Poezie bývá spojována především s jarem, ale básník Jiří Suchý se těší na léto.
Jste jeden z mála básníků, který se neostýchá ve verších žertovat, ba psát zvesela. Přitom si musíte být vědom, že tragická poloha - a to i na divadle nebo ve filmu - má vždycky větší čáku na ocenění. Nebažíte snad po uznání?
Nebažím, a sice proto, že nevím, jak se baží. Ale uznání mě blaží, aniž bych po něm bažil.
Nevíte, jak se baží. Ale třeba budete vědět, co je poezie. Když básníte...
Poezie je tak různá, že najít pro ni společného jmenovatele je úkol..., snad pro literární teoretiky. A já jsem pouhý praktik.
Kde všude, případně u koho poezii nacházíte?
Hlásím se a nepřestanu hlásit k poezii Vítězslava Nezvala - u toho preferuju práci z dvacátých a třicátých let, k textům Voskovce a Wericha, bizarnůstkám Christiana Morgensterna... Miluju Seiferta, Demla, a ostatně všechny české básníky z jejich éry.
Jenom české?
Především ty české. Proto, že mám strach z překladů. I když jsou někdy zřejmě skvělé, mé chatrné jazykové znalosti mi brání posoudit, kolik je v tom překladu autora a kolik překladatele. Vím, jak jsem kolikrát rozpačitý z překladů mých písniček. Rým svazuje překladatele k tomu, aby si vymejšlel náhradní řešení - co jiného mu zbývá? A taky rytmus toho kterého jazyka je jistou bariérou - pokud se překladatel nechce dopustit prohřešků proti vlastnímu jazyku, musí se dopustit prohřešku proti rytmu jazyka překládaného.
Takže překládané odkládáte?
Čtu i překlady cizích básníků, ale při četbě mi naskakujou otazníky. Ne, jak to autor myslel, ale jak to asi cítil. Totiž to je právě nepřeložitelné. Ale pozor: práce překladatelů si vážím a obdivuju ji.
Kde poezii nenacházíte? Nebo jinak - kde vám chybí?
Nenalézám ji třeba v projevech politiků nebo bavičů. A taky na dalších stovkách míst, aniž by mně tam chyběla. Kde není, tam ji nehledám, a tudíž mi tam nechybí. A kde je, tam mi nechybí teprv.
Kdy jste na poezii naposled narazil?
U Ivana Diviše. Přestože jsem tak trochu zajatcem oněch dvacátých a třicátých let, když začaly po převratu vycházet jeho knihy, tak to se mnou zamávalo. Své pocity z Diviše jsem onehdy vyjádřil v literární anketě, když jsem odpověděl, že s Divišem nesouhlasím téměř v ničem a obdivuju ho téměř ve všem. Smál se mé odpovědi, ale nebyl to z mé strany prázdný bonmot, ne. Jsem od přírody uzpůsoben tak, že nedokážu nenávidět. Pokoušel jsem se, ale vždycky mi to selhalo. Jediné, co jsem se naučil nenávidět, je nenávist. A najednou čtu Diviše. Jak on dokázal úchvatně nenávidět! Do jak dokonalých veršů dovedl obléci zlobu...
Čtete poezii často? Jakou, kterou, čí?
Čtu, leč nesystematicky. Čas je můj nepřítel, hodiny jsou den ode dne kratší... Když říkám, že čtu nesystematicky, znamená to, že jsem výběr poslední dobou svěřil náhodě. A tak třeba vedle Ivana Wernische se ocitá v mých rukou Karásek ze Lvovic.
A Erben?
Ano, Karel Jaromír, to je jeden z mých nejvýznamnějších spolupracovníků. Jeho Kytice mě dojímala a vzrušovala od útlého dětství. Měl jsem totiž osvícenou maminku, která mi z ní předčítala, sotva jsem začal rozum brát...
Naše divadelní Kytice se ovšem zrodila díky tomu, že jsme kdysi s Ferdinandem Havlíkem napsali horor Čarodějky a v něm jsme potřebovali oddělit dva dni. Nějakým intermezzem. Napadlo mě, že když jde o horor, tak by se tam hodily Svatební košile, které jsem jako dítě strašně prožíval. A tak jsem napsal parafrázi těch Košil. Ohromně zabraly, a tak jsem je vyňal - napsal jsem do Čarodějek jiné intermezzo - a přidal jsem k nim další erbenovské balady a vznikla Kytice, naše historicky nejúspěšnější představení...
Nevím, jak by se na ni Karel Jaromír tvářil, ale snad by pochopil, že jsem se nesnažil o parodie. Že jsem těm jeho strašidelným příběhům jenom trochu odlehčil úsměvným humorem.
Jaký vztah máte k Máchovi?
To je naprosto mimořádnej zjev. Předběhl všechny své vynikající současníky i následníky - a že jich nebylo málo! - a kolikrát mu i ve dvacátém století mnozí jen koukali na záda. A koukáme... Pořád na tom českém Parnasu ční.
Ovšem v Máchově poezii bychom asi marně hledali byť jen stopu humoru...
Není tam, to je fakt. Ale rád bych při této příležitosti řekl toto: s Jiřím Šlitrem jsme natolik adorovali humor, až jsme nabyli přesvědčení, že lidi bez smyslu pro humor jsou jaksi méněcenní. A trvalo mi hodně dlouho, než jsem přišel na to, že to není pravda. Setkal jsem se už s řadou lidí, kterým dar humoru chybí - jako jiným třeba dar hudebního sluchu, a přesto jsou to lidé velmi inteligentní a kultivovaní... Zřejmě jsem humor přeceňoval.
Kdybyste měl teď hned říci verš nebo básničku od některého kolegy, co vám v mysli vytane?
Pár veršů mi skutečně utkvělo a znám je zpaměti, aniž bych se je bifloval. Je to třeba jakási jiskra humoru u básníka, který nebývá řazen k vyznavačům legrace - u Otokara Březiny: „Když naplněn úrodou hořel můj dvůr, já o kráse ohně jsem pěl." Já vím, že on to jako humor nemyslel, ale je to tam. Je tam totiž i ten pocit optimismu, podobný tomu, jaký mi pomáhal přežít různé nepřízně osudu.
Je dost básníků, o kterých se traduje, že měli tragický osud. Má snad poezie blíž ke tragédii než ke komedii?
To si nemyslím. V každé profesi je určité procento lidí s tragickým osudem. Ten může potkat nejen básníka, ale i uzenáře či leteckého konstruktéra. Možná - a ještě jednou říkám možná - že básník je citlivější a méně praktický, a tak dovede tragičnu hůř čelit. Ale jak kterej.
Napadá vás básník, jehož osud by mohl být označen za příkladně šťastný?
Já. Akorát, že ještě nevím, co mě čeká dál.
Podle vašeho, dnes už příslovečného textu „trocha poezie nikoho nezabije" - znamená to, že veršem nelze ublížit?
Ublížit se dá vším, tudíž i veršem.
A může poezie v něčem naopak pomoci?
Těžko říct. Záleží na tom, co si v ní ten který člověk najde. Příklad: Nezvalův poetismus mně pomohl vnímat poezii jako takovou. Poetika textů V+W mi objevila, jak použít češtinu, aby byla v souladu s jazzovými synkopami. Demlova poezie mně pomáhala od stresu - Moji přátelé.
Nemůže ale poezie ublížit autorovi samému? Případně ho i zabít?
Nejspíš ano, ale na to nemyslím, tím se nezabývám. Optimistický přístup k životu - díky vám, V+W! - mi brání brát tyhle věci v úvahu. Utíkám od nich.
Které slovo máte nejraději?
Jako básníka mě žádné nenapadá, ale jako textař jsem si všiml, že velice často se mi do písniček vtírá slovo „kdekdo". Snažím se totiž o rytmičnost - a pro jazzovou, synkopovanou muziku čeština nevyhovuje zdaleka tak jako angličtina. Takže jsem z písničkového jazyka musel vyřadit řadu slov, která neznějí nebo se špatně vyslovují. Ale slovo „kdekdo" mi připadá po všech stránkách skvělé.
Kdekdo píše poezii. Ale víte o někom, kdo by se poezií uživil?
Možná, že někdo takový existuje. Snad některý ze světově uznávaných básníků, jehož knihy vycházejí ve všech kulturních státech. Ovšem neznám konta takových básníků - a neznám jejich nároky. Proto jsem taky napsal „snad".
Traduje se, že při práci - víceméně každé - má být člověk střízliv; platí to i pro psaní poezie?
Myslím, že ne. Jsou básníci, kteří potřebují být v jakémsi rauši. Ale můj případ to není.
Máte poezii raději v tištěné, nebo recitované podobě? Je to tedy umění spíš pro oči, anebo pro uši?
Jan Skácel rozlišoval básně na ty a ty. A já s ním souhlasím. Některé se líp poslouchají, jiné čtou.
Recitoval jste někdy? Třebas i cizí poezii?
Jo, jo. Například už několikrát jsem pro rozhlas deklamoval Nezvalovy verše, konkrétně Edisona, kterého miluju. A dokonce se mi dostalo nečekaného uznání od lidí dosti zasvěcených; říkali, že právě takhle, nepateticky, věcně si recitování Nezvala představují. Jsem na sebe za to pyšnej.
Myslíte, že ještě může nastat doba, kdy se budou básničky recitovat v divadlech či dokonce na stadionech?
Že v divadle, to si představit dokážu, ale na stadionech už sotva - nevím, co by se muselo stát, aby někdy někde poezie přestala být menšinovou záležitostí.
Zajímavé je, že za socialismu měl Klub přátel poezie dvacet tisíc členů a některé sbírky vycházely ve čtyřiceti-, padesátitisícových nákladech... Dneska, když se dosáhne tisícového, tak už je to velký úspěch.
Čemu to přičítáte?
Já vám nevím. Možná je to tím, že v tehdejším světě se lidi potřebovali utíkat k duchovnu... Ale to by mohlo platit i v dnešním „tržním" světě, že... A neplatí. Třeba je to tím, že dneska je ta nabídka kulturního vyžití mnohem pestřejší, atraktivnější - a dostupnější.
Pamatuju si, jak se Američané před čtyřiceti - a více i méně - lety divívali, že náklady poezie jsou u nás stejně vysoké jako u nich. Při nesrovnatelném počtu obyvatel. Ale dneska už jsme se - alespoň v tomto ohledu - dostali na jejich úroveň... Poezie je skutečně jen pro úzký okruh spoluobčanů.
Takže obecně, celosvětově patří dnes poezie mezi velmi zbytné, luxusní „zboží" - mnohem více než v minulých stoletích?
Zdá se, že je tomu tak. Ale planetární vysvětlení neznám. Co se nás týče, myslím, že v dobách obrozeneckých a i prvorepublikových byla poezie majetkem všech vlastenecky cítících Čechů. Dneska už je pojem vlastenectví jen mlhavý a poezie je kosmopolitnější než kdysi - a tyhle dvě skutečnosti vylučují možnost, že by mohla poezie sehrát v myslích národa větší roli. Si myslím.
Zabíjí poezii nesrozumitelnost?
Určitě. Znám řadu vzdělaných lidí, kterým věty napsané básníkem jsou jakýmsi nesrozumitelným volapükem. A přitom o jejich inteligenci nelze pochybovat.
Navzdory tomu, že je poezie „prodělečný byznys" a vyžaduje citovou investici, pouští se do básnění i dnes dost lidí. Co je na poezii tak přitažlivého?
Zaplať bůh, ne všechny lidi uspokojuje konzumní myšlení - a jsou tu i takoví, kteří potřebujou nějak ventilovat různá citová napětí, z nichž, jak tomu ostatně bylo vždycky, nejpopulárnější je láska. Nebo jindy zklamání, odpor k něčemu, obdiv... Velmi často se to přihází mladým lidem, leč záhy z toho vyrostou; poezie je krásná, ale nepraktická.
Poezie může být, ale také nebývá rýmovaná. Předpokládám, že vám je bližší ta první...
No, není tomu tak docela. Mé poslední sbírky jsou dokladem toho, že na rýmu vůbec nebazíruju. Ale rým má jednu velkou výhodu - nabízí nápady, na něž by člověk jinak možná nepřišel. Jde jen o to se jich chytnout a rozvinout je...
Jste na některý svůj rým pyšný? A závidíte někomu nějaký rým?
Mám rád ve své tvorbě některé rýmy, například: Mé srdce tisíc kilowatt / Zářit bude a milowatt... To je pěkný, ne? A kolegům v profesi závidím velečasto. Často si říkávám: Proč jsem na tohle nepřišel já, proč na to musel přijít on? Dejme tomu Emanuel Frynta ve svých skvělých básničkách. Třeba o tom pánovi, co pozoroval hlemýždě, jak mu leze přes hýždě.
Co byste dělal, kdybyste narazil na Pegasa?
To bych sám rád věděl. Zatím se mi to nepřihodilo a ani to nepředpokládám, takže na to nejsem připraven. Asi bych... čuměl. Rozhodně bych neměl tendenci lézt mu na záda, spíš bych ho opatrně obešel. Jen jednou jsem vlezl na koně - a mám na to traumatickou vzpomínku... Rozběhl se se mnou jakousi alejí, nedbal žádných, neřku-li mých, pokynů a snažil se mě zabít nebo aspoň zbavit. Vybavuju si, že jsem si celou dobu říkal: proboha, jestli spadnu, ať mi nezůstane noha ve třmenu, nebo mě čeká - jak jsem to vídal v kovbojkách - usmýkání koňmo.
Ale to nebyl Pegas - ten má přece křídla...
Tak to by bylo ještě horší. Já nerad lítám. I se spolehlivými společnostmi.
Existuje básnická forma, kterou jste si nezkusil?
Asi ano, ale nezaměstnávám se přemejšlením o takových věcech.
Co epitaf?
Možná jednou. Až zestárnu.
Kdybyste, například v příštím životě, nemohl být básníkem, čím byste si přál být?
Textařem.
Jaký je podle vás vztah básně a textu?
Text musí respektovat melodii, rytmus, přízvučné slabiky, musí hlídat artikulaci. Báseň dává autorovi větší volnost.
Věříte na samostatný život písňového textu?
Někdy jo a někdy ne.
A jak se díváte na zhudebňování básní?
To je podobné. Některé se ke zhudebnění nabízejí, jiné se mu zpěčujou.
Psal jste někdy verše jinak než rukou, tedy jinak než perem či tužkou?
Píšu je zásadně tužkou. Pokud nemám po ruce počítač.
Můžete nám pár svých básniček svěřit, třeba i k prvotisku?
Svěřím vám je ochotně, s pocitem, že jsem je dal do povolaných novin. Nemám ale ani jednu, která by ještě nebyla otištěna; divadlo po mně žádá hry a písňové texty. Na poezii, jakou si píšu pro vlastní potěšení, mi poslední měsíce nezbývá čas. Těším se na léto.
Vaše poslední sbírka má ovšem název spíše jarní - nebo podzimní: Kaluž. Přitom báseň toho jména v ní není. Jeden z vašich žertíků?
Uznávám, že sbírka se má jmenovat podle některé významné básně. Když se mě v nakladatelství na název ptali, řekl jsem Kaluž. Opáčili, že je tam jenom Louže. Spletl jsem se. Ale už jsme to tak nechali. Kaluž jako louže, vždyť je to totéž.
