Patří mezi nejprodávanější spisovatele na celém světě i na Slovensku. Ve svém bestselleru Da Vinciho kód tvrdí, že Ježíš Kristus a Máří Magdaléna spolu měli děti, jejichž potomci dodnes žijí, čímž vyvolal obrovské vášně a rozhořčení zejména ve Vatikánu. Ve své nejnovější knize Ztracený symbol zase řeší tajuplné svobodné zednáře a sílu našich myšlenek. V exkluzivním rozhovoru pro Plus 7 dní vysvětluje, jak je třeba číst jeho knihy, a přidává své názory na politiku. Slavný spisovatel prozrazuje, proč visí několikrát denně hlavou dolů jako netopýr a píše téměř v polospánku. Eva Mihočková si povídala s DANEM BROWNEM (45) v americkém městě Exeter, kde vyrostl a kde stále žije.
Vaše poslední kniha začíná konstatováním, že všechna fakta, dokumenty, organizace v ní zmíněné jsou skutečné. Máme ji tedy chápat jako realitu a ne jako románovou fikci?
Samozřejmě, že postavy a příběh jsou vymyšlené. Všechno se však odehrává v reálném světě, mluvím o skutečných organizacích a vědních disciplínách.
Vytváříte však vlastní interpretaci dějin, tajných sil a spolků na pozadí běžného světa. Lidi to provokuje a ptají se, jestli to skutečně myslíte vážně.
Právě to je na mých knihách vzrušující, dělám to záměrně. Jsem velmi rád, když o tom lidé debatují, přesně toho jsem chtěl docílit. Nejdůležitější je, aby si oni sami kladli otázky, zajímali se o věci a udělali si vlastní názor, co je pravdivé a co ne. Je to součást hry.
Takže mi neodpovíte jednoznačně.
(Smích.) Ne, lituji, neexistuje jednoznačná odpověď. Ale když tak moc chcete, povím vám, že je to pravda na 97,2 procenta.
Víte, že tím mnohé lidi až rozčilujete?
To je součást zábavy pro ně i pro mne. Ve skutečnosti nejsou rozčilení, jen je provokují moje knihy a chtějí znát odpovědi, jestli je to skutečně tak.
Někteří se opravdu zlobí, zvlášť když píšete o temných stránkách katolické církve.
Jasně, to je o něčem jiném. Ale stojím si za tvrzeními ve svých knihách. Když napíšete dílo, které bourá tradiční představu o lidských dějinách, vždycky se najde někdo, kdo řekne - počkejte, to není pravda, četl jsem to někde jinde tak a tak. Přesně to je můj cíl. Chci, aby lidé studovali a diskutovali, kdo má pravdu a kdo ne.
Tvrdíte tedy, že vaše interpretace dějin, jak ji popisujete v knihách, je pravdivá?
Samozřejmě. Je na každém čtenáři, zda mi bude věřit anebo ne. Právě studium historických faktů a souvislostí je pro mne jako autora velmi vzrušující. Například v souvislosti s katolickou církví jsem přišel na mnoho nových skutečností. Zjistil jsem, že to, co mne učili jako malého chlapce, vůbec není pravda. Vezměte si takovou Máří Magdalénu - udělali z ní prostitutku a přitom to vůbec není pravda! Vymysleli si to! Když jsem podrobně studoval všechny historické dokumenty, přišel jsem postupně na další a další podobné mýty. Tak vznikla kniha Da Vinciho kód.
Máte tým, který vám pomáhá s prací na vašich knihách?
Pouze moje žena. Pomáhá mi především s rešeršemi v oblasti umění, kterému opravdu rozumí. Takže když potřebuji použít v knize nějaký odkaz, například na Albrechta Dürera, ona je ten člověk, který mi obstará ty nejlepší podklady o jeho díle. Většinu výzkumu ke své tvorbě si však dělám sám. Jednoduše potřebuji důkladně poznat každé téma, kterému se věnuji. Proto mi napsání knihy trvá tak dlouho. Na Ztraceném symbolu jsem pracoval šest let. Věnuji se v něm i noetice. Je to velmi komplikovaná vědní disciplína, až těžko uvěřitelná, když se s ní setkáte poprvé. I já jsem byl nejprve skeptický. Musel jsem sám přelouskat všechny výstupy a přesvědčit se, že to nejsou bludy, abych potom nezaváděl čtenáře. Noetika skutečně dokazuje, že lidská mysl dokáže ovládat fyzický svět.
Vy věříte, že myšlenka může změnit realitu?
Absolutně.
Uplatňujete to?
Ano.
A funguje to?
To nevím. Myslím, že ano.
To by potom znamenalo, že když si něco moc přejete a myslíte na to, tak se vám to splní. Tak to ale, bohužel, vždycky nevychází.
Každý z nás má tuto úžasnou schopnost, ale je třeba ji neustále pěstovat a zlepšovat. Existují lidé, kteří dovedli svoji mysl tak vytrénovat, že skutečně dokážou myšlenkami ovlivňovat okolní svět. Sám mohu říct, že se mi mnoho snů a přání skutečně vyplnilo. Jistě to není jen důsledek mých přání, ale i tvrdé práce.
Ztracený symbol je prý filozofičtější než vaše předchozí knihy. Můžete to vysvětlit?
V Andělech a démonech jsem psal o vztahu mezi vědou a náboženstvím a konfrontoval jsem je. V Da Vinciho kódu se ptám, co když je Ježíš člověkem víc, než si myslíme? Co když není až tolik Božím synem, ale má v sobě více lidského? Pro některé věřící to bylo rouhání. Podle mne to však vůbec nepodkopávalo křesťanskou víru. Ve Ztraceném symbolu si zase kladu opačnou otázku - co když je naše lidská podstata božštější než si myslíme. Co když je Bůh naším rozšířeným bytím a my sami jsme stvořitelé tohoto světa? Tato kniha nemluví o Ježíšovi nebo vědě. Zkoumá vztah člověka k Bohu a realitě v nejširším možném významu. Možná je to největší rouhání, jaké jsem kdy napsal. Vlastně tvrdím, že člověk je Bůh a vytváří svoji realitu na této zemi.
Hlavní zápletka knihy se rozvíjí kolem svobodných zednářů. Proč jste se rozhodl právě pro ně?
Vždy mě fascinovaly tajemství a tajné organizace. Psal jsem o Národní bezpečnostní agentuře, Vatikánu, Opus Dei a nyní o svobodných zednářích. Fascinuje mě zejména jejich úžasná symbolika. V podstatě pracují jazykem symbolů, v tomto směru jsou nepřekonatelní. Jedna lóže svobodných zednářů je také zde, v Exeteru, kde jsem vyrostl. Pamatuji se, jak jsem kolem té budovy chodil se zatajeným dechem a velmi jsem si přál alespoň nahlédnout, co se děje uvnitř, ale nikdy se mi to nepodařilo.
Mnoho lidí tvrdí, že svobodní zednáři ovládají svět. Věříte tomu?
Určitě ne. Nepatřím mezi vyznavače konspiračních teorií, jsem spíše skeptik. Svobodní zednáři určitě výrazně ovlivnili myšlenkové proudy jako univerzalismus, filantropii a kladou důraz na čest. Dodržování těchto hodnot vyžadují od všech svých členů, kteří jsou často vysoce postavení. Určitě je to vlivná organizace, ale tvrdit, že ovládá svět, je přehnané.
Byla pro vás přitažlivá i jejich tolerance ke všem náboženstvím?
Velice. Vyrostl jsem ve studentském městečku Exeter. Můj otec tady učil. Žijí zde žáci z celého světa, určitě i ze Slovenska. Potkáte tady křesťany, muslimy, židy, hinduisty...vedle sebe tady najdete všechny náboženství a rasy, jaké si jen dokážete představit. S rasovou a náboženskou nesnášenlivostí jsem se poprvé setkal, až když jsem odtud odešel a začal studovat na vysoké škole. Byl to pro mě velký šok, neboť do té doby jsem si myslel, že celý svět funguje jako Exeter. Dlouho jsem se s tím nedokázal smířit a dodnes najdete v každé mé knize zmínku o tom, že všechna náboženství si jsou si rovná a jde jim o tu samou věc. Vedeme nesmyslné boje o to, čí verze Boha je ta správná a přitom všichni věříme ve stejného Stvořitele.
Jakého jste vyznání?
Jsem založený spíš duchovně než nábožensky. Nechodím do kostela, ale hodně přemýšlím o Bohu, studuji různá náboženství a docházím k závěru, že mají stejnou podstatu. Je lhostejné, jestli jste vyrostli na Slovensku nebo v USA - všichni v sobě neseme tytéž otázky, přání a potřeby. Každý z nás chce věřit, že někdo nebo něco tam nahoře je a řídí autobus, ve kterém se všichni vezeme. Bylo by strašné propadnout pocitu, že naše životy jsou jen náhoda. Když se nám stane něco zlého, každý doufá, že Bůh ví, co dělá a má pro něj připraven nějaký plán.
Jak pracujete? Dodržujete nějaké rituály?
Vstávám před svítáním, abych hned ráno o čtvrté mohl psát. Připravím si jen velký ovocný kokteil s jogurtem, vezmu si ho ke stolu a začnu pracovat.
To zní náročně...
Může to vypadat šíleně. Pracuji sedm dní v týdnu včetně Vánoc, svátků, dovolených. Začínám tak časně, protože to je nejlepší čas. V té době je vaše mysl ještě na pomezí spánku a bdění, což přímo podněcuje kreativitu. Když se v tomto okamžiku přesunete k psacímu stolu a co nejrychleji začnete psát, budete mít úžasné výsledky. Zapomeňte na přípravu snídaně,čtení novin, kontrolu e-mailů - to všechno vás okrádá o vzácný čas, kdy je vaše fantazie nejproduktivnější. Když se opravdu ponořím do práce, tak si později ani nevzpomenu, jak jsem se přesunul z postele do pracovny.
Je v tom tajemství vašeho úspěchu?
Mohu vás ujistit, že mnoho úspěšných lidí takhle funguje. Je to otázka priorit. To co vykonáte ráno jako první, je nejdůležitější. Často mi nezbude čas na obchodní jednání, cvičení...ale to nevadí, to nejsou priority.
Zůstane vám čas na rodinu?
Samozřejmě, když oni vstávají, už mám za sebou pět hodin práce.
Když začínáte ve čtyři ráno, kdy potom končíte?
Když mám dobrý den, tak v poledne, když to moc nejde, tak už kolem desáté ráno.
A co vaše gravitační boty? Prý se v nich věšíte hlavou dolů jako netopýr?
To je pravda, dělám to několikrát denně. Vypadají jako lyžařské boty, ale mají speciální hák, díky kterému se zavěsím na hrazdu hlavou dolů. Vydržím tak asi pět minut.
Proč to děláte?
Je to zvláštní pocit, příjemně si natáhnete záda a prokrví se vám hlava. Když jsme byli malí, dělali jsme to stále. Když to vyzkoušíte jako dospělí, dostanete jiný pohled na svět, novou inspiraci.
Čtou vás miliony lidí nejen v USA, ale na celém světě. Cítíte odpovědnost?
Pochopitelně. Nechtěl jsem, aby Ztracený symbol vyšel před prezidentskými volbami. Mohl by být totiž vnímán jako snaha o ovlivnění voličů.
Vaše knihy se často odehrávají v Evropě - v Paříži, v Římě. Je pro vás zajímavá i střední Evropa?
Samozřejmě! Rád bych o tomto regionu něco napsal a možná to i udělám.
Můžete být konkrétní?
Bohužel, ne. Nikdy nemluvím o tématech, na kterých pracuji. Ale střední a východní Evropa mě fascinuje. Je to most mezi Východem a Západem. Dosud jsem psal jen o Západě, ale z filozofického hlediska píšu vlastně o Východě. Hlavně ve Ztraceném symbolu. Vaše kultura je velmi moderní a přitom absolutně unikátní. Jste více filozofičtí a duchovní než Západ. To vám dává schopnost ubránit se zkostnatělému západnímu pohledu na náboženství a vytvořit si víc prostoru pro osobní duchovní růst.
Víte něco o Slovensku?
Moc ne. Mohu vás přijet navštívit?
Samozřejmě, jste vítaný.
Převzato ze slovenského týdeníku Plus 7 dní, kráceno.
-
|2010-02-26 17:02:28 Jitka Bartošová - Pohádky ovčí babičkyAno. Pěstujme si kacířství. A skeptické vnímání toho, co nám kdo říká. Překlady Bible, překlad Otčenáše... všechno může být zavádějicí a manipulativní... Manipulace je prachsprosté lhaní těch, co si myslí, že vědí, určené těm, co mají nejistotu. A možná ti, co vědí, jsou ještě nejistější než ti, co jsou přesvědčováni... .... :) Doufám, snad jsme vyrostli z dětských plínek. A církve jsou nejzběhlejší v "ukazování cesty".... kamsi... Původně snad určené v dobré víře jako hlídání stáda. S postupem lidstva možná zbytečný plot... s ostnatým drátem?... Pěstujme si kacířství. Zmíněnému autorovi se to daří výtečně... Zjednodušující pohled na lidstvo: Vlci a Ovce. Ti nejlepší byli vždycky Vlci zásadně a jedině na straně Ovcí. Ještě rozmařilejší je představa Ovce pasoucí Vlky... což my v Čechách důvěrně známe... Pohádky ovčí babičky... Tento žánr je třeba pěstovat... Není silou seskupovat stejné. To umí každý přitroublý politik... Silou je prolnout. Spojit různé. Musím si přečíst Dana Browna :) Zdar a silu.
-
|2010-02-27 11:16:39 Jitka Bartošová - citát..." Na Západě své oddělení od Stvořitele dotvrzujeme modlitbou, jež tento vztah popisuje: otčenášem. Jeho západní překlad začíná slovy: "Otče náš, jenž jsi na nebesích," a tím je oddělení potvrzeno. V tomto pojetí jsme my "zde" a Bůh jinde, daleko od nás. Původní aramejský text však na náš vztah s nebeským otcem nabízí jiný pohled. Překlad téže věty začíná slovy: "Ty ZÁŘÍCÍ, JENŽ SVÍTÍŠ UVNITŘ NÁS A VNĚ / I TMA SVÍTÍ / KDYŽ SE ROZPOMENEME..." Gregg Braden Nepotřebujeme zprostředkovanou autoritu vně, potřebujeme autoritu každý uvnitř sebe.
