Jitka Nesnídalová: Od stehů k malbě

Email Tisk PDF


Nesnídalová JItka výřez portrét foto galeriecaesarJitka Nesnídalová (http://jinart.cz/) je česká malířka žijící a tvořící v Praze. Je pro ni charakteristická multižánrovost a konceptuální myšlení prostupující širokým spektrem uměleckých artefaktů sahajících od klasické malby až k objektům a instalacím.

 

 

 Nesnídalová ve svém díle vychází z mnoha zahraničních cest a pobytů, se kterými začala již během svých studií na pražské AVU, kde studovala v ateliérech Zdeňka Berana, Michaela Rittsteina a Milana Knížáka. Krajina naplněná produkty lidských rukou - architekturou, industriálními objekty či sakrálními prostory je v současnosti centrem zájmu Nesnídalové. Malířka své arteficielní krajiny zachycuje v přísně realistickém stylu, nicméně dokáže do svých obrazů vložit poeticko-snové kouzlo ne nepodobné duchu maleb Caspara Davida Friedricha, aniž by sklouzla k podbízivému sentimentu krajinomaleb zdobících biedermaierovský obývací pokoj.

 

Jak ses dostala k malířství?
Co si pamatuji, tak jsem malovala od té doby, kdy jsem vzala tužku do ruky. V dětství byla moje nejoblíbenější barva černá, všichni mi ji zakazovali používat, tvrdili mi, že je smutná a že to vlastně není barva. Dodnes s ní maluji a přesto, že jsem kolorista, tuto barvu mám na všech obrazech.
V první třídě jsme měli za úkol namalovat své budoucí povolání, ztvárnila jsem se jako malířka, s paletou a štětcem v ruce, a už v té době jsem věděla, že chci jít na vysokou uměleckou školu, jen jsem netušila, že se jmenuje AVU. Vlastně jsem nechtěla dělat nikdy nic jiného.


Jsi převážně krajinářka, co krajina tvého dětství?
Hodně mě ovlivnilo místo, kde jsem do pěti let vyrůstala – Staré Město pod Landštejnem.
Krajina mění způsob myšlení.


Tvůj otec je veterinář. Jednou jsi mi říkala, že tě to prostředí inspirovalo…
Táta měl ordinaci v domě, kde jsme bydleli, tak jsme v tom žili. Přišli třeba lidi se psem, že potřebují vytáhnout stehy ze psa po operaci, kterou dělal táta, který ale nebyl doma. Nezbývalo tedy nic jiného, než abych stehy vytáhla sama, protože majitelé psa trvali na tom, že když jsem dcera veterináře, tak to musím umět.
Pamatuji si, že nás táta moc nevychovával, protože všechen čas trávil prací. Když jsme s ním chtěli být, tak nás vzal do auta a jelo se do kravína nebo vepřína. Děsně to tam zapáchalo, byla to těžká práce, ve dne v noci, v zimě v dešti, bývalé JZD v hrozném stavu. Ale něco mi to dalo. Viděla jsem například, jak se rodí telata, což mě inspirovalo i na závěrečnou práci na AVU.
Když jsem tátovi občas pomáhala u operací, uvědomila jsem si, že jeho práce je o maximální koncentraci ve velmi malém časovém úseku, tak 20, 15 minut, naprosté přesnosti a rychlosti. Člověka to úplně vyšťaví. Je to něco úplně jiného, než když maluješ. Fascinuje mne, kolik energie a pozornosti musíš vtěsnat do tak krátkého časového úseku.


Co tvé studium na střední umělecké škole? Jak bys charakterizovala období svého dospívání?
Měla jsem klidné dospívání. Studovala jsem obor Užitá malba v Českém Krumlově. Vzali nás 12 a skončili jsme 4, samé holky. Kluky postupně všechny vyhodili, většinou kvůli fetování a špatné docházce. Já jsem byla loser, nepila jsem ani pivo, byla jsem out, neměla jsem dredy, nepila jsem, nestřídala jsem kluky, holka s brýlemi bez tetovaní a opileckých excesů. Měla jsem v hlavě zafixováno, že si nechci zkazit důvěru rodičů.


Co AVU?
Když jsem se na AVU hlásila poprvé, tak jsem o zkouškách nevěděla vůbec nic. Na střední nám neřekli ani termín piijímaček, natož jak to chodí při přijímačkách. Chtěla jsem jít k Beranovi, což byl jeden z nejoblíbenějších ateliérů a byla tam i obrovská konkurence, tak mne nevzali.


???
Druhý rok jsem se už na školu dostala, přijal mne pan profesor Knížák, čímž mi splnil můj velký sen. Knížák u zkoušek zkoumal intelekt, zajímali ho bystří, inteligentní lidé a jejich rychlé reakce. Studium u něj, ale i všechny diskuze byly vždy velmi zajímavé.
Do ročníku nás přijal dvě, mne a Němku Friederiku Höppner. Přijímací pohovor s Knížákem byl těžký, pamatuji si, že lidé, co se hlásili a absolvovali ho, vycházeli ze dveří přijímací komise se svěšenou hlavou. Když vyšla ze dveří Friederike, tak lámanou češtinou prohlásila: „Knížák je boží.“ Ostatní z něho byli úplně mimo a rozhovory s ním nedávali.
Během studia jsme dostávali úkoly. Vytvořit báseň, vybrat si dílo z NG a na toto dílo složit skladbu, natočit videoklip na téma Bludný Holanďan, udělat performance s názvem Globální oteplování nebo Ferda Mravenec,
Poslední rok byl těžký. Knížák si mne moc nevšímal, nepovažoval mne už asi za svého studenta, bylo to dáno tím, že jsem byla dlouho pryč (Nesnídalová během studia prošla také ateliéry Rittsteina a Berana pozn. red.). Přetvářel si své studenty k obrazu svému, ostatně jako každý profesor. Tak většina studentů sdílela jeho názory a kdo vybočoval, většinou v debatě neuspěl. Pro mě byl však velkou osobností a myšlenkově velmi inspirující. Naštěstí jsem závěrečnou práci zvládla, obhajoba proběhla bez potíží a později mi toto dílo otevřelo dveře do mnoha galerií u nás i po světě. Propojila jsem v něm řemeslnou zkušenost z malířských ateliérů i konceptuální myšlení z ateliéru Milana Knížáka.


Když ses hned na AVU nedostala, studovala jsi český jazyk a literaturu v kombinaci s výtvarnou výchovou. Jaký máš vztah k literatuře? Jak nahlížíš na vztah malby a literatury?
Čím je člověk sečtělejší, tím více toho do malby může dát. Literatura a hudba je neoddělitelnou součástí malby. Je dobré to cítit. Každá doba si vytváří své vlastní nové styly vzájemně se propojující.
Když jsem se dostala na AVU, přestala jsem postupně číst i psát, jen jsem stále malovala. Při přijímacích zkouškách se Knížák ptal na knihy, co čtu a já mu řekla asi dvacet knih, myslím, že se mu to líbilo, sám je velmi sečtělý a vzdělaný člověk.
Malování bere hodně času a nedá se u něj číst, což mi vadí. Poslouchám alespoň mluvené slovo, jeden obraz maluji velmi dlouho, třeba čtrnáct dní, měsíc, někdy i dva. Když se dívám na svoje obrazy, tak v nich vidím knihy, které jsem při nich poslouchala, místa kde jsem malovala, i hodiny, které jsem u nich strávila.


Co jsi dělala po AVU?
Po AVU jsem se živila malováním. Docela se mi dařilo. Začínala jsem jako hodně umělců ve sklepě, kde to bylo levné, pak jsem měla větší a větší ateliéry.
Ze začátku jsem zcela propadla umění, naprosto mne to fascinovalo. Věnovala jsem tomu všechen čas, malovala jsem i celé noci. Později jsem se seznámila s mým nynějším manželem a začala jsem žít i rodinný život. Ten je pro mě velmi důležitý, stejně jako malování.


Co si myslíš o ženách ve výtvarném umění? Existuje nějaké znevýhodnění?
Ženy jsou velmi dobré, nechápu, proč je jich v dějinách umění tak málo. Asi to bylo dáno názorem, že se ženy nemají vzdělávat, přemýšlet mají jen muži. Ženy mají rodit děti. Dodnes to myslím trochu přetrvává.
Angažované ženské umění mi nepřijde rozumné. Žena má určité období, kdy rodí, těžko u toho zvládne něco jiného, potom se musí věnovat výchově dětí, to ji znevýhodňuje. Znevýhodňuje ji i když děti nemá. Bojovat proti mužům je úplná hloupost. Žena potřebuje pomoc, bez muže to nejde. Ideální je harmonie.


Velmi působivé jsou Tvé obrazy sakrálních prostorů. Jaký máš vztah k náboženství?
Jsem věřící, ale nechodím do kostela pravidelně, i když za měsíc nechávám křtít svého syna. Vyrůstala jsem tak v dětství. Je třeba víru předávat, snažím se ji vkládat i do svých obrazů.
Tak vznikaly obrazy krypt a sakrálních prostorů. Tehdy se mi rozpadla rodina. Cítila jsem se strašně, tak jsem začala malovat sakrální místa. Kostel jsem chápala jako symbol, místo naděje, že vše může být lepší. Nechtěla jsem malovat konkrétní lidi, chtěla jsem namalovat konkrétní místo, které ti může pomoci.


Které umělce na české scéně sleduješ?
Líbí se mi třeba Ivana Štenclová, její přesná linka, barevnost, dokonalá technika i anatomie. Roman Trabura, jeho obraz letícího meteoritu bych měla ráda doma. Krištof Kintera, Mluvící vrána je dokonalá práce, oceňuji humor v soše. David Černý, v dětství mě dostal Trabant na nohách a poslední díla v polymerové pryskyřici bych chtěla všechna.
Mám moc ráda mladé sochaře, dnes je tam hodně žen. Ze starších je to třeba Bedřich Dlouhý, jeho asambláže i celé propojení malby s objektem je mi velmi blízké. Také sleduji své profesory.


Které umělce sleduješ ve světě?
Anish Kapoor, jeho výstava Svayambh v Londýně 2009 byla nezapomenutelná. Tony Craig, hlavně zrcadlové objekty mám moc ráda. Sleduji Banksyho, zejména jeho myšlenky jsou hravé a úderné, graffiti s vtipem miluji. Rebeccu Horn, její video a precizně zpracované mechanické objekty a nebo Tituse Kaphara, překračujícího rámec obrazu, to už je trochu koncept.
Do bytu bych si dala Gerharda Richtera. V portrétech je dokonalý, ale v abstrakci ho moc nemusím, i když je v ní ceněný více.


A „mrtví umělci“? Co Tě zaujalo v dějinách umění?
R. Rauschenberg a E. Hopper, Prerafaelité, C. Brancusi, dokonalé kresby Leonarda da Vinciho. Důležitá je pro mne atmosféra. Je těžké něco vybrat. Obdivuji jednoduchost linky, čistou formu, dokonalé zpracování, řemeslnost v umění.
Od dob Jacksona Pollocka si lidé myslí, že když zajímavě nacákají barvu na plátno, je z nich velký malíř. To ale není pravda, abstrakce je špička ledovce, ne jeho začátek. Tupá řemeslnost bez myšlenky taky nestačí. Dobré umění musí být vystaveno na poctivých základech a ještě navíc s přesahem.


Nyní máš čerstvou zkušenost s mateřstvím. Je těžké skloubit péči o dítě s malováním? Máš v plánu nějakým způsobem reflektovat tuto mateřskou zkušenost v malbě?
Snažím se nyní pracovat s časem, využívám rytmu dítěte, více se připravuji a plánuji. Mám rozdělané nějaké práce a chci v nich pokračovat. V porodnici se mi promítaly různé obrazy, jeden až dva určitě namaluji, zpracovávám vše s odstupem, až když to není tak čerstvé. Maluji to, co prožívám, vrátím se tedy k rodinné sérii, i když nyní už to bude o mé vlastní rodině.

 

Ukázka z tvorby:

 Nesnídalová J LondýnNesnídalová J 4Nesnídalová J SALZ---PLAMEŇÁCI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nesnídalová J Sladké ovoceNesnídalová JNesnídalová J ovoce

 

 

 

 

 

 

 

 

Nesnídalová J akryl-olej-platnoNesnídalová J Rebecca copyNesnídalová J 3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 14 Únor 2017 10:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz