodby, ne proto, že by snad spěchala tak výrazně, ale proto, aby ulevila napjatým nervům.

Přijeli jsme na krátký výlet. Pozorovat, co nabízí hlavní město.

Uvidím tě tedy ještě, ty tmavá noci, platonická lásko?

Vladimír najednou zavře dveře. Nejspíš to tedy bylo myšleno jako řečnická otázka, pomyslela by si každá zmatená duše, stála-li by, jako nyní Luciánova matka, na chodbě. Matce se rozšíří zorničky, osamí jen obklopená lepkavou vůní Fuck me today Porto jak hejnem otravných mušek. Matka stiskne čelist, zaskřípe zuby, na tváři se objeví vystouplá sanice, skrz zuby zopakuje Vladimírovo Málokdo má naši povahu, chuť prohovořit celou noc, povolí napětí, nadechne se, odšustí.

Vladimír se zády opřel o zavřené dveře. Prochází bytem, pocítí najednou opravdu jakousi únavu, což jej ovšem především potěší. Necítil jsem se unavený skoro celou noc, ani jsem nepomyslel na něco takového, chválí se v duchu. Cestou do postele se zbůhdarma dotýká předmětů, které se staly rekvizitami prohovořené noci, jak minulé hodiny před chvilkou nazval. Správně, velmi správně, velmi výstižně, chválí se nadále, když košilí, již si právě po menším zápase svlékl, povalí vypitou skleničku na víno. Nenechá se tím rušit a pokračuje do peřin, jsou pohodlné, hebké a voňavé. I Vladimír je voňavý.

Z poličky nad postelí sundá velký sešit, do kterého jsou vlepené dopisy od ženy, která právě odešla. Udělá si pohodlí, přikryje se peřinou, rozvážně listuje sešitem. Některé z dopisů si čte.

Lásko, to dlouhé mlčení!

Mnoho se dělo, že. Spatřila jsem tě na bilboardu v Praze, účinkuješ opět jako Limonádový Joe, jsi ale o deset let starší než tehdy, ne? Nezapomínám. Ale, ach, skoro mám tendenci vykat.

Jste… Vladimíre. Neboť tak daleko ode mne a já stále nedospěla do fáze, abych si byla jista, že správně vím,

co jste po mně chtěl, abych se naučila. Snažím se stále, denně, cvičím na klavír a zpívám, studuji právě roli

Zpěvačky šansonů v nějaké detektivce, je to taková role do počtu, ale četně zpěvů, a vzpomínám. Jak se daří

vám, lásko? Napište mi, vy jedna star hlavního města. Monika

Naše hádky, že, tyto momenty, jež nahrazují milostnou předehru, různá laskání, když jsem tě svalila do sněhu, viď. Tvůj překrvený obličej, kdyžs ležel a já si na tebe sedla, abych tě praštila do tváře. Tvůj obličej tak zčervenal, vypadals jako nějaký klaun, miláčku. Monika

Vladimíre,

záměrně Tě neoslovuji můj, neboť vím, že mým nechceš být a nebudeš, nemusíš mi ani připomínat, že jsi mi nikdy nic takového nesliboval, ale nemohu tě osvobodit z toho, že plamen lásky, který ve mně žhne, je z tebe, a tedy tvůj, ani že já jsem. Tvá. Monika

Ach, nebojte se nijak. Přece jsem se vyjádřila. Posílám pohlednici, až dnes. Můj manžel a můj syn. Hlavně můj syn. Skáče právě do moře. Bojím se, že bude jednou obtloustlý. Ale co je vám ostatně do toho? Monika

Vladimír si pamatuje, jak zvažoval, kterou stranou pohlednici přilepí do sešitu, nakonec se rozhodl, že by vůči Monice bylo kruté nanést lepidlo na stranu s textem, třebaže poněkud otravným, poněkud sýčkovitým! Na přední straně pohlednice byla beztak jen jakási indiferentní pláž. Je tomu už několik let, co si ji snažil uložit do paměti, než tedy navždy vlepil do sešitu, teď ho ovšem napadá, že tento nudný obrázek moře, vlastně jediná obrazová zpráva, kterou od ní kdy obdržel, by možná byl výmluvný, ne proto, že je nicneříkající, ale proto, že je to obrázek.

Vladimír nalistuje k poslednímu vlepenému dopisu a na čistou stranu napíše:

Monika: Nelze se, nelze pořád znovu vciťovati. Do tebe, sebe. To je lepší umírati podléhati.”

 

 

Ráno v den vraždy

Matka sedí už celé dvě hodiny na toaletě. Dívá se do zrcadla, pozoruje se. Vůbec se bohužel nevyspala. Ví, že plakat tiše je významotvornější než štkát s užitím široké palety různých zvuků, vyplázne poněkud jazyk a olízne si horký ret, rozezná chuťovou směs makeupu a soli, polkne, promluví do zrcadla Zemřete, Vladimíre. Proklínám vás, Vladimíre, vy chtivá ústa, jež touží sát má ňadra, aby ze mě sobecky brala vše, čím jsem vybavena, obraze všeho zla ve mně, vy trapná cudnosti, vy sebelásko, vy blbý erotomane, vy nekompromisně otevřená ústa, vy hlade, vy mělký, vy jeden idiote, zemřete, Vladimíre.

Tečou jí po tváři hořké slzy, jimiž se podle svého plánu poněkud dusí, předstírá sama před sebou, že se nemůže nadechnout.

Záhy si oloupe banán a pojídá jej. Představuje si, že vystupuje v nějakém kabaretu s číslem Pojídání banánu.

Tou dobou se již probouzí Lucián. Sluneční paprsky prostoupily sklem a rozsvítily začátek nového šťastného dne. Matka, jakkoli zaměstnána svými koupelnovými činnostmi, to zaregistruje a chystá se přivítat se synem.  Bohužel uklouzne na šlupce od banánu, udeří se hlavou o slzami zalité umyvadlo, pak padá k zemi Kéž bych zemřela, pak se udeří hlavou o kachličkovanou podlahu, Kéž bych nyní zemřela, pak leží jak dlouhá tak široká na zemi v koupelně. Nezemřela.

Něco se ti zdálo, Luciáne. Co si dáš k snídani, ty můj? Namazala jsem ti chleba s marmeládou. Luciáne. Copak se ti zdálo?

Že jsem na světě sám. Nikde nikdo. Ani ty jsi nikde nebyla. Celé město pusté. Napadlo mě, že tudíž je všechno moje, různé předměty na ulici, malý červený balónek, kačenka do vany. Byl jsem opuštěné mládě, tvá řasa co plove na chlebu v marmeládě.

To byl jen sen.

A v tom snu se mi zdálo, že jsem byl blízko své smrti, milá maminko, ne že by mě něco bolelo, mučivé bylo jen, že musím shrnout vše, co jsem předtím tak rozvláčně chtěl, co jsem se snažil vyslovit, zařídit, a bylo to hrozné, nebylas tu a to mě zahubilo, a taky bylo hrozné, že tys jen nebyla, ale já jsem zemřel, zase jsi nade mnou zvítězila, maminko.

Později jsem v tom snu našel dopis, který jsi položila krátce před svým odchodem na můj psací stůl.

 

Vladimíre,

přej mi štěstí a budu šťastnou. Dávat ti každý den sbohem, jak mě to bolí, Vladimíre. Jsi nespravedlivý, když mě káráš za mé odchody. Vyslov, že si je nepřeješ a věř mi, že přestanu odcházet. A nesnaž se mi namluvit, žes mě nepokáral, co by jinak znamenala tvá výsměšná slova v telefonu, ušetř mě jich příště, anebo mě miluj, tak jak to dělají jiní lidé. Nemohu jednat jinak, než jednám. Nechceš-li mne tudíž již vídat, nevídej. Nezbývá mi již sil na další tvé vytáčky.

A neříkej už nikdy, že jsem to já, kdo je v těchto vytáčkách jako doma. Nejsem ani trochu doma, zde v tomto městě, ve tvé přítomnosti, nikde.

A mýlíš se. Jako herečka už nevystupuji. Role se předají mladším, přinesou nám krátkou slávu a přežijí nás. -Jsem jen jakýmsi… stínem. - Má nahota je mi předmětem děsu. Jen vzpomínkou na tebe lze zapomenout na smrt, jen s tebou. Zatínala jsem prsty do kučer koberce, umělými zuby tiskla froté ručník. Mám ošklivé puchýře, protože jsem chtěla ověřit, zda je vypnutá kulma, sevřela jsem ji v ruce. Pálí to. Člověk žije tak nepřiměřeně dlouho. Doufám, že zemřu brzy. Čtrnáct dní jsem si nevyměnila kalhotky, protože jsem se nechtěla vidět ani částečně nahá. Sedím sama v brzkém ránu. Sedím na okraji vany v hotelové koupelně. Všichni odešli. Bůh ví kam. - Je strašné ticho. - A už netleskám.

Nemohu se už vyjadřovat slovy a stydím se o to ještě pokoušet. Před tebou, to ne, to bych nikdy neřekla, na to tebou příliš pohrdám. Před sebou.Opouštím slova, tak jako mě opustila chuť vystavovat na odiv svou lepou tvář.

Stále si to jen zakazovat.

Celý dlouhý život si zakazovat vás znovu uvidět. Zestárnout tím, zestárnout vámi, zestárla jsem vámi.

Vy!

Jste nízký jako strop hotelového pokoje.

Mé city jsou neopětované. Protože ty vaše nemohou být tak silné jako ty mé. Vedle mě jste nevýrazný. Pokud se mýlím, pokud jsem se celá ta léta mýlila, čiňte se. Vy ale nevíte jak.

Neměl bych číst cizí dopisy, ale když se objeví ve snu, co naplat, pomyslí si Lucián. Že jsem četl, co mi nebylo dovoleno, není má vina, že si ovšem slovo od slova pamatuji, co v dopise stálo, to je už trochu podezřelé, myslí si Lucián dál. Nestojí velké úsilí vyhnat obsahu dopisu z hlavy; stačí zavřít oči a pohlédnout z okna, v případně potřeby celý proces zopakovat ještě znovu nebo několikrát. Zavře tedy oči a podívá se z okna a tu je poslední věta dopisu zapomenuta. Udělá to ještě jednou, a hned neví, jaký cit matka k Vladimírovi  dopisem vyjadřovala. Okamžik vraždy v hlavním městě se rychle přibližuje. Lucián otevře oči a pohlédne z okna, pozoruje šedivé deštivé ráno, načež oči zavře, a hle, není mu už vůbec jasné, na co si to vlastně přál zapomenout.

Co to děláš, Luciáne, zeptá se matka, která opět vyšla z koupelny, tentokrát s namalovanýma očima a růží na rtech, pobaveně se dívá na svého syna. Proč sis za celou dobu neukousl z chleba s marmeládou?

Protože v té marmeládě plave řasa.

Co to je za nesmysl, prohodí matka, zatímco se věnuje spíše čistotě své obuvi. Když Lucián neodpoví, s jakousi svižnou leností se vydá k jídelnímu stolu, skloní se nad namazaný krajíc. Vyprskne rozpustilé uchichnutní, v důsledku čehož se některé její sliny vpijí do marmelády, jiné zřetelně padnou na talíř v těsné blízkosti krajíce. Zaboří své dokonale - a čerstvě - nalakované nehty do marmeládové hmoty, vytáhne řasu, převaluje ji na bříškách prstů a pak jako by solila, nechá ji ve vzduchu; co se s ní bude dít dál, na to je Luciánův zrak krátký.

Brzo přijdu, řekne matka, už na prahu dveří, které otevře.

Lucián pozvedne krajíc k ústům, otevře ústa, směje se.

Až sníš chleba, v koupelně jsou banány, dodá matka, taktéž se usmívá, škoda, že jde o poslední setkání matky a syna. Matka překročila práh, zavírá dveře, Ty jeden průzkumníku vágních detailů, nepřemýšlej pořád, přidá matka k lepšímu, bouchnou dveře, je slyšet, jak klapou podpatky na chodbě, jak schází po schodech dolů.

Na co má nyní ubohý Lucián myslet? Pustí si hotelovou televizi. Vysílají nějakou zamilovanou story.

 

Jsi lasičí, Vladimíre.

Nezapomenu, cos mi dnes věnoval. Například ranní polibek tvé manželky, promiň, že to nazývám tak starosvětsky, vím, že nejste sezdaní. Takový chvalozpěv, který jsi mi připravil. Nemyslela jsem si, že bych mohla být kdy tak šťastná. Objevils ve mně sebelásku, ty prostopášníku, tušíš to? Že se ráno zhlížím v zrcadle, třebaže nečekám, že tě přes den potkám. Nemohu ti věnovat čas, který žádáš, ale toto ti mohu věnovat, svou novou vrásku, jež se objevila nad levým okem. A nebe ví, kdy jí zrcadlově okopíruje prostor nad pravým. Třeba už nikdy? Ta vráska je tvá a mám ji na sobě ráda, jako nikdy nic na sobě dosud. Mám ráda tebe, tvou manželku, znovu promiň, že o ní mluvím takhle, a lásku, kterou jsme společně zažili. Neboť vím, že láska je, když se dva až tři lidé milují, a vím, že milování je také cosi jako souboj. Bojovaly jsme s Milenou, sorry, že ji označuji takto familiérně, o tebe, a tím vášnivější naše polibky byly. A proto a tehdy jsem tudíž milovala i ji, nemohu užít jiného slova, než užívám pro cit k tobě, milovala. Nebo se mi to jen zdálo? Snad, Vladimíre.

 

Průběh vraždy

Ráno pokračuje. Matka jde ulicí, někdo jí poklepe na rameno, matka se otočí.

Vyděšená tváři, celá léta vypadáš stejně.

Já nejsem vyděšená.

Ale ano. Taková jsi, jaká jsi pokaždé bývala. Nic jiného jsi nikdy neznala, nacvičená grimasa děsu ve tváři, která má omluvit hloupost tvého jednání.

Jakého jednání, jen procházím ulicí.

Víš dobře, proč jdeš zrovna tudy. Co po mně chceš, ty naivko, heroino, ty zaměnitelná schránko pro role.

Cestuju do obchodu nakoupit sladkosti, šumivé vitamíny.

Nesmysl. Zaplň si hrdlo celým obsahem krabičky vitamínů, zapij to a nic z toho nebude, vyplivneš to dřív než se ti v krku rozbouří píchavá reakce, tolik se máš sama ráda.

Jak si dovoluješ mě vůbec zastavit. Neprosím se tě o nic takového.

Dobře, tak pokračuj v cestě. Běž nakoupit. Cupitej! No! Stojíš. Stojíš a zíráš, díváš se mi do očí, nepokračuješ, přestože bys mohla, zůstáváš se mnou, čím déle tak zůstaneme, tím lépe pro tebe, domníváš se. Studenti nicoty z pocitu štěstí by se na tobě mohli učit, mohla bys být figurínou, nahrbené tělo, silou vůle pohublé, přitom hladové, hladové! Tak rádo by se zakulatilo, kdyby jen mohlo, kdyby tak byla duše smířená, úplně nesmyslně vystouplé lícní kosti, rty roztažené nekonkrétní emocí, hned hotovou prskat sliny afektovaného smíchu, hned plivat zbytky slz, jež nestíhají protéct očima. Vrásky na čele, neznatelné, protože vzniklé z ničeho, jen během let a nudou. Krátký černý tenký chlup na bradě, který se obáváš vytrhnout, tento  očividný děs z možnosti přivodit si melanom, neboť kdysi dávno zde sídlila tmavě hnědá piha, tak moderní v době, kdy jsi připadala atraktivní mužům.

To je nejspíš pokus o jakousi malou anekdotu. Jak tu stojíš, jak jsi mě tady zastavil, vypadáš komicky. Směšně s tím svým švýcarákem, co držíš. S tou rybičkou!

Nůž vjede matce hladce pod prsa. Smrt se dostaví rychle, než k tomu dojde, dostane matka ještě malý okamžik, ve kterém může vyjádřit skromný protest: Ne, prosímtě.

 

 

V koupelně

V hotelovém pokoji je Luciánovi těsno. Nejlépe se cítí v prostorách koupelny, kde z nudy poměrně náruživě pojídá banány, na něž ho matka před svým odchodem odkázala. Spodními zuby stírá zbytky těchto vesele barevných plodů, je to sice nechutné, ale zaměstná to, prodlouží se čas, kdy není ještě není nutné myslet na to, že by mohl zatelefonovat matce, kam vlastně šla. Kam šla? Otázka hodná zapuzení, sám sobě připadá směšný, pokud myslí na takové věci, kam šla, kde je, kdy se vrátí.

Vzpomíná si, jde snad o takzvanou první životní vzpomínku; sedí na gauči se svou tetou a pozoruje matku, jak těká po bytě, je večer: Maminko, proč ses tak oblékla do černých šatů, proč jsou tvé oči výraznější než předtím, černé linky, proč tak daleko, až sem ke mě voníš, proč už poněkolikáté procházíš bytem, černé oči jděte spát, tužka nad očima, snad abys mě umučila, byli jsme spolu celý den, proč klapou tvoje botky o lino, proč ses na mě v chůzi usmála, snad abys mě potěšila, ale nemělas čas na nic víc, všiml jsem si, maminko, všiml jsem si, jak tvůj milý úsměv zmizel za futrem, celý den jsi byla se mnou, ale už není, je večer, a už půjdeš někam jinam, v noci nejsi, maminko, myslíš si, že usnu, ale já nikdy, abys věděla. Uhodila ho, protože se strachem posral do spodního prádla, později přišla a říkala Promiň, kocourku, nevěděl, jak na její něhu uspokojivě reagovat, vylezla na palandu, kde spával, těžce, noha za nohou, až se celá palanda třásla, její ruce se konečně dotkly dřevěné ohrádky, klekla si oblečená do bílých peřin, za ucho přesunula pramen svých havraních vlasů, černé oči. Promiň, kocourku, nerada jsem tě uhodila, naučil tě to můj otec, maminko, taková surovost, neměla ses s ním nikdy spříznit, za týden ho vzala za boky a hodila ho plnou silou oproti zdi, naštěstí dal včas ruce před sebe a nos se mu neroztříštil o bílou zeď, naštěstí pro něj, že ho ta zlobou přeplněná matka nezohavila, byl při smyslech, aby ji osvobodil od doživotního stigmatu. Za hodinu se díval, jak jeho hovna plovou na hladině záchodu, spořádaně tak jak to má být, sedl si na vanu a díval se na ně, díval se na výjev ze správně vedeného života.

Lucián stojí, oblečený na prahu dveří, které otevře se stejným gestem, jako před několika hodinami matka, seběhne po schodech na ulici. Matčin telefon je hluchý, nevyzvání. Prochází městem, rozhlíží se, ale nehledá ji. 

Město je přívětivé, působivé svou velikostí. Kdyby měl chuť vydat se nejkratší cestou k jeho konci, netušil by, kterým směrem. Dorazí na zastávku hromadné dopravy, jsou na ní napsána čísla a vedle nich šipky, které ukazují, jakým směrem se autobusy a tramvaje ze zastávky vydají. Lucián přistoupí k jízdnímu řádu, prstem pomalu přejíždí seznam zastávek, u každé je napsané také číslo, pochopí, že sděluje počet minut, v horizontu kterých do nich dopravní prostředek dorazí.

Název každé ze zastávek slibuje příležitost k rozptýlení, je to jako vybírat si z jídelního lístku v luxusní restauraci. Jakou tedy zvolit? Anebo snad zůstat tam, kde je, prozkoumat ze všeho nejdřív nejbližší okolí? Například přímo naproti zastávce je sauna. Nejlepší bude nastoupit, už kvůli požitku z jízdy. Když se přiblíží autobus, má to už vymyšlené; Pojede prvním prostředkem, kterým to půjde, a to až do konečné stanice. Cestou si pokaždé prohlédne okolí míst, kde bude prostředek zastavovat, a bude to jako listovat katalogem s nabídkou zážitkových zájezdů.

Jak si to vymyslel, tak také udělá. Už jede. Paleta vjemů je tak pestrá, že není v jeho silách ani zdaleka vnímat každý plně. Nejenže se toho za okny autobusu děje mnoho, navíc ještě Luciánovi připadá, že spolucestující, který sedí naproti němu, s ním zapředl tajný vnitřní dialog.

Ahoj.

Ahoj.

Máš pěknou košili. Máš pěkné oči. Velmi blyští. Obecněji, jsi k zulíbání.

Děkuju.

