Vzpomeňte si na všechny ty velké příběhy, které vyprávějí o frustrované lásce - o lásce neopětované, ztracené, nenaplněné, jednostranné, bolestné, agonizující, obsesivní. Jejich hrdinů je tolik, že by se zdálo, že dalších už není třeba. Mluvím tu o postavách, do nichž jsme investovali své čtenářské životy: o Romeovi a Julii, Gatsbym, Molly Bloomové, Emmě Bovaryové či Pipovi z Nadějných vyhlídek. Jejich seznam je nekonečný, a to nejen v literatuře, ale i v dramatu nebo poezii. Při vědomí toho všeho je ale velmi těžké vybavit si literární postavu natolik posedlou a fixovanou na jinou osobu, jakou je hrdina nového ohromujícího a úžasného románu Orhana Pamuka Muzeum nevinnosti.
Na počátku vyprávění je Kemalovi třicet a na konci dvakrát tolik. A během těchto let nás s sebou bere na horskou dráhu života, přičemž neúnavně, takřka po minutách, zaznamenává, jak nedokáže zapomenout na svou ztracenou lásku. Vše přitom vypráví v ich formě, s čímž se váže jistá pozoruhodnost, nicméně nejprve je třeba uvést o románu několik skutečností.
Kapitola první začíná slovy: „Byl to nejšťastnější okamžik mého života, ačkoli jsem to tehdy ještě nevěděl. Pokud bych to ale věděl, uchraňoval bych si tento dar? Vyvíjelo by se všechno úplně jinak?" Jistě, ta druhá otázka je zlověstná, ale předchozí věta popisuje Kemalovo štěstí. Je 26. května 1975 a Kemal miluje vzdálenou sestřenici, osmnáctiletou Füsun, která pochází z chudší větve jejich rozsáhlé rodiny. Kemalovi je třicet a za tři týdny se všichni, kdo v Istanbulu něco znamenají, sejdou na oslavě jeho zásnub se Sibel (z jiné prominentní rodiny) v právě otevřeném hotelu Hilton.
Jen pár dní předtím ale Kemal náhodou narazil na Füsun, kterou neviděl mnoho let. Její mimořádná krása ho okamžitě okouzlila, natolik, že blížící se zásnuby se Sibel úplně pustil z hlavy. Füsun se nejprve Kemalovu zájmu bránila, ale nakonec mu podlehla, což v Turecku té doby nebylo příliš časté. Vzhledem k rigidní islámské ochraně žen je to vlastně i nepravděpodobné, byť Kemal stejně učinil i v případě Sibel, nicméně - zásnuby se přece jen blížily a po nich měla následovat svatba, a tak tento předmanželský sex asi nebyl až takovým problémem.
Vše se ale mělo záhy rozpadnout v trosky. Kemal si uvědomoval, že by měl zrušit zásnubní večírek, ale prostě to nedokázal udělat. Naopak, místo toho na něj pozval i Füsun a její rodiče. Právě tomuto večírku je věnována nejdelší a nepochybně nejvíc strhující kapitola románu. Kemal se zprvu Füsun vyhýbá, ale nakonec s ní ohnivě tančí, poddávajíc se agonii nesnesitelného uvědomění, že si bude brát nesprávnou ženu. Nedlouho na to se pak Sibyl stává obětí skandálu, když se ukáže, že před svatbou nejenže není panna, ale navíc je i zapuzená. Kemal ví, že ho Füsun miluje, ale ve své naivitě si myslí, že stačí, když se k ní vrátí a ožení se s ní.
A tady, zhruba ve čtvrtině příběhu, se vše začíná komplikovat. Füsun není k nalezení, a když ji Kemal konečně vypátrá, zjistí, že je vdaná - ke sňatku ji donutili rodiče, aby zakryli hanbu, že už není pannou. Všechny tyto události přitom Kemal čtenáři vypráví věcně a přesvědčivě. Jeho opožděné poznání, že právě ona je jedinou, kterou může kdy milovat a která ho může učinit šťastným, je traktováno s takovým mistrovstvím, že nelze Kemalovu vyprávění nepodlehnout. Může tohle skončit šťastně?
Jakmile Kemal zjistí, že Füsun a její nudný manžel Feridun žijí u jejích rodičů, začne je i několikrát týdně navštěvovat a večeřet s novomanželi i jejími rodiči. Feridun chce natáčet filmy a Füsun se chce stát herečkou a protože Kemal má peníze, může produkovat filmy, o kterých ti dva sní. On ale přitom ve skutečnosti chce, aby se Füsun rozvedla a vrátila se k němu.
Uplynulo osm let, během nichž Kemal takřka každý večer bavil Füsun, jejího manžela i rodinu, a začal z jejich domu krást různé věci, kterých se Füsun dotýkala. V té době v Turecku kouřil snad každý, a tak si Kemal domů odnesl 4213 cigaretových špačků, kterých se dotkla svými rty, rty, jichž se on nedotkl od dob zásnubního večírku. A ukradl i desítky dalších předmětů, kterých se dotýkala, čímž se vyprávění pomalu ale jistě z realismu přenáší do polohy jakési psychotické obsese věcmi.
A právě v tomto místě do příběhu vstupuje i Pamukův vlastní život, byť se tak stává natolik nejasně, že oddělit autora od hrdiny prakticky nelze. Kemal čtenáři sděluje, že není spisovatel, a proto prý požádal Pamuka, aby vypsal jeho příběh. Pamuk se tak zpřítomňuje v románu, který ho označuje za romanopisce. A co je ještě podivnější, Pamuk vždy část roku žije v Istanbulu a právě v tomto městě, které ve svých románech tolik opěvoval, je právě ponořen do budování Muzea nevinnosti. V knize je dokonce předtištěn i lístek, který čtenáři umožní do Pamukova muzea vstup zdarma (samozřejmě, až bude otevřeno, což se má stát někdy v roce 2010).
Co je tedy „muzeum nevinnosti"? Román, nebo muzeum? Nebo cosi podivnějšího než fikce? V kapitole 81, nazvané shodně jako celý román, se Kemal pře o svůj sen „vyprávět příběhy prostřednictvím předmětů", a později podotýká: „Neustále si vybavuji, proč mají některá muzea schopnost vyvolat u mě husí kůži: Přenášejí na mě pocit, že jsem byl uvězněn v určité době, zatímco zbytek lidstva žije v jiné." Kemal se přiznává, že od chvíle, kdy si uvědomil, že bude muset vybudovat vlastní, po světě navštívil 5723 muzeí.
V nedávném rozhovoru pro New York Times Magazine Orhan Pamuk vyjmenoval mnohé z předmětů, které bude ve svém muzeu vystavovat. Budou mezi nimi loterijní tikety, zajímavě tvarované kliky od dveří, klíče, tříkolka a dokonce i falešné zuby ve skleničce s vodou nalitou do tří čtvrtin. Na otázku, zda-li je tedy oním Kemalem z románu, Pamuk odpověděl: „Nejsem Kemal, ale nemám, čím bych vás o tom přesvědčil. Takový je úděl autora."
Jak lze oddělit román od jeho autora? Nijak. Přijímáme splynutí obou, a to i při vědomí, že v několika Pamukových ranějších románech se příběh točí kolem mladé lásky, éry minulosti, času nevinnosti nejen pro spisovatele a jeho hrdiny, ale i pro celá města a rodící se státy. Čas nelze vrátit, ale předměty, které mu dominovaly, vystavit lze. Muzeum nevinnosti je proto ve všech ohledech oslavou minulosti. Je skvělé, že pro jednou se tak nečiní prostřednictvím bust slavných osobností, vynálezů geniálních mozků dávných časů nebo historických podivuhodností, které byly excesem i ve své době. Místo toho jsou nám předkládány osobní artefakty, fetiše, předměty s citovou vazbou, které nás obklopují každým dnem našich životů - a připomínají nám svou bezelstnost.
Autor je profesor literatury na American University ve Washingtonu D. C.
Text byl převzat ze serveru counterpunch.com
Nejnovější román Orhana Pamuka Masumiyet Müzesi vydalo na podzim 2008 istanbulské nakladatelství İletişim Publications (ISBN 978-975-050-60-93). V anglickém překladu Maureen Freelyové vydalo knihu loni v říjnu nakladatelství A. Knopf (ISBN 978-0-307-26676-7).
as
