Ženské, příliš ženské?

Email Tisk PDF

androgynekologie plakatCo mají společného výstavy Androgynekologie, která začátkem května skončila v galerii VŠUP, a paralelně s ní probíhající výstava Současná česká malba v galerii Národní technické knihovny? I když to není na první pohled zřejmé, na obou vystavovaly pouze ženy.

Čtěte: Androgynekologie

Přitom uběhlo už téměř deset let od výstavy Pět žen pět otázek, na které se kurátorka Pavlína Morganová spolu se čtveřicí vystavujících žen ptala, zda má ještě smysl dělat ryze ženskou výstavu. Jejich tehdejší odpověď byla v zásadě kladná, i když výstava měla paradoxně podobu rozhovorů s pěticí mužů a některé z vystavujících umělkyň samy pochybovaly o smysluplnosti výběru založeného na pohlaví autora.

Proč si vůbec tuto otázku klást a jakou na ni poskytují odpověď dvě nedávné ryze ženské výstavy? Na rozdíl od umění vytvářeného muži, které je většinou vnímáno jako umění bez přívlastku, umělecká díla, jejichž autorkami jsou ženy, často chápeme je jako genderově specifická, tedy „ženská". Stejná situace je i v případě výstav. Vystavují-li samé ženy, mluví se o ženské výstavě, pokud se ale v galerii sejde čistě mužská parta, často si toho nikdo ani nevšimne. V historii feministického hnutí se ženské výstavy uplatnily jako nástroj pozitivní diskriminace umožňující zviditelnění žen na scéně ovládané muži. V našem prostředí ovšem převažoval spíše typ výstav, poukazujících na odlišnost ženského umění. Tendence zdůrazňovat toto hledisko pouze u jedné části populace však vedla k selektivní genderové slepotě. Rod a jeho specifika jako by se zdánlivě týkaly pouze žen a nikoli mužů. Jako by umělkyně byla vždy především ženou, zatímco umělec-muž prostě člověkem.

Jak už bylo řečeno, na obou výše zmiňovaných výstavách figurují výhradně ženy. Důvody jsou však u obou projektů různé. V případě Androgynekologie jde o prezentaci ateliéru Tělového designu brněnské Fakulty výtvarného umění, kde v současné době studují samé ženy. Ateliér byl v roce 1998 založen s představou, že jeho absolventi budou navrhovat design směřující k modifikaci těla. Patrně vzhledem k tradiční roli, kterou ženy sehrávají v krášlení tělesných schránek, až už vlastních nebo cizích, se ke studiu přihlásily samé ženy. Dnes se jedná o konceptuálně laděný ateliér, kde je tělo v jeho fyzickém i sociálním smyslu spíše volným východiskem než striktně chápaným tématem. Přítomnost ženských osobností (Jana Preková, Lenka Klodová) v pozici vedoucích ateliéru v jinak takřka výhradně mužském kolektivu školy, pak přitahovala opět především studentky a výsledkem je dnešní segregovaný tým.

Výstava vycházela ze semestrálních zadání – práce s modelem a práce s modelkou – ale v žádném případě nešlo o přehlídku tradičních studií podle živého modelu. Projekt Androgynekologie místo toho mapoval komplexní vztah mezi umělcem/umělkyní a modelem/modelkou. Na výstavě tak byla zastoupena široká škála přístupů zdůrazňujících vtělenost umělce a osobnost modelu a jejich vzájmné interakce. Vedoucí ateliéru Lenka Klodová představila androgynekologii jako novou disciplínu obnášející studium člověka člověkem v jeho celistvosti, tedy včetně jeho genderové role. Právě takto pojatý přístup k modelu, vyznačující se osobním rozměrem a v mnohém připomínající „běžný život", přitom přehodnocuje zažité pojetí, které prezentuje (tradičně mužského) umělce jako odtělesněný tvůrčí subjekt a (tradičně ženský) model redukuje na pasivní objekt.

Jestliže výstava Androgynekologie obsahovala už názvu narážku na mužský a ženský element, kurátorský počin Milana Mikuláštíka Současná česká malba genderovou jednostrannost svého výběru záměrně zastíral. Toto „opomenutí" naráželo na praxi, kdy se pod obecnými názvy výstav často skrývá nepřiznaně subjektivní výběr. Příkladem takového konceptu byl třeba projekt Národní galerie „Současná česká malba a socha", kde takřka polovinu z 21 vystavujících tvořili absolventi ateliéru tehdejšího ředitele NG Milana Knížáka. Přestože hlavním záměrem Milana Mikuláštíka bylo poukázat na manipulující roli kurátora v uměleckém provozu, volba kritéria selekce rozhodně nebyla náhodná. Mikuláštík se sice neodvolává na feministická východiska, ale uvědomuje si, že na podobně obecně koncipovaných přehlídkách umění bývají ženy v menšině. Jeho výstavu však pochopitelně nelze vnímat ani jako aktivistické gesto. Spíš se jedná o přiznanou (sebe)ironickou hru s rolí kurátora, který si uvědomuje vlastní pozici moci, z níž – coby jediný muž – kurátoruje třiadvacet vystavujících žen.

Výstavy Androgynekologie a Současná česká malba představují dva velmi odlišné přístupy k genderové problematice. Na jejich základě pochopitelně není možné dospět ke konkrétním závěrům týkajícím se tohoto tématu na české umělecké scéně obecně. Přesto lze přinejmenším konstatovat, že gender v umění není zbytečná škatulka ani passé téma, jak se domnívají někteří čeští umělci a umělkyně, ale úhel pohledu, který bude relevantní tak dlouho, dokud se budeme rodit do sociálně podmíněných a rodově specifických těl.

Výstava Současná česká malba trvá v Národní technické knihovně v Praze do 31. května.

 

Autorka je historička umění.

http://www.techlib.cz/cs/1259-vystavy/

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 28 Květen 2012 08:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz