Polský odborník na Joyceova Odyssea a šéfredaktor židovského kulturního dvouměsíčníku Midrasz Piotr Paziński (*1973) vydal v roce 2009 svůj debutový román Letní byt, který získal ocenění časopisu Polityka a byl nominován na nejprestižnější polskou literární cenu Nike. V pečlivém překladu Lucie Zakopalové doplněném vysvětlivkami a doslovem se tato „archeologie paměti“ dostává do rukou českému čtenáři, který se tak může vydat s autorem po stopách židovské civilizace u našich severovýchodních sousedů. 

Dějiny polsko-židovského soužití byly bezpochyby komplikované, ale zároveň velmi obohacující pro polskou kulturu a společnost. Životy většiny evropských a především polských Židů však násilně ukončil holocaust. Z hlediska tohoto mezníku patří Piotr Paziński ke „generaci vnuků“, zřejmě poslední, která měla možnost setkat se s předválečnými obyvateli Polska, kterým se podařilo přečkat druhou světovou válku. Tuto zkušenost vtělil do svého debutu, v němž se vrací do prostředí kdysi oblíbeného židovského letoviska u Varšavy, kam v dětství jezdíval se svými prarodiči. Po letech se sem jako mladík vrací a potkává zde už jen pár posledních pravidelných rekreantů, jimž stařičké tělo i paměť téměř vypovídají službu.

O to více mladý návštěvník vzpomíná na strýčky a tetičky, jejich životní osudy a dobu, kdy je znával. Snaží se rekonstruovat dávné příběhy ze starých fotografií, na nichž už téměř nikdo jiný kromě něj nepoznává zachycené příbuzné a jejich přátele. Klade si otázku, zdali není lepší všechny uložit do posledního šuplíku, který už nikdo nikdy neotevře. Protože všichni „si nerušeně vzali svoji paměť s sebou. Čas nezná návraty a stopy minulosti se rozsypávají rychle jako částečky popela zvířené větrem.“ Do všech životů násilně zasáhla mašinérie války a holocaustu, po nich už nic nebylo jako dřív. Mnozí přeživší navíc emigrovali do Izraele, buď hned po válce, nebo v rámci antisemitské kampaně, která v Polsku proběhla koncem 60. let a souvisela s vnitrostranickými boji v komunistické straně.

Dějiny, politika a lidé v nich jsou jednou stranou mince. Součástí židovského údělu je však také víc než dvoutisíciletá tradice, Bible, rituály, školy a moudrost předávaná z učitelů na žáky. Mnozí strýčkové a tetičky v mládí vyznávali komunistické ideály, ale jejich původ je nakonec přece jen dostihl a na stará kolena na ně dolehla tíže historie celého národa rozsetého po celém světě. Někteří se začali obracet k náboženství, které měli pevně vštípeno z dětství, ale už nic z toho většinou nepředali svým dětem či vnukům. V jejich životních postojích však nechybí ani humor a ironie, jež jak známo pomáhají lépe přečkat každé období. I to poslední v životě člověka. 

V pozadí Letního bytu sice zaznívají dozvuky tragédie, ale není to román o obětech holocaustu. Spíše o boji s neúprosným časem a vrtošivě zrádnou pamětí, přičemž ani nad jedním nelze v konečné bilanci zvítězit. Ze živých se tak stávají pouhé stíny propletené s fantaziemi malého chlapce, který se vrací do míst, kde trávil dětství a stává se tak posledním, byť zprostředkovaným pamětníkem. Snaží se zachytit zmizelý svět, ten mu však protéká mezi prsty jako písek, z něhož zbyde jen pár zrníček – pouhé úlomky vzpomínek, podobně jako v hmotném světě zůstalo jen pár stop připomínajících existenci kdysi početného etnika na tomto území.

Příměstské letovisko v borovicových lesích sice přetrvalo nejkrušnější okamžiky, ale nenávratně se rozpadá a mění na městečko duchů, nad nímž se vznáší mlha zapomnění, která je nejlepším symbolem pro melancholii prostupující celým románem. Mrtvé již nikdo nevzkřísí, kolo dějin zná jen jeden směr. Proto naší jedinou nadějí zůstává svědectví, byť neúplné a kusé. Autor sice v závěru opouští rozmetaný svět odsouzený k zániku, protože nedokázal předat svoje hodnoty dalším generacím, nicméně duševně v něm zůstal pevně zakotven, čehož důkazem je tato kniha.