Já osobně bych tě líbal hned, kdyby bylo na mně. Líbal bych jako o závod! Tu pěknou košili bych z tebe strhl. Doslova bych ji rozsápal, až by cáry látky létaly po autobusu. A já jsem tě také poněkud zaujal?

Ano, ano!

Poznám to, podle toho, jak se díváš. Máš jiskry v očích, podle toho.

Na jakou jedeš zastávku?

Záleží, na jakou jedeš ty.

Já až na konečnou. Ještě jsem tu nikdy nebyl, víš, chci si to tady trochu prohlédnout, trochu to tady prosvištět, než se začnu nějakému místu věnovat hlouběji.

Na konečnou zastávku! Tam nic není, jen výpadovka, dálnice, benzínová pumpa. Vystoupím už tady. Vystup se mnou, nebo sbohem.

 

Matka se vznáší na své cestě atmosférou

Nemýlím se přece, když se domnívám, že právě v tento moment mám vyslovit svá provinění, teď v okamžiku smrti, když má duše vystupuje z těla, kdy ještě vnímám, jak pochmurné je toto brzké ráno mých byvších dnů, jak se vyloupl první žlutý paprsek, jak žena vyšla ze dveří domu, jak vidím, kterak už prvním gestem, kterým odemkla poštovní schránku, zarytě žadoní o své denní štěstí tak jako každý jiný den až do smrti, kdy ještě vnímám na stěně nápis Miluji. Provinila jsem se, že jsem v duchu opakovaně řekla různým lidem Zemři, ty stvůro, bylo mi doufám odpuštěno, možná se opět nějak šeredně pletu, jako jsem se vždycky pletla i v době kdy jsem horoucně, vášnivě žila, celá chtivá hltala doušky života, mýlka mě vždy provázela jako takový řekla bych leitmotiv.

 

Odpoledne v sauně

V těsné blízkosti zastávky, odkud odjel autobusem Lucián, se nachází sauna. Před ním stojí v malém kroužku tři muži, tři laciné vůně. Fuck me today Porto, Never sleeping New York, For you anything Berlin. Odhazují nedopalek cigarety, indiferentní rozhovor doprovázejí kýváním těla, tu a tam některý poskočí, přičemž si dává záležet, aby vynikl elán jeho pohybu. 

Never sleeping New York se falešnou mimovolností chystá zvýšit hlas, chce dát v plné kráse zaznít svému hebkému barytonu. V posledním zlomku vteřiny, ústa už dávno otevřená, pozornost druhů na něj plně soustředěná, si uvědomí, že nemá ani páru, co chce vlastně říct. Blbé. For you anything Berlin navenek zachrání situaci tím, že navrhne, aby tedy společně odešli dovnitř, Never sleeping použije svůj připravený hlas k vyjádření souhlasu, Ano, pojďme.

V sauně je zahanbení Never sleeping záhy to tam. Muži se potí. Nepohybují se. Nehovoří!

Muži umí mlčet, viďte.

Mlčení.

Je hezké, když muži mlčí, nemyslíte?

Myslím, myslím.

Oddejme se dalšímu, našim povahám přece tak blízkému, mlčení.

Vy myslíte, můj drahý, vy myslíte tak silně, že to z vás vycítím. Mluvíte, aniž byste cokoli řekl.

Mlčení pokaždé vyvolá mé hluboké myšlenky.

Mé hluboké myšlenky rovněž pokaždé vyvolá.

Málo sebevražd kvůli mně v poslední době, málo, málo. Odpusťte mi tuto hlubokou myšlenku. Nedovolil bych si za jiných okolností.

Soucítím s vámi. Utajeně, neboť nemluvíme. Vypovězte mi prosím podrobnosti.

Raději ne.

Ale no tak, kde jinde naleznete prostor k takové diskrétnosti než právě zde.

Raději ne.

Následujte prosím činnost svého těla. Pohlédněte, jak se vám otevírají póry na pokožce, aby z nich unikl každý nepřítel vašeho zdraví, a sám se podobně otevřete.

Pánové, všímáte si, věřím, jak naše parfémy vyvanuly.

Nijak se prosím v tomto svém zadumaném mlčení, jež vás stejně jako nás obestírá jiskřivým tajemstvím horka, nenuťte k drobným konverzačním úskokům, můžete mluvit na rovinu, nic nepředstírejte, mlčíme přece.

Nemluvme v těchto reklamních pojmech, jaké prosímvás pokožka.

Vaše pokožka.

Spíš vaše pokožka, pokud už tedy pokožka.

Nevidím svou pokožku, bohužel.

Osudová, to je to pravé slovo, hluboké jako myšlenka, vaše pokožka je osudová.

Proč myslíte.

Myslím, myslím.

Čím méně osudová je má pokožka, tím osudověji musím jednat.

Krásné jinotaje! Vy myslíte jako různí filosofové.

Minulost je past. Dobře tak, že je smrt na světě.

Přeji si ještě další vaše tiché glosy. Vaše finesy!

Jak s věkem upadne osudovost mužského těla, nemyslíte? Čím méně sebevražd, tím větší frustrace. Jeden se stana doslova závislým na tom, že pouze svým bytím, ničím než že dýchá, potí se a dělá grimasy, rozhoduje bez dalších snah o hemžení, těkání žen, celého světa kolem něj, všeho, co je. Přestane-li se to dít a uvědomí-li si to jednoho dne, a k tomu musí dojít, začne dělat neuváženosti. Vyžaduje si, aby byl stále šrámem v srdcích ostatních, a nejsou-li osoby zraněny samozřejmě, přičiní se o to. Promyšleně druhým ubližuje. Vraždí druhé.

Oddejme se dalšímu, našim povahám přece tak blízkému, mlčení.

Jsem klidný. Stalo se jistě jen, co se mělo stát.

Věřím, muži, že nás spojuje, pokud vůbec vina, tedy kolektivní vina. Společné mlčení, chcete-li, abych se opakoval.

Jak je to v našem případě obvyklé.

Blaženství vraždy. Rozkoš z proudící lidské krve. Rozkoš z vaší rudé pokožky.  Jak je loajalita vraždě blízká.

Musím myslet na to, jak muži umějí mlčet.

Musím myslet na motivy vraždy.

Musím myslet na ni.

Musím myslet.

 

Lucián na světě sám

Stojíme u okna. Je každý nový den.

Jsme tady, ty a já. A listnatý les támhle.

Každý list zbarvený, na svůj pád připraven,

jen trochu zafouká a podzim začne vskutku.

Stojíme, maminko, ale ty ležíš náhle.

Ráno nás hladí vánek smutku.

Otevři, synku můj, teď okno zvesela.

Ne silou. Ne! Jen prsty pohlaď kličku.

Otvírej pomalu, jen hezky klidně, táhle.

A tady zalévám, co jsem nám zasela.

Stojíme, maminko, ale ty ležíš náhle.

Podívej, chlapečku, je zase nový den!

Čerstvý vzduch vítá nás tak hezky, vesele.

To pro něj, chlapečku, vstali jsme z postele.

Podívej, schůdek zde je pro nás připraven,

abychom mohli stát teď díky němu v okně.

Chytnu tě za ruku, a vyjdeš na něj po mně.

Maminka směje se, ruka se ruky dotkne.

Stojíme. Ty i já. U okna na tom schůdku.

Každý list zbarvený, na svůj pád připraven,

Podzimní barvy jsou barvy smutku.

Jsem s matkou v okně zabydlen.

A dole, pod oknem, teď leží tvoje tělo.

Nekoukej na chodník, dívej se vpřed, můj synu, na les,

jak podzim přichází, tak jako nový den,

jak listům by se padat chtělo!

Jak každý jeden musí zimu nalézt,

jak ty, jak já, jak mé, jak tvoje tělo.

Jak rychle osamím u okna na tom schůdku,

stáli jsme spolu zde, a ty jsi dole náhle.

Je se mnou nahoře, tam les, a dole tělo.

Jak rychle osamím u okna na tom schůdku.

Ráno nás hladí vánek smutku.

 

 

Matěj Samec (1985) pochází z Karlových Varů. Vystudoval dramaturgii na DAMU, pracuje jako divadelní dramaturg v Meetfactory. Známe ho také jako moderátora večerů Slam poetry nebo jako autora divadelních her (naposledy A zítra mě, lásko, opět pochovej).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 20 Leden 2016 13:49 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz