Román Tři tváře anděla, jehož autorem je politický analytik Jiří Pehe, recenze nezbytně nepotřebuje. Zcela mu postačí čtenáři.
Koncem roku 2006 jsem v tomto listu psal o románu Jiřího Pehe Na okraji zmizelého. Podobně jako tehdy se i nyní omezím na poznámky, které nebudou mít ambici nahradit vyčerpávající recenzi, a osobní čtenářskou poznámkou i začnu.
Protože celé dny něco čtu, nemám čas číst. Hromadí se mi doma nepřečtené, pouze prolistované knihy. Na rozdíl od nich jsem ovšem román Jiřího Pehe nedočkavě vyhlížel. Přesněji tedy doručovatelku s balíčkem. Převzal jsem ho se svátečním pocitem, jako když od pošťačky přebírám ve vratech klasickou vinylovou gramodesku, kterým od jisté doby dávám přednost před cédéčky. Je v tom souvislost: to podstatné, čím je utvářen dnešek, se rozhodně neděje teď a tady, v prázdné současnosti. Klíč ke všemu důležitému je v minulosti, kterou Pehe připomíná, křísí, zkoumá, a adekvátním formátem pro toto zkoumání je román. Podobně jako v populární hudbě se to podstatné dělo před vynálezem CD či MP3 - proto renesance adekvátního vinylu! Jednou větou lze toto ohlédnutí za dvacátým stoletím shrnout tak, že jsme kontinuálně rváni z kořenů. Vše, co pravidelně špatně začíná, se našim úsilím jakž takž zlepší, aby to pak špatně dopadlo. Tři na sebe navazující životní příběhy, na jejichž pozadí sledujeme „velké dějiny", jsou pokaždé zaznamenány vypravěči těsně před tím, než jejich zdánlivě dosažené poznání vezme za své. Křehcí, zranitelní smolaři, kterým nepomůže, že mají kliku - to jsou Peheho vypravěči, hledající štěstí.
Člověk je vlečen okolnostmi. Může něco zásadního ovlivnit? Rozhoduje se? Má na výběr? Ano i ne. Román Tři tváře anděla můžeme číst jako marný boj jeho vypravěčů s krutou nepřejícnou dobou. Jsou hendikepováni svým dětstvím, původem, vnějšími okolnostmi, kterým se nemohou úspěšně ani vzepřít, ani přizpůsobit. Současně ale čteme o epoše, kdy člověk nerozumně vsadil na lidský rozum, maje za to, že Bůh je mrtev. V tomto smyslu je člověk pánem svého osudu, tragédii a marnost si volí, je vlečen sám sebou. Obecně si objektivně nic lepšího nezaslouží, jednotlivě si ale nezaslouží doplatit na kolektivní selhání a kolektivní vinu.
Chvílemi se domnívám, že autor líčí lidské osudy na pozadí velkých dějin, ale jindy mám pocit, že chce vylíčit velké dějiny na pozadí lidského trápení. Tím ovšem o velkých dějinách nepřímo naznačuje, že nejspíše nebylo o co stát. Prokousat se poctivě středoevropskou historií dvacátého století, nahlédnout ji očima zoufalců zmítaných vnitřními pochybnostmi a běsy je dobrý způsob, jak se vyvarovat levného patosu. Také z toho ale mohou dějiny vyjít jako obyčejná ostuda. Obávám se, že vypravěči těchto příběhů řeší morální a mravní dilemata nikoli v souladu s řádem věcí, ale navzdory době, která je morálky a mravnosti prostá.
Uvědomil jsem si při četbě Tří tváří anděla, že mé vědomosti o andělech byly dosud zcela nedostatečné. Když přemýšlím, proč autor nechal anděla Ariela coby prostředníka věčnosti vstupovat do života smrtelníků, napadá mne několik vysvětlení. Spatřuji v tom vzkaz, že pokud člověk nevykročí k mystériu, je mystériem nedobrovolně uchopen. Anděl může potvrzovat hypotézu, že člověk může být osudem buďto veden, anebo vlečen, nicméně života bez osudu že není. Co když ale jde o to, že agendu světa, který škrtnul Boha, spravují komisní, indiferentní andělé, pouzí úředníci věčnosti? To kdybychom věděli!
Jiří Pehe si zoufá nad stavem společnosti a světa. To není nezvyklé. Vždy si všichni zoufali a zoufat budou. Podstatnější než samotný povzdech je, jak si zoufáme. Autorova lamentace je filosoficky vyargumentovaná, neprůstřelná. V jejím kontextu je bezmoc vypravěčů zlověstně autentická, nemající alternativ. Člověk cítí, že nemá pro postavy dobrá řešení situací, jimž byly v reálném čase a prostoru vystaveny. Lze jim poradit, respektive popřát tak jedině jiný svět. Jiný, než byl a je ten náš. Jenže ten jiný svět bychom měli poradit sami sobě. Anebo alespoň vědět, že bychom si ho měli přát.
Autor je novinář
