Musíte vymalovat nebo se hodláte přestěhovat? Pak narazíte na knihy, které máte léta v knihovně, ale na které jste zapomněli. Smíte je vyhodit, nebo naopak právě teď přečíst? A co s těmi novými, jež se vám vrší na stole? Zařadit je, nebo je lepší se jich zbavit? Také v tom by vám chtěla každý týden pomáhat tato rubrika. Stručně a rychle.
Ivan Wernisch mládeži: Chodit po provaze je snadné (Meandr 2011/ ilustrace Jiří Stach)
Inteligentní prolnutí veršů a obrázků působí jako pamflet proti čtečkám, neboť: Kálíte-li na luxusní toaletě v hotelu Kempinski nebo v lese, výsledek je stejný, ale ten pocit! S mládeží nežvatlá, bardovi je spíš do smíchu. „Chodit po provaze/ je snadné/ a kdo to neví/ ten spadne// A smrt je jen hloupost/ protože/ kdo tohle ví/ ten neumře.“
Hillel J. Kieval: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870 – 1918 (Paseka 2011/ přeložila Klára Míčková)
Čtyřiadvacet let starý text amerického profesora mne zaujal hlavně analýzou vlivu Martina Bubera na pražský sionismus před první světovou válkou i drobným detailem, že v synagoze v Kasejovicích (pěkně rekonstruovaná) kázal rabín Filip Bondy zásadně česky. Pokud už máte Historii Židů v Čechách a na Moravě Tomáše Pěkného a „Emancipaci od židů“ Michala Frankla, doporučuji Kievala kvůli rozšíření záběru a pro zjištění, kdo komu za co vděčí.
Petr Rákos: Neúnavná slova. Filologova lyrika (Academia 2011)
Objemný svazek studií pražského hungaristy (1925 – 2002) ukazuje, co patřilo ke standardu akademické produkce minulého století. Poněkud preciózní styl jako by podtrhoval obstarožnost profesorské narace zakládající si na pozitivistické výzbroji a na štítivé nedůvěře k přehánění. K výraznějšímu nakročení proti proudu se autor odhodlal snad jen v textu o horthyovském Maďarsku a v pojednání o Třetí cestě ekonoma Wilhelma Röpkeho.
