Obrana Ateliéru aneb návrat samizdatu

Email Tisk PDF

Atelier casopis web ilustraceJeden čas byl ten tzv. underground v částečném zapomenutí, někdy až opovržení, podobně jako Charta 77, ale dneska mám dojem, že současně s tím, jak se společenská nebo politická situace v naší zemi stává čím dál nesnesitelnější, tak řada mladých lidí, které to frustruje, se ohlíží po tom, co jsme dělali my, a nachází v tom možná inspiraci nebo jednu z cest, jak tomu, co je obklopuje, čelit" Ivan Martin Jirous, Rozhovor s Magorem 3.8.2011 in: Babylón č. 7 s3.

Ve vyhrocené atmosféře ohlášeného zániku časopisu Ateliér, kterému byla Ministerstvem kultury bez varování zkrácena dotace přibližně o 2/3 na výslednou částku 560 000, což je ve své podstatě likvidační a odpovídá to pouhým 9% celkově plánovaných nákladů, můžeme v porevoluční éře očekávat precedent krachu jediného tištěného čtrnáctideníku zaměřeného na současné výtvarné umění.

Pokud se nenajdou další prostředky na provoz Ateliéru do konce října, budu nucena všem nám dát výpověď a skončí tak čtvrt století reflexe a sledování české i zahraniční scény," přibližuje situaci šéfredaktorka Blanka Jiráčková.

Časopis Ateliér si ovšem i přes negativní hodnocení grantové komise nevedl nijak špatně. Hospodařil přibližně s rozpočtem kolem 5 mil., kdy si reklamou vydělal 3. mil. a pouze kolem 2. mil. požadoval ze státních dotací, což je myslím velmi slušný výsledek na medium, které ze svého statusu nemůže být nikdy ziskové. Není reálně možné, aby obstálo v současném komerčním tlaku. Je tedy vlastně pozoruhodné, že medium tohoto formátu vydrželo tak dlouho fungovat ve stávající kvalitě. Zejména v poslední době musela redakce Ateliéru pracovat v nekonečné spirále zvyšujících se nákladů a klesajících státních dotací. Jako katastrofální se jeví především zvýšení DPH od roku 2012 pro knihy a tiskoviny z 10 % na 14 %.

Devastace českých tištěných medií pokračuje v kontextu avizovaného zvýšení dolní sazby daně na neuvěřitelných 15%, kdy v jiných zemích západního střihu naopak v zájmu rozvoje demokratických hodnot nalezneme nulovou sazbu (např. Dánsko, Velká Británie). Přihlédneme-li také k početnosti výtvarné komunity a absolutnímu nezájmu širšího okolí je zajímavé, že i přes tyto svízelné podmínky časopis Ateliér plnil důležitou veřejnou službu. Za připomenutí stojí i zasloužené ocenění časopisu Ateliér. V letech 1999 a 2000 se především díky kvalitní práci redakce, periodicitě a grafické podobě umístil mezi 24 tištěnými medii z celého světa zaměřenými na výtvarné umění.

Historie se velmi ráda opakuje a proto je nutné připomenout analogii s kauzou zániku čtrnáctideníku Výtvarná práce z roku 1971, kde mimochodem působil I.M. Jirous, jehož citát pořízený těsně před smrtí v roce 2011 jsem použil v záhlaví jako sugestivní úvod do problematiky nenápadného návratu totalitních stereotypů do české společnosti. Výtvarná práce byla zrušena z ideologických důvodů za nastupující normalizace. Časopis Ateliér pravděpodobně zanikne díky kombinaci nezájmu Ministerské komise a ekonomických faktorů, což je velká škoda pro celou nejen výtvarnou scénu. Neudělení takto zásadní dotace časopisu Ateliér, který vychází bez přerušení čtvrt století, lze tak vnímat i optikou ekonomické represe a tento mechanismus slouží jako trest za údajně nekvalitně odvedenou práci. Dle materiálů ministerstva se časopis Ateliér umístil na pětibodové škále se 3,3 body. Nejvýše ohodnocený projekt ovšem získal 4,75 bodů. To tedy není pro Ateliér zase tak špatný výsledek. Je především zpochybňována erudice a autorita media a jeho vliv na současnou výtvarnou scénu. Tato tvrzení neberou na vědomí realitu, že nebude existovat žádná jiná tištěná alternativa v odpovídající kvalitě a dojede tedy k vymazání tohoto typu media z mediální mapy bez možnosti náhrady a výběru, což je ve svém důsledku zásah do práv občanů České republiky na informace z oblasti vizuálního umění v tomto formátu.

Šokující na celé kauze je především fakt, že v zemi s deseti milióny obyvatel nedokáže Ministerstvo kultury i přes ekonomickou krizi odpovídajícím způsobem podporovat živé umění. Tím , že neakceptovalo žádost šéfredaktorky časopisu Ateliér Blanky Jiráčkové o navýšení rozpočtu z rezervních fondů Ministerstva kultury o 1,3 miliónu korun. / Pro ilustraci, jde přibližně o částku, která se rovná čtyřem platům zaměstnankyně Úřadu vlády a prvé ruky premiéra Patra Nečase /ODS/ Jany Nagyové jejíž měsíční mimořádná odměna činila 273 000, - Kč./, posunuje český prostor do kontextu zemí v nichž je živá kultura vnímána jako cosi přebytečného a možná i nebezpečného. V situaci kdy Ministrova kultury nemá ani ½ % podíl ze státního rozpočtu se zdá, že se blížíme době před rokem 1989. Živé vizuální umění se tedy z ekonomických důvodů postupně stáhne tam, odkud vzešlo, do sklepních galerií a stránky samizdatových publikací.

Neobjektivnost grantové komise

Naznačenou neobjektivnost grantové komise podtrhuje zejména informace o možnosti střetu zájmů u osoby jejího předsedy pana Tomáš Wintera, který je zaměstnancem Ústavu dějin umění AV ČR a zde také působí jako redaktor časopisu Umění, pochopitelného vítěze v grantovém okruhu periodických publikací. Dle soukromého názoru Tomáše Wintera, by časopis Ateliér neměl zaniknout, ale zreformovat se, zvážit periodicitu, rubriky, částečný přesun informací na webové stránky atd. Rady, které vlastně ničí exkluzivitu a tradici časopisu a ani z ekonomického hlediska by asi nebyly dlouhodobým řešením.

Objektivita grantové komise je samozřejmě v českém prostředí naivní chimérou. Jasně se to ukazuje na obdobné kauze Divadelních novin, které se také nacházely také před krachem. K jejich záchraně a tedy navýšení ministerské dotace pochopitelně došlo až po osobní intervenci vlivných osobností Milana Uhdeho a Břetislava Rychlíka. Časopis Ateliér ovšem nemá takto silné přímluvce, i když se na jeho podporu uskutečnil před Ministerstvem kultury 19.10. happening nazvaný Destrukce, jehož se účastnila řada aktivních umělců. Za mnohé lze jmenovat např. Tomáše Rullera, Veroniku Bromovou, Lenku Klodovou, Petra Motyčku (Pode Bal), Marka Medunu (Rafani), Jiřího Davida, Aleše Svobodu. A také na webu Ateliéru byly uveřejněny projevy solidarity z celé České republiky. To všechno je, ale málo. Kompetentním osobám je kauza Ateliéru evidentně lhostejná.

Je to vždycky hlavně v lidech a tady se ukazuje, že úředníci, kteří tam rozhodují, nemají zájem kultuře pomoci."

Blanka Jiráčková, Umělci zničili Ateliér:Chtějí zabránit jeho krachu,Jan Gregor, 19.10.2012 in: http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=760897

Tanec na mrtvole

A co hůř, v situaci, kdy redakce zápasí o existenci, začínají vycházet kritické články, které reflektují zdejší malé české poměry plné rivality. Na těchto novinářských počinech zaráží nejen nedostatek solidarity se situací redakce, ale především primitivnost a naivita autorů, jakoby pisatelé žili v úplně jiné zemi a nesledovali aktuální dění v české společnosti. Toto přilévání oleje do ohně je tak vlastně vytvářením alibi pro stranu Ministerstva kultury, které používá tyto texty pro argumentaci k obhajobě svého rozhodnutí. Zánik Ateliéru tak někteří přivítali jako satisfakci, realitu, která je svým způsobem spravedlivá. Nedostatek novinářské cti a občanských postojů je v souvislosti s touto kauzou zajímavým zjištěním, protože i když Ateliér nebyl dokonalý a měl jistě mnoho chyb, přece jenom šlo o odborné medium s vysokou úrovní, které si takto nedůstojný konce „škemrajícího media" nezaslouží.

čtrnáctideník rezignací na originální pohled popřel smysluplnost svého dotování: podporovat by přeci stát měl to, co něčím vybočuje z dominantní šedi, co se svým elánem snaží vzdorovat obecně přijatelným myšlenkám i s rizikem, že ho za to nikdo neocení. A takový Ateliér rozhodně nebyl." Vitvar, Jan H., Rizika konce Ateliéru, in : Respekt 44, s 17

Během víkendu se zformoval protest se vším všudy, s proklamacemi, aktivizovanými umělci, otevřenými dopisy, výzvou, „nástěnkou podpory". Něco mi na tom nehrálo, ale pořád jsem nebyl schopen přijít na to, co. Až s přečtením nedělního In margine_mb (zde) mi to došlo. Je to celé podařený fake."

Lender Ladislav Zikmund, Ateliér je mrtev, ať žije král, http://www.artalk.cz/2012/10/17/atelier-je-mrtev-at-zije-kral/

Autorům tak zaručeně uniká celkový kontext českého prostředí, kde nejde „o krk" pouze časopisu Ateliér, ale za současného vedení Ministerstva kultury celé oblasti nekomerčního vizuálního umění. Naivní boj pana Vitvara „proti šedi" je tak vypůjčenými slovy Zikmunda – Lendera „podařený fake".

V této souvislosti bych rád zmínil, že je zřejmé, že neelitní a demokratická povaha časopisu Ateliér ležela právě díky rezignaci na vychytávání módních trendů mnohým v žaludku. Časopis budovaný na bází otevřeného media, které se důsledně snažilo mapovat současné české i světové umění tak byl příspěvkem nejen ke kvalitní umělecké žurnalistice, ale především k budování principů občanské společnosti. V tomto smyslu patří redakci velký dík a slova uznání. Bez osobního nasazení šéfredaktory Blanky Jiráčkové by pravděpodobně tento časopis skončil už mnohem dříve.

Občanské protesty jsou na místě – nenechme si to líbit

Domáhat se záchrany konkrétního projektu z veřejných zdrojů nesystémovým krokem prostě není dobré. Jak k tomu přijdou ti, kteří dělají dobře svou práci, pravidla respektují a nekřičí?" Reslová ,Marie, Přežije časopis Ateliér? Když se změní. 15.10.2012 http://www.ceskapozice.cz/magazin/kultura/prezije-casopis-atelier-kdyz-se-zmeni

Redakci Ateliéru je také vytýkán nátlak. Z logiky věci je samozřejmé, že se redakce Ateliéru brání proti nespravedlivému rozhodnutí grantové komise a má na toto chování plné právo. Naivní důvěra v současný systém opravdu není na místě, protože ve velké většině nerozhodují objektivní kriteria, ale lobbistické zájmy. Stačí si zrekapitulovat několik nedávných kauz z české porevoluční historie, kdy si kulturní obec občanskými protesty vynutila korekci chybného či přímo katastrofálního rozhodnutí. V této souvislosti lze připomenut nekompetentní pokus o odvolání ředitele Galerie Rudolfinum Petra Nedomy z roku 2009. I přes jeho prokazatelné kurátorské úspěchy se Petra Nedomu pokusil odvolat tehdejší ředitel české filharmonie Vladimír Darjanin. Kulturní obec na tento svévolný krok zareagovala petiční akcí a protestním shromážděním v Galerii Rudolfinum. Petr Nedoma po tomto občanském protestu naštěstí setrval ve své funkci dodnes. Dále je možné pokračovat kauzou pražského magistrátu z roku 2008 v éře primátorského dua Pavel Bém /ODS/, Roman Janoušek. Tehdy radní pro kulturu Milan Richter /ODS/ prosazoval změnu magistrátního grantového systému pro pražskou divadelní scénu v podobě tzv. plošné dotace na vstupenku. Každé divadlo dotované pražským magistrátem tak mělo podle této nové koncepce dostat tím více finančních prostředků, čím více utrží na vstupenkách. Ve svém důsledku by takový přístup znamenal likvidaci malých nekomerčních divadel s omezeným počtem sedadel oproti zvýhodnění muzikálových scén. Zjevný nesmysl komentoval Milan Richter slovy:

Z mého pohledu je např. provozování divadla stejným podnikáním jako prodávat rohlíky." Milan Richter / ODS/ v online rozhovoru 29. 8. 2007

Výsledkem takto nekompetentních kroků pražského magistrátu pak byla lavina občanských nepokojů, kdy se divadelní obec a její sympatizanti aktivizovali formu demonstrací a petiční akcí Za Prahu Kulturní, kterou podepsalo až 28 000 lidí. Ignorace těchto aktivit ze strany magistrátu pak vyústila v akci občanské neposlušnosti nazvanou „Dny neklidu". Stejně jako dnes obhájci nekoncepční politiky Ministerstva kultury opakoval i Milan Richter fráze o nátlakovém chování, na které nemají umělci nárok. A proto byla 29. 5. 2008 svolána demonstrace před pražský magistrát, kde byla za dramatických okolností přerušena schůze zastupitelů. Po tomto občanském protestu byl kontroverzní dotační návrh zrušen.

Na těchto příkladech je vidět, že v obdobných kauzách může pomoci soustavný občanský tlak. V kauze časopisu Ateliér tak není ještě nic definitivně ztraceno. Nicméně atomizovaný svět českého vizuálního umění se pravděpodobně nebude schopen dostatečně aktivizovat. Za působení ministryně kultury Aleny Hanákové /TOP 09/ tak dochází po destabilizaci Národního divadla k dalšímu nezapomenutelnému kroku tj. likvidaci časopisu Ateliér s tradicí čtvrt století a tedy rok 1971 se znovu opakuje, pouze kulisy se trochu změnily.

Cenzura na dohled

Na závěr, aktuální vývoj v České republice nenaznačuje směřování nikoliv k rozvoji občanské společnosti a pluralitě mediální diskuze jako základu demokratického státu, ale spíše k stále silnějšímu tlaku na občany a tedy i na nezávislost českých novinářů. To dosvědčuje i skandální citát současného ministra spravedlnosti a místopředsedy ODS JUDr. Pavla Blažka, přednesený na nedávném kongresu téže strany: „... Pokud jde o ochranu demokracie - a teď řeknu něco, co se v galerii nahoře líbit nebude: Budeme se muset vážně zabývat otázkou médií. Teď nemyslím ani tak tištěná, ale myslím internet a podobně, protože to se stává vážnou, hrubou hrozbou demokracie ve směru, který je důležitý. Chybí vyváženost svobody slova a ochrany osobnosti. ..."

http://www.sinagl.cz/z-nasi-korespondence/sokujici-projev-ministra-spravedlnosti-pavla-blazka-vyzva-k-okamzitemu-odstoupeni.html

Takže se máme na co těšit.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 13 Listopad 2012 13:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz