Svobodu nepřinesl Solženicyn, ale Tarzan

Email Tisk PDF

brodskij josifBiblicky objemná kniha Rozhovory s Josifem Brodským, kterou vydalo nenápadné, ale o to odvážnější příbramské nakladatelství Camera obscura, přináší zcela nový pohled na jednoho z největších moderních básníků a nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1987. Prostřednictvím jeho vyprávění, břitkých postřehů a osobních vzpomínek tak na téměř čtyř stech stránkách ožívají nejzajímavější osobnosti ruské literatury 20. století.

 

Brodského rabínský zpěvavý hlas vtahoval diváky do víru obrazů, metafor, rýmů a aliterací, které nenápadně nabádají lidskou vůli k odporu, okouzlují a hypnotizují. Ti, kdo ho slyšeli recitovat vlastní verše, měli dojem, že jsou svědky dialogu zvířete s úplňkem,“ píše v rozsáhlé předmluvě jeho přítel, souputník v emigraci a uznávaný muzikolog Solomon Volkov.
Rozhovory, které spolu v Brodského newyorském bytě vedli, vznikaly v rozmezí dvanácti let od roku 1980 do roku 1992. Jsou živým dialogem, někdy svárlivým a jiskřícím, jako když dopadne kosa na kámen, jindy plným ironických narážek, nonšalantního humoru a nespoutané obraznosti. Prozrazují leccos překvapivého o Brodského dětství v obleženém Leningradě (narodil se v květnu 1940), o dospívání a objevování leningradské periferie i prvních básnických inspiracích, o nekonečných peripetiích konfliktů básníka s režimem, jeho pobytu ve vazbě, psychiatrické léčebně i ve vyhnanství, o násilném vystěhování i životě v emigraci. Zvláštní kapitoly jsou věnovány čtyřem nejmilejším Brodského básníkům, Robertu Frostovi, W. H. Audenovi, Marině Cvetajevové i jeho dobré sudičce Anně Achmatovové. Ze vzpomínání je cítit upřímná vůle nepropadnout stereotypům a snažit se vyvrátit legendy a fámy, jimiž je život jeho i jemu blízkých básníků obestřen.


Pěna v ústech
„Cítil se nejlépe ve veselé společnosti s lahví vodky a u talířů ruských lahůdek. Byl notoricky přitahován ženami,“ píše Solomon Volkov a vyvrací tak obecně přijímaný pohled na Josifa Brodského jako na osamělého vlka cenícího zuby na každého, kdo ho vyrušoval z rozjímání nebo tvůrčího vytržení. Neváhá zachytit i Brodského slabosti, jako například permanentní pití silné kávy a kouření cigaret i v době, kdy po voperování trojnásobného bypassu hazardoval se svým zdravím. „Proč se obtěžovat vstáváním, když si nemůžete zapálit,“ připomíná v této souvislosti jedno z jeho oblíbených rčení. Vést s Brodským dlouhé rozhovory nebyla, jak vyplývá z často vyostřených dialogů, procházka růžovým sadem. Volkov vzpomíná, jak jeho chirurgicky přesné poznámky, ironické narážky a energické hájení vlastního, byť často skandálního názoru sjednávaly básníkovi respekt. Připomíná i jeho pedagogické působení na několika amerických univerzitách a upozorňuje, že „někteří akademici dosud nemohou mluvit o některých Brodského analýzách bez pěny v ústech“.
Také jeho pedagogické metody se setkaly s nepochopením a protesty studentů, jimž Brodskij přednášel ruskou, anglickou a americkou literaturu, protože trval na tom, aby se učili recitovat zpaměti dlouhé pasáže z básní s tím, že jinak studovat poezii nemá cenu, protože podstatou pochopení poezie je její rytmus a melodie. Jen částečný úspěch sklidil Brodského velkorysý projekt vydávání levné edice světové poezie a zpřístupnění těchto paperbacků po vzoru Gideonovy bible na letištích, nádražích, v nemocnicích, věznicích a v pokojích hotelů a motelů po celých Spojených státech. Uznání si básník naopak vysloužil svou rozsáhlou esejistickou tvorbou psanou vytříbenou angličtinou.


Stalin pověšený šejdrem
„Vše, co se týká Anny Andrejevny Achmatovové, je součástí mého života, a mluvit o životě je pro mne jako pro psa honit se za vlastní oháňkou. Nesnesitelně obtížné! Každé mé setkání s ní pro mě bylo vynikajícím zážitkem. Jako když fyzicky cítíte, že jednáte s člověkem lepším, než jste vy sám – podstatně lepším. Achmatovová z vás jediným tónem hlasu nebo pohybem hlavy udělala homo sapiens. Nic podobného se mi ani dřív, ani později nestalo,“ nešetří Brodskij slovy úcty na adresu básnířky, která mu jako začínajícímu básníkovi odhalila kouzlo poezie, a on ji na oplátku zasvěcoval do světa hudby, nosil jí desky a poslouchal je ve společnosti jejích přátel.
„Nějakým bezděčným způsobem kolem ní vždycky vznikal jakýsi kruh, do něhož svinstvo nemělo přístup. Chodili jsme za ní proto, že v nás vyvolávala pohnutí, protože v její přítomnosti se člověk jako by vzdával sám sebe, té duševní, duchovní – už nevím, jak to nazvat – úrovně, na které se zrovna nacházel, jazyka, který používal, ve prospěch jazyka, který používala ona. Samozřejmě, že jsme se bavili o literatuře, dělali drby, běhali pro vodku, poslouchali Mozarta a vysmívali se vládě.“
Rozhovor se stáčí ke vzpomínkám na podivuhodná setkání básníků a spisovatelů u Anny Achmatovové na letním bytě v Komarovu, k osudu jejího bratra, který ve dvacátých letech emigroval před bolševiky do Ameriky a při návštěvě Dmitrije Šostakoviče v New Yorku mu dělal bodyguarda, i k povídání o jejím otci, námořním důstojníkovi a profesorovi matematiky, který se přátelil s  Dostojevským. Tomu mimochodem básník nemůže přijít na jméno, střílí si z jeho „věčného vymýšlení si, hraní divadélka“ a špatně skrývané lásky k penězům. Poznámka, že vražda Raskolnikova byla ve skutečnosti „o hodně více než jen autorským záměrem spisovatele“ jistě zvedne ze židle mnohé milovníky legendárního romanopisce.
„Kolem roku 1911 se Achmatovová seznámila v Paříži s Modiglianim, který ji zvěčnil na šestnácti kresbách,“ vzpomíná Brodskij a dává k lepšímu příběh o neslavném konci obrázků slavného italského malíře: „V domě v Carském Selu, kde Achmatovová bydlela, se usídlili rudoarmějci a do Modiglianiho kreseb si balili cigarety. Nadělali si z nich kozí nožky.“ Připomíná i divadelní hru, kterou básnířka ihned po napsání spálila. „Jednou přede mnou vzpomínala na začátek prvního obrazu: na scéně ještě nikdo není, ale stojí tam zasedací stůl, přikrytý červeným suknem. Vchází státní zřízenec nebo někdo takový a věší Stalinův portrét, tak trochu šejdrem, jak říkala.“
Na otázku Volkova, co říká soubornému vydání básní Achmatovové, které vyšlo v USA, si Brodskij nebere servítky: „Je to úplně debilní.“ Její milostné verše působí podle něj v anglickém překladu sentimentálně, což v originále nejsou ani náhodou.


Kéž jsou u vlády notorici
„Když v roce 1968 sovětská vojska vtrhla do Československa, vzpomínám si, že se mi tehdy chtělo utíkat pryč z Ruska, kam mě nohy ponesou. Tak jsem se styděl,“ dotýká se Brodskij traumatu svobodomyslných ruských intelektuálů a připomíná verše Mariny Cvetajevové, které napsala v reakci na vpád Hitlerových armád do Československa v březnu 1939. „Proč ruští básníci nereagovali na okupaci Československa v roce 1968 stejně intenzivně jako Cvetajevová na okupaci v devětatřicátém?“ ptá se.
Vznik volnomyšlenkářství v Sovětském svazu nebo obecně osvobození vědomí se vůbec nepočítá až od Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče, ale od Tarzana, tvrdí. „To byl první film, ve kterém jsme viděli přirozený život. Dlouhé vlasy a ten vynikající Tarzanův skřek, který – jak si jistě pamatujete – pak zněl všemi ruskými městy. Byli jsme celí diví se Tarzanovi podobat. Tam to začalo a úřady s tím zápasily mnohem víc než později se Solženicynem.“
Dalšího překvapení se čtenář dočká ve vzpomínkách na věznění a následné vyhnanství, když zlehčuje vlastní utrpení a zdůrazňuje nečekaně humorné či pozitivní momenty perzekuce režimem. „Vězení je nedostatek prostoru vynahrazený přebytkem volného času,“ poznamenává básník a na své vyhnanství vzpomíná div ne s laskavým úsměvem: „Vcelku dost jsem psal verše, vždyť tam stejně nebylo co dělat. Když na to teď vzpomínám, bylo to jedno z nejlepších období mého života. Bývalo mi pak třeba stejně dobře, ale líp už asi nikdy ne.“ A přidává momentku z pravidelné kontroly vyhnance v odlehlé vesničce na dalekém severu:
„Na motorce za mnou přijížděli na kontrolu dva pánové: – Tak Josife Alexandroviči, přijeli jsme vás navštívit.
– Ano, rád vás vidím.
– Jestlipak víte, jak se sluší přivítat návštěvu?
Bylo mi jasné, že musím pro láhev. Vracel jsem se vždycky s flaškou tak za čtyřicet, padesát minut, když už bylo po všem. Spokojeně seděli a čekali na mě. Co tak asi mohli pochopit ze všech těch knížek, co se mi tam válely? Tak jsme seděli a popíjeli z té flašky a oni potom odjeli. Tenhle všeobecný alkoholismus, kterým z podstaty končí všechny státní programy a úkony v Rusku, je opravdu pozoruhodný. Je to samozřejmě smutné a strašné. Na druhou stranu, co s tím? Vždyť nakonec díky tomu v lidech zůstává cosi lidského. I proto jsem zastáncem toho, aby to nahoře byli spíše notorici než abstinenti.“


Přízrak kulturní sebekastrace
Rozhovory s Brodským mají tu výhodu, že v citlivě vyváženém poměru střídají tragické s komickým, filozofické úvahy o smyslu světa a umění s přemítáním o každodenních strastech a radostech člověka. Přinášejí cenné informace, úryvky z básní, osobní příhody i anekdoty ze života. Přibližují nám Brodského mladické pokusy uprchnout přes hranice v balonu nebo uneseném letadle, směšně trapné vzpomínky na kariérismus a kolaborantské výstřelky Jevgenije Jevtušenka, za které dostal „po právu do nosu“, příběhy emigrace tanečníka Michaela Baryšnikova a dalších ruských umělců i vtipné postřehy z prostředí americké akademické smetánky a života newyorské bohémy.
„Existuje iluze, že vařit si sám je levnější. Do určité míry to tak je, ale v konečném součtu to levnější není, protože to s sebou přináší spoustu psychologických nákladů. Za prvé, celý ten chaos. Za druhé, vznikají nekonečná dilemata jako jestli mýt nebo nemýt nádobí. A pokud mýt, tak kdy? Hned nebo až potom,“ zamýšlí se kupříkladu a na jiném místě popisuje svůj první stoprocentně newyorský sen: „Zdálo se mi, že odsud, z Greenwich Village, se musím dostat někam na 120. nebo na 130. ulici. Takže musím na metro. Když jsem se vydal k metru, najednou vidím, že celá Broadway, to znamená odsud až třeba do Harlemu nebo ještě dál, se zvedá a stává se vertikálou. Celá ta dlouhá ulice se najednou přeměnila v hnusný mrakodrap, takže ani metro už nebylo metrem, ale stal se z něho výtah. Někam stoupám a cítím přitom, jak se Broadway vztyčuje. Úžasný zážitek! Jistěže v tom byl i kus erotiky.“
Hlavní přínos knihy ovšem samozřejmě tkví hlouběji než ve vyprávění poutavých příběhů. Spočívá v moudrosti a pokoře přede všemi krásami a rozmanitostmi světa stejně jako v poznání nutnosti postavit se zlu, které je hrozí pošpinit, umrtvit a zničit. Jedna z Brodského myšlenek je pro nás právě teď a tady obzvláště varovná: „Za lhostejnost ke kultuře platí společnost především občanskými svobodami. Zúžení kulturního obzoru jde vždy ruku v ruce se zúžením obzoru politického. Nic nedláždí cestu tyranii tak, jako kulturní sebekastrace.“

 

Josif Alexandrovič Brodskij (1940 Leningrad – 1996 New York) ruský básník a disident, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1987. V roce 1964, po nástupu L. Brežněva  k moci, byl obviněn z „parazitismu“ a odsouzen na nucené práce. Po vyhnání ze SSSR v roce 1972 se usadil v USA. V českém překladu vyšly jeho knihy Velká elegie, Konec krásné epochy, Jeden a půl pokoje, Vodoznaky zrcadlení času
a Římské elegie.

Solomon Volkov (*1944 v Leninabadu) je muzikolog
a spisovatel. Pracoval jako šéfredaktor časopisu Sovetskaja muzyka a umělecký vedoucí leningradského Experimentálního studia komorní opery. V roce 1976 odešel do USA, kde přednáší na Russian Institute na Columbia University. Připravil k vydání knihu pamětí Dmitrije Šostakoviče Svědectví.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz