Literární noviny

Přístup novinářů sledujících na filmových festivalech soutěžní sekci lze často přirovnat k čekání na zázrak. A když se v jejich očích nedostavuje, dozvídá se veřejnost o slabých filmech a nezajímavém výběru. Hlavní soutěž 59. Berlinale však svědčila navzdory dominantním ohlasům spíše o opaku. Tedy za předpokladu, že jste si od ní neslibovali dvacet ekvivalentů Vesmírné odysey.

Rozdělení cen, jaké předvedla letošní porota vedená britskou herečkou Tildou Swintonovou, mělo nebývalou vnitřní logiku a jednoznačné zacílení. Sošky medvědů putovaly spíše do rukou mladých tvůrců, což se vzhledem k usedlosti většiny děl režisérů starších generací ukázalo jako nejlepší možné řešení. A stejně jako zůstali při rozdělování hereckých cen opomenuti Brenda Blethynová nebo Tommy Lee Jones, stranou zůstaly i slavné režisérské osobnosti. Kupříkladu neškodně lechtivý romantický film Chéri od Stephena Frearse, odehrávající se v dobách, kdy kurtizány pomáhaly hýbat dějinami, se ukázal být víc kostýmním než vášnivým a nezachránila ho ani zručná souhra dekorací, kamery a hudby. Navázání komunikace s publikem se nepodařilo ani slavnému čínskému režisérovi Chenu Kaigemu. Jeho výpravný a časově rozmáchlý film Navždy okouzleni (Forever Enthralled) o životě Mei Lanfanga, pěvce pekingské opery (která se v Číně těší popularitě srovnatelné s posedlostí sportem), nerozvášnil ani čínské a hongkongské novináře, kteří se zajímali výhradně o herecké hvězdy Leona Laie a Zhang Ziyi, nikoliv o jejich role.

Civilní herecká elita
Herecké ceny letos připadly dvěma filmům, které měly šanci i na zisk Zlatého medvěda. Birgit Minichmayrová – představitelka podnikavé a lehce potrhlé dívky z domácího titulu Všichni ostatní (Alle Anderen) – navázala na hegemonii německých hereček v této kategorii (v posledních pěti letech ji přerušila jen Sally Hawkinsová v minulém roce). Nepřikrášlovaný a zbytečně nedramatizovaný příběh mladého vztahu konfrontovaného s rozdílnými povahami aktérů je filmem, který láká ke spekulacím o improvizačním přístupu. Pravda však – podobně jako u klasických Stínů Johna Cassavetese – spočívá v opaku. Teprve druhý film mladé režisérky Maren Adeové, který byl oceněn i jednou ze dvou Velkých cen poroty, vystihuje situace partnerské upřímnosti i umanutosti. A byť je to muž (s rašící pleší a traumatem z pracovního nenaplnění), který je ukázán jako větší zoufalec, i ženská hrdinka stojí za některými komunikačními nedorozuměními. Podobně jako Valeska Grisebachová ve své Touze, i Adeová za jeden z vrcholů svého filmu určila nemluvnou scénu doprovázenou takřka v celé délce populární písní. Vzájemné (odvrácené) pohledy čtyř hrdinů za tónů nasládlého milostného šlágru Herberta Grönemeyera říkají takřka vše. I s přihlédnutím k této scéně se cena za herecký výkon pro Všechny ostatní jevila jako mimořádně přiléhavá. Snímku navíc slouží ke cti i to, že z hrdinů ani nečinil „alternativce“, ani neparazitoval na jejich přinejmenším papírově lukrativních profesích (architekt, mediální zástupkyně velkého hudebního vydavatelství).

Nejlepším hercem se v očích poroty stal dvaasedmdesátiletý malijský herec Sotigui Kouyaté, který v dobře přijatém díle London River ztvárnil otce, jehož teroristické útoky na londýnskou veřejnou dopravu přinutily vyhledat mnoho let neviděného syna. Oslovil-li Kouyaté ve filmu umírněným až uklidňujícím pojetím své role, jeho přítomnost na festivalu byla o poznání zřetelnější, když se stal hvězdou závěrečného ceremoniálu, na němž se proměnil v afrického vypravěče a navzdory zdravotní indispozici nebyl k zastavení. „Netleskejte pořád, jinak budu mluvit dál,“ smál se nejlepší herec letošního Berlinale. Samotný snímek v režii Rašída Búšareba volil velice smířlivý tón, když hned na začátek zařadil apel, abychom milovali své nepřátele, neboť oni – stejně jako my – jsou božími dětmi. Snímek byl angažovaný politicky i emocionálně, a to rovným dílem. Přestože schéma sledující vývoj od skepse k pochopení jiných kultur (které má dílo společné třeba s titulem Nezvaný host, jenž se chystá do české distribuce a za nějž je herec Richard Jenkins nominován na Oscara) následuje očekávaný směr, zdobí London River naprostá otevřenost i úspornost projevující se zejména ve funkčním zapojení záběrů ze samotných útoků.

Postavu ke ztotožnění nabídnul i film Bertranda Taverniera nazvaný V elektrické mlze (In the Electric Mist). Kriminální zápletku, zahrnující brutální vraždy mladých dívek i dávné zabití černošského vězně, sledujeme od začátku očima místního policejního náčelníka (Tommy Lee Jones), jehož osobní nasazení v případu dovede do nečekaných situací. Přes sevřenost celého příběhu, který kupí záhady i nejasné indicie až k uspokojivému rozřešení, zůstal (vzhledem k festivalové půdě nikoliv překvapivě) přehledně zrežírovaný žánrový snímek při předávání cen opomenut na úkor dramatu O Elly (Darbareye Elly), kterým se na festivalovém okruhu po delší době opět zviditelnila íránská kinematografie. Snímku (podle poroty nejlepšího) režiséra Ašgara Farhádího o zmizení mladé vychovatelky během nevinného výletu z města nelze vyčítat ani tak hysterické chování některých postav, jako zřetelnou repetitivnost. Ta se projevovala zejména v doslovném opakování některých reakcí hrdinů, kteří nejprve řeší samotné zmizení a možnou smrt utonutím, časem však více přemýšlení věnují možnosti, že zmizelá dívka byla zasnoubena, a tudíž jí byla účast na výletu se svobodnými muži morálně zapovězena. Zatímco tato rovina příběhu provokovala, otázky viny (série rozhodnutí, které mohly zmizení zvrátit) byly univerzálně srozumitelné, stejně jako odhalení, že lhát se nevyplácí ani v legraci.

Slavná jména nikoliv bezcenná
Snímek Slzy radosti (Happy Tears) od syna slavného malíře Mitchella Lichtensteina Berlínu díky účasti Demi Moorové dodal hvězdný nádech. Film samotný však spíše zklamal, a to zejména ve srovnání s režisérovým debutem Teeth, který se shodou okolností dostal krátce před festivalem do české DVD distribuce. I ve svém druhém díle se Lichtenstein pokouší o slučování černohumorných prvků a intimního dramatu; dospívání tentokrát nahradilo téma závěrečné etapy života. Snímek sbližuje dvě typově rozdílné sestry, které rozhodují, co si počít s rázným, ale taky lehce senilním tatíkem. Lichtenstein ve filmu mísí sociální potrhlost v duchu seriálu Zoufalé manželky, vyjevování velkých životních mouder i reference k umělecké tvorbě (malíř Jackson krvácející na plátno) – většinou ale neujasněně a rozpačitě. Svou přítomností osvěžila Berlinale i Reneé Zellwegerová coby protagonistka rodinné road movie Můj drahoušek (My One and Only). Na poslední chvíli dokončený snímek sice nepůsobil tak roztříštěně jako ten Lichtensteinův, přesto by se více než v berlínské soutěži vyjímal v televizním vysílání.

Americká kinematografie se však ocenění přece jen dočkala, a to prostřednictvím Stříbrného medvěda za scénář pro autory filmu Posel (The Messenger), jehož hrdiny jsou dva vojáci pověření doručováním zpráv o úmrtí v irácké válce. Ke konci díla sice bylo zřetelné, že jeho tvůrci nevědí, jaké dát tradičně vyprávěnému dramatu vyústění; přesto se s těžkým tématem vyrovnali, aniž by se uchylovali ke klišé. Byť vázán na aktuální válečný konflikt, byl jejich film spíše intimním příběhem o vyrovnávání se ztrátami a byv posílen prvky žánru „parťáckého“ filmu, získal si publikum přímými vazbami na „obyčejné“ lidské problémy.

Naproti tomu jediným dílem, jehož účast v soutěži vyloženě iritovala, byl pokus o formálně ozvláštněnou satiru na módní průmysl nazvaný Zuřivost (Rage). Britská režisérka Sally Potterová v něm nechala před povětšinou (byť nikoliv výhradně) statickou kamerou a barevným pozadím hrát elitní sestavu britských herců (mezi nimi Judi Denchovou a Juda Lawa), představujících různé typy ze zákulisí módní přehlídky. Její únavně mluvné dílo s kriminální zápletkou však nejenže postrádalo avizované satirické ostří, ale probouzelo rovněž otázky, čím si vlastně zaslouží označení za film (zvolený styl měl být odrazem našeho přesycení obrazy). Coby dílo jen ojediněle pracující s možnostmi média (občas se pokouší o modelování iluze prostoru pomocí zvuku) působil snímek jako nechtěná definice „hereckého koncertu“. K ničemu jinému než výrazným hereckým kreacím se totiž v díle, na němž se podílel i experimentální kytarista Fred Frith, není možné vztáhnout. O poznání apatičtěji byl přijat nový film Françoise Ozona nazvaný Ricky, což je jméno jeho kojeneckého protagonisty. Tímto dílem na pomezí partnerského dramatu, magicko- realistické alegorie a načernalé komedie Ozon prokázal zájem o nezvyklé náměty, ale i neschopnost dotáhnout jejich východiska do důsledků. Přestože publikum hru s dítětem, jemuž začnou rašit křídla (spíše ptačí než andělská), přijalo a bálo se o jejich ustřižení, poselství filmu zůstalo nejasné a dílo ponejvíce zaujalo dobráckou rolí Sergiho Lópeze, jehož si v poslední době pamatujeme spíše jako představitele zlosynů. Ještě větší nevoli však probudil první anglicky mluvený film nevyzpytatelného švédského režiséra Lukase Moodyssona. Jeho Mamut (Mammoth) formálně precizní (střih Michal Leszczylowski, někdejší spolupracovník Andreje Tarkovského) až předvádivou formou představil spojené osudy několika postav s akcentem na jejich vztahy k (vlastním) dětem. Dílo se snaží rozpřáhnout křídla podobně jako Iňarritův Babel, mnohem více se však soustředí na lítost nad postavami z bohatého Západu, které se v zemích Třetího světa snaží nacházet osvícení a naplnění. Kontrast znuděného vývojáře herního serveru a čisté lásky chudé filipínské rodiny zajisté mohl odpudit estetizací chudoby, ovšem jen do chvíle, než si uvědomíme, jak důsledně nechává Moodysson hořknout ve stínu příběhu veškeré tematizované i vizualizované požitky. Rovněž představy hrdinů o možnostech snadných receptů na pomoc chudým zemím a jejich obyvatelům ukázal režisér coby značně plané.

Metal sbližuje!
O důslednosti poroty, kterou by mnohdy potřebovala i podivné nároky vznášející kritická obec, svědčí též ocenění Gábora Erdélyho a Tamáse Székelyho – zvukových mistrů britsko-maďarsko- -rumunského koprodukčního filmu Katalin Varga, který vznikal v průběhu několika let pod vedením britského režiséra Petera Stricklanda. Elegicky koncipovaný příběh rozprostírající množství tajemství okolo příběhu pomsty možná nepůsobil jako zjevení, právě díky práci se zvukem (a hudbou, mimo jiné Nurse with Wound) však posiloval neurčité hrozby i mytologický rozměr transylvánské krajiny. Rozvážné i vášnivé dílo o tom, že staré hříchy nebývají zapomenuty, představovalo ten typ filmu, které se při troše divácké vstřícnosti dokáže rozprostřít v celé své uhrančivosti.

Uruguayský snímek Adriána Binieze nazvaný Gigante ze soutěže vyčníval podobně, jako loni mexické Jezero Tahoe. Byť Gigante pracuje o poznání více s ryze komediálními situacemi, mají oba filmy společné pečlivé rozvržení veškerých situací a imponující kompaktnost. Režisér své diváky okamžitě seznamuje s hlavním hrdinou – mohutným a apatickým hlídačem Jarou, který se prostřednictvím průmyslové kamery zakouká do šikovné uklizečky Julie. Vedle přehledně budovaného příběhu jejich vztahu, který mladá žena jen tuší ze ctitelových náznaků, zaujme snímek i tématem pasivity stojící v protikladu k vševidoucí perspektivě hlavního hrdiny. Snímek důsledně využívá všechny naznačené motivy, a to nejen v rovině vyprávění – zcela přirozeně je zapojen motiv záliby Jary v přímočaré tvrdé hudbě, která tvoří podstatnou část soundtracku a zasahuje i do příběhu. Gigante podtrhl třemi cenami (Velká cena poroty, nejlepší debut) velký večer latinskoamerické kinematografie. A stejně jako nový film Puškvorec (Tatarak) Andrzeje Wajdy získal Gigante i Cenu Alfreda Bauera za novátorství filmové řeči. Ocenění zasloužilého polského tvůrce bylo možná nečekané, ale odůvodněné. Wajda v úzké spolupráci s herečkou Krystynou Jandovou vytvořil intimní drama o umírání a stavech, které probouzí v pozůstalých. A přestože si podobné otázky jako oni kladl již dříve třeba Krzysztof Zanussi, působilo nové Wajdovo dílo po didaktické Katyni neočekávaně svěže. „Filmy dělám ze strachu – třeba z toho, že svět se nevyvíjí tím správným směrem,“ řekl nedlouho po převzetí ceny určené povětšinou mladým tvůrcům spokojený Wajda.

Jako překvapivý byl hodnocen zisk Zlatého medvěda druhým filmem v Barceloně usazené peruánské scenáristky a režisérky Claudie Llosové (její debut Madeinusa zná i publikum karlovarského festivalu), která ho nazvala La teta asustada (dle anglického překladu Mléko žalu, dle původního názvu Vystrašený prs). Ve světle toho, že Zlatého medvěda nevyhrává titul oceněný zároveň cenou federace kritiků FIPRESCI, se vítězství jako nečekané jevit mohlo. Zamyslíme-li se ale nad složením poroty, překvapení ustupuje do pozadí a je opět nahrazováno uznáním pro citlivý výběr všech ocenění. Vítězný film sice mezi západním diváctvem probouzí nejistotu zejména těžkou uchopitelností peruánského folkloru, na němž dílo do značné míry stojí, zároveň ale uchvacuje neotřelou formou vypravěčství i mytologicky nadsazené zápletky. Snímek je též o poznání intimnější, než by naznačovaly z festivalového katalogu vycházející glosy českých médií, které akcentovaly politické východisko díla. Za největší překvapení tak můžeme nakonec označit opomenutí nového hraného filmu německého režiséra Hanse-Christiana Schmida, jehož snímek Bouře (Sturm) odměnily hned tři nestatutární poroty, zatímco ta hlavní dílo všestranného tvůrce pominula. Bouře není mezinárodní koprodukcí jen formálně – je i dílem, které na propojování evropských zemí do značné míry staví. Hrdinkami jsou prokurátorka haagského tribunálu a svědkyně zločinů páchaných na bosenském obyvatelstvu. Pestře, ale zároveň nenásilně obsazený film (v hlavních rolích Novozélanďanka Kerry Foxová a Rumunka Anamaria Marincaová) se navzdory tématu neohlíží do minulosti a věnuje se nejen individuálním vztahům a motivacím, ale i otázkám podob spravedlnosti. Byť neoceněn, bude se minimálně na festivalovém okruhu setkávat se solidní odezvou i dánský soutěžní film, který byl v Berlíně uveden jako první v pořadí. Vojačka (Lille Soldat), již třetí snímek režisérky Annette K. Olesenové soutěžící v Berlíně, patří mezi nekompromisní, ale přesto nepřepjatá díla. Příběh Lotte získal díky gangsterské zápletce lehký noirový nádech, v jeho jádru však zůstala zřetelná linie (ne)přátelství hlavní hrdinky a černošské prostitutky, kterou pase Lottin otec, zatímco ona sama jí dělá řidiče. Vojačka se stala jedním z děl, které možná neoslnily na první pohled, pro letošní berlínskou soutěž však byla příznačná tím, že se při troše divácké empatie dokázala dostatečně, ba bohatě odměnit.