Tamara Moyzes: Pašuju umění do médií

Email Tisk PDF

Moyzes TamaraO pohyblivých hranicích umění u nás, v Rusku i v Palestině, zakuklené české cenzuře, šikaně na cizinecké policii a neodkladnosti změny jsme si povídali s performerkou, kurátorkou a dokumentaristkou se židovsko-slovensko-maďarskými kořeny Tamarou Moyzes.

Průrazným a na české poměry nebojácným způsobem tvoříte provokativní happeningy a performance na hranici politicky angažovaného umění a politického aktivismu. Narážíte?

To víte, že ano. A jak! Začíná to poznáním, že v češtině neexistují přesně vymezené pojmy. Je jenom politické umění, angažované umění a pak aktivismus, ale ten už je tu považován za cosi, co je za hranicí. Na většinu lidí to působí jako červený hadr na krocana.

Nejspíš to má na svědomí rozšířené postkomunistické dogma, že politické umění mělo opodstatnění pouze za minulého režimu, zatímco tento je tak dokonale demokratický, že lze dělat jen umění čistě apolitické. Jaké jsou argumenty, které slyšíte nejčastěji?

Nejsou to argumenty, spíše projevy podrážděnosti. Politickému umění je podsouváno, že není dostatečně estetické, nebo že když dá umělec najevo angažovanost, je to alibismus, protože jde jen o prostinkou message, která nemá s uměním nic společného. Pojem angažované umění je v Čechách skutečně chápán předpojatě, což je dosti zásadní rozdíl oproti jiným zemím.

Jak byste charakterizovala politické umění?

Žádný teoretický termín na to nemám, třeba ho ještě někdo vymyslí. Navíc si myslím, že angažovanost je obsažena v každém dobrém umění, estetično odtržené od reality mě jako umělce ani jako diváka nevzrušuje. Dalším papouškovaným nesmyslem je, že angažované umění nemá estetickou hodnotu. Je to proto, že jeho vizualita čerpá z každodenní reality, z reklamy a masmédií. To estetizující snobi nedokážou vydýchat. A co se týče úvah, co ještě je umění a co už není, je třeba si přiznat, že ty hranice nejsou neměnné, neustále se posouvají a mě baví k tomu pohybu tvůrčím způsobem přispívat. Osobně si myslím, že žádná hranice třeba mezi vtipnou demonstrací aktivistů a dobře udělaným happeningem neexistuje – podívejte se na současné dokumentární filmy!

Není pes zakopaný v tom, že estetiku reklamy a masmédií vnímáme jako přízemní, protivnou a otravnou?

Právě proto je přece zábavné s ní pracovat, pohrávat si a provokovat. Politické umění vzniká na ulici, a i když později skončí třeba v médiích nebo v galeriích, musí používat jazyk ulice, kam dnes reklama patří. Ale to jsou jen prostředky – cílem je samozřejmě poukázat na nehoráznosti současné politické praxe a z toho plynoucí svinstva, která nás sužují, snažit se lidem otevřít oči, aby se mohli podívat na problémy z jiného úhlu, udělat si z nich legraci, získat nadhled. To je základ.

Věříte tedy, že je možné politickým uměním probudit lidi z letargie?

Jasně, že věřím. Kdybych tomu nevěřila, nemělo by smysl, abych to dělala. Nežiju v iluzi, že to změní masy, ale některé jednotlivce to změnit může. Právě proto se snažím tolik využívat média (i když to je některým lidem z uměleckého prostředí proti mysli), aby se to dostalo k lidem, které to překvapí a snad i někam nasměruje. Na ulici navíc umělec oslovuje náhodné kolemjdoucí, nikoli fajnšmekry, což mi připadá mnohem více vzrušující a nevyzpytatelné.

O vašich provokativních uměleckých akcích čas od času píší i pokleslé bulvární listy. Není vám to trochu eklhaft?

Podívejte se, bulvární tisk čte v této zemi úplně nejvíce lidí – každý den 800 tisíc. Takže když napíší o mé performanci, 800 tisíc lidí má ten den možnost si říct buď že to je nějaká blbost, nebo na to zareagovat a třeba se pousmát nebo zamyslet. Mnozí umělci a teoretici hájící staré dobré hodnoty na to reagují znechucenými gesty, ale já nevidím důvod, proč se na to nepodívat jinak a nevyužít to. Mé akce tím vyvolávají dvojí, rozložený účinek. První jako klasické performance na přítomné diváky, a další, když je partyzánským způsobem propašuju do médií. Klidně i bulvárních.

Nemáte strach, že to bulvár přežvýká, vytrhne z kontextu, překroutí význam?

Moje zkušenost je taková, že jediný, kdo mi nic nepřežvýkal, byl paradoxně bulvár. Když mi někdo něco přežvýkal, byly to tiskoviny, které se uměním odborně zabývají. Já vždycky ty akce, které mají oslovit co nejširší publikum, speciálně připravuji tak prostince, tak nejvíc simple, aby se to přežvýkat a překroutit nedalo. Ale nevylučuji, že mě taková zkušenost může potkat.

Není vaše partyzánská taktika reakcí na to, že u nás vůči současnému umění panuje v klasických uměleckých institucích nedůvěra spojená s jistou zabedněností?

Současné umění jako takové vzbuzuje u lidí zájem mizivý a čím dál tím mizivější. Je to tím, že používá specifický jazyk – buď jsme na něm vychovaní, nebo je to těžko pochopitelné. V tomto směru je politické umění přijatelnější a pochopitelnější pro běžné lidi. Ale vezměte si třeba i ceny za vstup do galerií. Nedávno jsem byla v galerii DOX, kde stojí studentské vstupné 90 korun, o přemrštěném vstupném do Národní galerie ani nemluvím. No, a když má český student dát za vstup 90 korun, tak to si asi radši dá tři piva, což úplně chápu. Je špatné, že takto vychováváme další generaci lidí, kteří by se o umění zajímat chtěli, ale prostě na to nemají. Viděla jsem pár takových smutných studentů u vstupu do galerií v Rudolfinu nebo v DOXu: když jim řekli cenu, podívali se do peněženky a naštvaně odešli.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad současného angažovaného umění ve světě, který vás zaujal a má začarovaný kruh nezájmu a nesrozumitelnosti prolomit?

Moc se mi líbí, co dělá ruská umělecká skupina Válka (VOINA), jejíž členové nedávno vystoupili i v Praze. V Rusku jsou za své radikální akce zavíráni za mříže. No a jednou se umělci z této skupiny vydali na proces s jejich kolegou. Podařilo se jim pronést do soudní síně elektronické kytary, zesilovače, kabely, a při projednávání spustili punkový koncert. Zpívali pořád dokola text „sereme na policii", prostě totální punk. A na soudu z toho byli tak konsternovaní, že je nechali asi deset minut zpívat. Tak to se mi opravdu líbilo.

Umělecký protest na samé hraně zákona – to je něco, s čím máte osobní zkušenost. Byla jste dva roky členkou umělecké skupiny Black Laundry působící na okupovaných palestinských územích, kdy mimo jiné vznikla vaše proslulá erotická videa. Jak jste se k tomu dostala?

Druhá intifáda byla do značné míry i mediální válkou a já jsem nejdříve sledovala, jak ji projektují všechna možná média, od BBC, přes Al Džazíru, až k CNN. Všichni kamarádi, s nimiž jsem předtím žila v Izraeli, se stali mírovými aktivisty a říkali, že musím přijet, abych to viděla na vlastní oči. A když jsem se dostala na okupovaná území a viděla, jak se staví zeď proti Palestincům, jak si ji staví sami Palestinci, protože nutně potřebují uživit sebe a rodiny, když jsem viděla, jak se chovají izraelští vojáci k vesničanům, jak jim bourají domy, tak mě to silně ovlivnilo. Právě ta lidská stránka vyhranila můj názor. Když zajdeme do politiky, je to najednou všechno složitější – zákon sem, zákon tam, nikdo se v tom nevyzná – ale když člověk vidí realitu, je ta nespravedlnost velice zřetelná a nepřehlédnutelná.

Black Laundry byla izraelská propalestinská mírová skupina. Jak konkrétně proti okupaci protestovala?

Dva roky jsme dělali protestní happeningy, demonstrace, performance a všechno možné. Navíc jsme vzešli z prostředí boje za práva sexuálních menšin, začalo to feminismem a queer problematikou – proto ta erotická videa. Dělali jsme to dva roky, ale pak většina z lidí, kteří tam byli, odešla do zahraničí. I já jsem se cítila vyčerpaná, několikrát na mě zaútočili policajti, několikrát jsem byla na výslechu, takže jsem měla poprvé v životě pocit opravdové bezradnosti – že člověk může něco dělat, snažit se, riskovat život, a stejně to nepomůže.

Přesto jste se oklepala a vrháte se do boje znovu a znovu. Při nedávné návštěvě premiéra Nečase v Izraeli jste iniciovala happening u památníku Yad Vashem proti sílícím projevům rasismu v ČR a Bátorově angažmá na českém ministerstvu školství. Můžete přiblížit, jak to tam vypadalo?

Šlo o takzvanou demonstraci uměním, což je nový termín, který jsem vymyslela, ale zatím ho v Čechách nikdo neuznává. Se Zuzkou Štefkovou jsme založily ženskou skupinu 5. kolona, která funguje právě na pomezí demonstrací a performance. Při každé akci se k nám přidávají jiné ženy. V tomto případě jsme byly čtyři: Nataša Dudinská, Kamila Musilová, Zuzka a já. Měly jsme na sobě papírové cedule s našimi jmény a křížky s datem úmrtí 2011. Každá z nás tam měla kromě toho název města, kde došlo k verbálním pogromům na Romy, třeba Varnsdorf nebo Nový Bor. No a kromě toho jsme držely transparenty, na nichž stálo: Stop fašismu v České republice, Pane Dobeši, vyhodíte Bátoru, hned?! (Po zhlédnutí Muzea holocaustu). Chtěly jsme poukázat na to, že se u nás konají demonstrace a pochody neonacistů, k nimž se bohužel přidávají místní obyvatelé.

Jaké byly reakce na české a izraelské straně?

Nečas tehdy zrovna přiletěl říci Netanjahuovi, že Česká republika podporuje Izrael a bude hlasovat proti vzniku Palestinského státu. ČR byla jediná země, která se takto ostře vyhranila a hlasitě prezentovala. Proto se nám taky vůbec nepodařilo dostat se do izraelských médií – na všech titulních stránkách byl Netanjahu s Nečasem, jak si tisknou ruce, a pod tím, jak je to úžasné. V té atmosféře bylo nepředstavitelné, aby izraelská média otiskla, že na českém ministerstvu školství sedí pán, který chodí na antisemitské přednášky a podporuje antisemitismus. Ale v Čechách se medializace podařila výborně.

Na problém narůstající xenofobie a rasismu jste ve svých uměleckých projektech poukazovala už v době, kdy se všichni zapřisáhli, že žádný neexistuje. „Nejsme rasisti, ale..." jak se s oblibou říkávalo...

Jsem překvapená, protože jsem to tak trochu předvídala, nebo spíše jasně viděla i v době, kdy tu před tím lidé zavírali oči a tvářili se, že se nic neděje. Trochu mě mrzí, že vždycky, když nastane ekonomická krize, tak se úplně automaticky zhoršuje tolerance vůči menšinám, přijde mi to velice smutné, že národ tak rychle ztrácí historickou paměť, že je nepoučitelný.

Některé z vašich projektů tehdy v českých médiích vyvolaly kontroverzní reakci, jako třeba TV t_error. Co bylo impulsem jeho vzniku?

Všechny mé umělecké projekty jsou spojené s tím, že pracují pro nevládní, převážně romské neziskové organizace, což je pro mě jako politického umělce vynikající zdroj informací. Na této instalaci jsem spolupracovala s romskými umělci-aktivisty Věrou Duždovou a Davidem Tišerem. TV t_error byl reakcí na politickou situaci a nálady, které přinesla. Jiří Čunek prohlásil, že Romové nedělají nic, jen pobírají dávky a měli by si rozdělat ohně na náměstích. Děsivé nebylo jen to, co řekl, ale fakt, že v televizní anketě s tím 95 procent diváků nadšeně souhlasilo a radovalo se, že konečně přišel ministr, který se nebojí říci naplno pravdu. Takže jsem se snažila dostat tu problematiku do médií, ale z jiného úhlu pohledu.

A šla jste na to docela drsně. Můžete připomenout, co bylo obsahem této provokativní videoinstalace?

Šlo o pětici videí, fikci s dokumentaristickými prvky, celé to bylo v romštině. Na jednom z videí romský chlapec ukazuje, jak vyrábí domácí bombu, ta se nakonec ocitne v českém knedlíku – vašem národním jídle, takže je to celé tragikomické. Není to návod na výrobu skutečné bomby. A další video, natočené na způsob těch, která na rozloučenou zanechávají sebevražední atentátníci, reaguje na skutečné události v ČR – uskutečněné neonacistické útoky na Romy. A potom tam byly dvě videoankety. Dva lidé při nich kladli stejné otázky o vztahu dotazovaných Čechů k Romům. Jednu z nich moderoval Rom, druhou modrooký blonďák. Odpovědi lidí byly naprosto odlišné. Snažila jsem se poukázat nejen na rasismus, ale všeobecně na problém pokrytectví. A zejména v médiích. V televizi při anketách také nevíme, kdo se vlastně ptá, známe jenom odpovědi. Ani si neuvědomujeme, jak je to tím pádem zkreslené.

Umělecký apel na svědomí lidí – ať už je to příklad skupiny Válka v Rusku nebo vašeho TV t_erroru tady – jdou na dřeň, balancují na hraně. Kde je podle vás hranice, kam až může umělec zajít?

To záleží na umělci. A na politické situaci. Když se bavíme o politickém umění v České republice a když vidím členy Války, kteří utíkají před Interpolem, jsou zatýkáni a musí žít inkognito, je to něco úplně jiného. S děním u nás se to nedá srovnat, protože tady na sebe kdejaký umělec sám musí zavolat policii a ta ještě kolikrát nepřijede. V Izraeli jsem zažila něco podobného, jako oni zažívají v Rusku. Když jsem se vrátila z okupovaných území do Čech, tak jsem byla zvyklá na jistou dávku adrenalinu – člověk nikdy nevěděl, jestli budou střílet gumovými projektily, nebo ostrými, jestli přežijeme, nebo ne. Bylo to mimořádně silné a strašně mi to tu chybělo. Skutečnost, že si člověk zvykne na násilí, pro mě byla odstrašujícím poznáním.

Žijeme v režimu, který není ani zdaleka tak represivní jako třeba režim v Rusku, ani tak militantní jako v Izraeli. Nemáte ale pocit, že právě tato zdánlivá selanka lidi nebezpečně ukolébává?

Zdejší režim dělá něco podobného, ale dělá to jinak. Když před lety vystavila Guma Guar v galerii Artwall skutečně provokativní umění, které naštvalo různé pomazané hlavy na magistrátu nebo ještě výš, Artwall zavřeli. Myslím si, že to byla chvíle, kdy se měli umělci spojit a udělat něco ještě provokativnějšího, ale je velice těžké proti tomu bojovat, když dostanete dopis: Artwall byl zavřen kvůli tomu, že zeď je ve špatném stavu a existuje bezpečnostní riziko. Režim pracuje podobně v tom smyslu, že zavírá galerie, nedává granty nezávislým projektům a divadlům, zatímco v Rusku vás hned zavřou do vězení. Tady používají byrokratické výmluvy, jsou vychytralí, a proto je proti nim těžké bojovat. Ale to neznamená, že není třeba se tomu vzepřít.

Setkala jste se tu někdy s podobně maskovanou cenzurou i vy?

V rámci festivalu filmů s queer tématikou Mezipatra jsem letos natáčela promoklip. Z České televize mi napsali, že je to sice provokativní, což prý ale není problém. Přesto mi navrhli, že bychom těch pár vteřin, kdy naše hrdinka Chi Chi Tornádo kojí, měli vystřihnout, jinak že to půjde až po desáté večer. Dali to prý právníkům, jejichž posudek zněl, že to uráží přirozené kojení. Reálná oficiální cenzura. Ve dvě odpoledne přitom pouštějí Fotr je lotr s de Nirem, který tam má umělé prso, taky kojí, ale to je velká mainstreamová legrace, takže v pohodě. Ve skutečnosti šlo o to, že jsem se tím klipem snažila bojovat za právo na adopci párů se stejným pohlavím. To bylo jádro pudla, ne skutečnost, že tam kojí miminko muž, navíc z kojenecké lahve. Není tam ani náznak nějaké perverzity. Bojovat proti tak komplikovaným cenzurám je často těžší, než když vás rovnou zavřou za mříže.

Vás a vašeho izraelského muže navíc zdejší režim nepříjemně přimáčkl ke zdi prostřednictvím výslechů na cizinecké policii, což jste trefně zachytili v projektu s názvem Protokol. Můžete ho přiblížit?

Jde o vizualizaci přepisu skutečného protokolu, který jsme s manželem zažili na cizinecké policii. Vtipné bylo, že ta paní, co nás vyslýchala – protože jsme si připadli jako na skutečném výslechu – do toho zcela bezostyšně a absurdně přinášela i svoji realitu. Vizuál, který jsme použili, vychází z toho, co jsme si z té krušné hodiny a půl zapamatovali. Používám ho teď na různých přednáškách a prezentacích místo životopisu. Ptají se nás tam úplně na všechno ohledně našeho vztahu, což nebudu rozebírat. Osobně pro mě ale bylo nejhorší, že se ptali na mého otce, který několik dní předtím zemřel. To jsem se asi na půlhodinu rozplakala, přišlo mi to jako nehorázné narušování soukromí. Taky se mě ptali, jakou hračku má nejradši náš syn.

Ne nadarmo se Kafka narodil v Praze. Jakou?

Micky Mouse.

A to bylo dobře, nebo špatně? Dnes asi vlastně dobře, ne?

To určitě. Ale tam šlo o to, jestli manžel řekne totéž, co já.

Nemáte pocit, že režim, který se tímto způsobem chová k občanům, by bylo záhodno změnit?

Asi přichází ten čas. Pro mě to špatné, co tu je, začíná vlastně už u kultury. Tam je pro mě ta faleš a nehoráznost nejbolestivější. Nesmyslně a bez varování se krátí granty, ochromuje se všechno odlišné a tvůrčí. Kultura mimo mainstream, která je nesmírně důležitá pro kulturní povědomí národa, trpí. To je šílené. Chtělo by to změnit politiky, kteří se tak chovají, neexistuje tady jiné než pravicové a konzumní smýšlení. Divím se, že se nic neděje. Jak je možné, že tu nevznikla kromě pravicových VV a TOP 09 nějaká nová levicová strana, když bylo jasné, že staré strany tentokrát nedostanou tolik hlasů? To byla promarněná příležitost.

Máte nějaké konkrétní plány, jak jako angažovaná umělkyně na současnou politickou situaci reagovat?

To jsou věci, které nikdy neprozrazuji.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB