Spisovatelka a hudebnice Marka Míková (1959) vydala v pražském Argu svoji čtvrtou knihu. Dala jí název Mrakodrapy a zacílila ji žánrově podobně jako své předcházející tituly – směrem k dětskému, potažmo dospívajícímu čtenáři, jako moderní pohádku, respektive povídku vsazenou do reálných kulis a rozvitou pohádkovými, fantazijními prvky.

Knížka je složená ze tří povídek; ty dvě krajní jako by rámovaly, doprovázely tu ústřední, zhruba stostránkovou, nazvanou „Ema“. Její hrdinkou samozřejmě není nikdo jiný než titulní Ema, holčička zhruba osmiletá, příjmením Horáková. Tady nacházíme první možný látkový zdroj, v autorčiných vzpomínkách na vlastní dětství – Horáková je totiž příjmení Míkové za svobodna. Druhým zdrojem je pak zřejmě autorčin nedávný pobyt v Americe, zemi inspirativních mrakodrapů, které „drápou mraky“, jak pěkně říká správce jedné z takových budov, v níž se Ema jednoho dne ocitne.

A není to mrakodrap ledajaký: vedle samoobsluhy tu hrdinka na různých patrech objeví postupně zrcadlové bludiště, sušárnu, kde se dá hrát na babu s anděly, hospodu s bezhlavými pijáky, a dokonce jatka, krematorium a hřbitov. Návštěva každého z pater má pro Emu svůj nepochybný význam: orientuje se tu v základních lidských situacích – a právě skrz takový druh zkušenosti dospívá, přechází z věku bezstarostné infantility do věku odpovědnosti za sebe i za druhé (neboť v mrakodrapu, jak se ukáže, je skoro s každým příbuzná).

Uchovává si přitom ale vlastnosti Queneauovy Zazi: drží si otevřený, hravý i lehce mystifikační přístup ke světu. Podobně jako autorka: Míková píše přesně v duchu mrakodrapů, které vsadila do názvu své knížky. Jejich přítomnost je v každé z povídek příběho- i stylotvorná. Nejen že se v mrakodrapech, kolem nich i pod nimi děje všechno podstatné – jejich vizuální dynamika a dramatičnost přímo předurčují styl autorčina psaní. Jde o psaní, které má spontánní základ, o text, který jako by se psal sám. Je lehký, ale ne mělký, čte se skvěle, ačkoli otvírá klíčová témata.

Míková má za sebou, jak naznačeno, bohatou zkušenost mimoliterární: začínala u filmu (Jak se budí princezny), pokračovala v hudbě (Zuby nehty) a dnes se vedle knížek (Roches a Bžunda, Knihafoss, JO537) věnuje především divadlu (Loutky v nemocnici). Právě z odkazů těmito směry utkala v Mrakodrapech metatextovou síť pro takzvané dospělé čtenáře. A nejde jen o naivisticky stylizované verše nebo dortovou válku, za niž by se nestyděl ani Saturnin, ani Voskovec s Werichem – jde o jemnější, nuancovanější odkazy, citace a výpůjčky. Vesměs vtipné a funkční.

 

Finále ústřední povídky končí u štědrovečerní tabule. Ukáže se nakonec, že dobrodružný mrakodrap byl Eminou projekcí – jejím snem o místě, kde je vše v rovnováze a harmonii. Ale ukáže se v tomhle záběru ještě jedna skutečnost, respektive ještě jedna projekce, a sice jistá zbožnost autorky. První i třetí povídka tomu dávají za pravdu: motivy andělů strážných nebo rodičů, modlících se úpěnlivě za návrat ztraceného syna, jsou sice v proudu vyprávění prvky rušivými, ba lehce iritujícími, neboť samozřejmou poezii otupují hloupou ideologií – ale nikdy ji zaplaťpámbů nenaruší fatálně.

V úvodním textu, nazvaném „Tak jdem“, sledujeme lehce psychedelickou procházku současným New Yorkem. Otec s dcerou, tentokrát Luckou, kráčejí svižně ulicemi, spíš bezcílně než cíleně proplouvají pestrým ruchem velkoměsta. V tomto rámci jsou zabíráni až jaksi filmově: autorka píše ve svižných „nájezdech“ obrazy, kde se skutečnost a její aktéři vyjevují na okamžik ve svém jiném rozměru, mimo dosavadní role. Podobně v závěrečné povídce, která dala knize název. Tentokrát přicházejí ke slovu mrakodrapy v San Francisku, a to doslova: jednak se baví tím, že hrají mezi sebou jazykové hry, jednak se starají o správný chod věcí pod sebou – jako by plnily funkci zábavného i pobaveného, ale přesto nepříjemně všudypřítomného „božího oka“. Co ale knize škodí víc než občasná náboženská agitka v podtextu, jsou ilustrace Alexandry Švolíkové: doslovné v obsahu a necitlivé, nevkusné až vulgární ve výrazu. Se syrovou lyrikou Marky Míkové, s jejím přirozeným a silným citem pro tajemství a kouzlo jakékoli fazety všednosti, se tahle řemeslně nezvládnutá, kýčovitě vyvedená kresba míjí snad ve všem. O to víc, že předchozí tři autorčiny knížky měly na výtvarný doprovod mimořádné štěstí.

 

Přidat komentář

Your Contact Details:

Jméno:

Email:

Web:

Komentářů:

Název:

Message:

Security

Prosím, vložte text z obrázku (anti-SPAM ochrana).