Židům mělo zajistit správný život dodržování 613 micvot. Křesťanům desatero přikázání. Pro plnohodnotné žití v 21. století stačí znát tři otázky z té správné knihy osobního rozvoje.
Kroky pokroku vedou směrem k blaženosti, ke které se samozřejmě nejrychleji dojde bez zbytečné bagáže: třeba taková starost o posmrtný život, to akorát člověka zatěžuje a straší peklem. Pekelníky navíc jen těžko uspokojí výmluvy „co si nepamatuju, to se nestalo". Akorát by zkazili každou legraci. Nebo taková morálka, to je taky nevzhledný kus šutru u nohy. K ničemu to není, jen to zdržuje. Komu by se chtělo po večerech sedět doma a, nedej Bože, (toto oslovení samozřejmě nikdo nemyslí vážně, přece nejsme blázni, abychom vedli rozhovor s imaginární bytostí, že?) se dusit představou toho, že člověk může páchat i hrozné věci, kterých by se však tak rád vyvaroval? Mnohem fajnovější je prostě podobné úvahy zahodit a důvěřovat. Že svět je dokonale vymyšlený a vládne mu řád a nejvíce touží po našem blahu. Stačí málo, aby tomu tak skutečně bylo: musíme tomu věřit. A potom prostě vzít život do vlastních rukou a přitom se vzdát přesvědčení, že víme, co je pro nás nejlepší, a prostě se musíme otevřít všem možnostem, které nám náš krásný vesmír nabízí, protože to tak prostě je a kdo tomu věřit nechce, tak to pro něj prostě nebude fungovat. Je to prostě prosté! Stačí jenom vnímat srdcem a intuitivně důvěřovat. Bez toho nemá cenu o osobním rozvoji uvažovat, protože kdo o něm uvažuje kriticky, ten o něm a jeho možnostech zároveň pochybuje a kdo pochybuje, nemůže být okouzlen.
Cíleně prostá forma předchozího odstavce naznačuje zásadní problém, který se týká prakticky každé knihy osobního rozvoje: dětsky nadšené teze není možné přijímat jinak než s dětským nadšením. Pokud si nadšení uchováte, skutečně můžete žít lepší život. Má to dokonce své opodstatnění dle známého Thomasova teorému, který tvrdí: jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích. Vždyť nejen při seznamování platí, že kdo se cítí jako úspěšný, ten nakonec ve skutečnosti s velkou pravděpodobností úspěšný bude. Význam pozitivního myšlení tak není objevnou novinkou, úspěšně (dokonce až bestsellerově) o něm psal například již v šedesátých letech Joseph Murphy v Moci podvědomí (neplést s jiným Murphym, jehož zákony fungují podle poněkud odlišného principu). Nakladatelství Rybka dodalo na český trh knihu úspěšného kouče Robina Sharmy, která staví na velmi podobných principech. Dílo s názvem Mudrc, surfař a byznysmenka však podává ono pozitivní učení v příběhu jakéhosi amerického snu číslo dvě, kdy se životem, prací a penězi unavený člověk rozhodne po zásadním životním okamžiku (v tomto případě po vážné autonehodě a setkání s výjimečným člověkem) změnit svůj osud. Vše bude probíhat ve velmi atraktivním prostředí římského kláštera, havajské pláže a newyorského mrakodrapu, což za předpokladu doporučeného zahubení červa pochybností může vyvolat snad i infarkt z všudypřítomného optimismu a dokonale nádherných kulis – tohle všechno musí totiž umět přijmout srdce široce otevřené životním radostem. Jen tak dojde k odpovědi na takzvané poslední otázky, které má podle Sharmy smysl si klást na smrtelné posteli: Žil jsem moudře? Miloval jsem opravdově? Sloužil jsem dobře? Odpovědi na tyto otázky znají, překvapivě, římský mudrc, havajský surfař a newyorská byznysmenka.
Depresivní počvachtávání
Zároveň jako by tyto odpovědi nepřímo mohly rozřešit i jakousi naši současnou depresi z nadbytku, o níž Michel Houellebecq psal jako o stavu, ve kterém není problémem to, že by se člověk cítil příliš dole, avšak že všechno kolem něj vnímá jako nedosažitelně vysoko. Kromě ekonomické hierarchie pozoruje také hierarchii sexuální. Mnoho lidí by rádo šplhalo na vrchol obou, přitom dvojnásobný pád dvojnásobně bolí. Sharma naopak tvrdí, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale kdo nejméně potřebuje. Jeho kniha oslavující postmate-
riální hodnoty nicméně vychází v době rostoucí příjmové nerovnosti, kdy stále větší množství lidí bude mít problém se zajištěním svých základních materiálních potřeb. Ironií je, že všechny „osvícené" postavy v knize mají tyto starosti dokonale vyřešeny. Na osvícenou cestu se totiž povětšinou vydaly až poté, kdy vydělaly miliony dolarů a zjistily, že tolik očekávaný pocit nirvány se jaksi nedostavil. Teprve pak začaly hovořit o vzetí života do vlastních rukou, autentickém prožívání sebe samého a plnění si snů. Takové oslavování jedince samozřejmě nemůže nemít úspěch: staví na jedinečnosti každé osobnosti, která zároveň přebírá za všechny události ve svém životě plnou zodpovědnost a ještě navíc se nemusí zabývat nějakým složitým systémem morálky nebo idejí. I bolest a neštěstí mají opodstatnění v záměrech inteligentního vesmíru a místo idejí je lepší řídit se pocity. Přestože za nejsilnější touhu lidského srdce podle Robina Sharmy platí žít pro něco vyššího, stále bychom měli brát život jako sled naplno prožívaných okamžiků.
Jak vidno z předchozích slov, při pozorném rozebírání jednotlivých tezí stačí málo a může vzniknout jakási bizarní mozaika paradoxů a klišé. Již jsem psal v úvodu, že tento přístup ke knize není příliš vhodný, jenže některé rozjásané až naivní výroky a situace zkrátka působí v českém kontextu plném kverulantství a černého humoru skoro až rušivě. Níže nabízím jejich krátký výčet. Pokud potencionálního čtenáře neodradí a nějak je stráví, kniha mu může mnoho nabídnout.
Především musí čtenář přijmout strukturu vyprávění, která má nejčastěji podobu dialogu učitele a žáka v tomto stylu:
„Hezky řečeno, Cale. Tím chcete říct, že je třeba se z minulosti poučit, je to tak?"
„Přesně tak. Uhodil jsi hřebíček na hlavičku."
Dále každá z trojice zdánlivě odlišných postav (kněz, surfař, burzovní makléřka) hovoří podobně a používá podobné výrazy jako ty ostatní. Všechny se například představily větou „... jmenuji se XY a budu tvým životním koučem ve věci Z".
Štěstí je vnitřní stav, je třeba následovat srdce, ne omezené vnímání rozumu – ale protože je to mozek, který řídí naše vyjadřování, může se například surfař Moe Jackson dostat do situace, kdy se vysmívá osamoceným mnichům žijícím beze stresu v horách (bez konfrontace prý nemohou dojít k osvícení), ale neumí odpovědět na otázku hlavní postavy, proč tedy žije sám na havajské pláži. Prostě následuje hlas srdce. Později se dokonce dočteme, že „podle nejnovějších vědeckých výzkumů je elektromagnetické pole vytvořené lidským srdcem 5000krát silnější než pole vytvořené lidskou myslí".
Nejvíce rozporuplným dojmem asi působí postava burzovní makléřky rozdávající rady o dobročinnosti. Mezi ně například patří tyto teze: Čím víc sloužíš ostatním, tím lepší ze sebe máš pocit. Dále náš svět ve skutečnosti oplývá obrovským bohatstvím, jehož poklady člověku vplují do života, jakmile se vzdá strachu, že nemá dost. Navíc smyslem života není být šťastný, ale uvažovat o jakési kolektivní službě lidstvu, teprve poté se dostaví osobní štěstí, stejně jako je nezbytné budování hodnoty a sloužit druhým pro vlastní úspěch v kariéře a dosahování hojnosti (má tedy cenu ještě hovořit o službě druhým, když pomocí ní dosáhneme vlastního užitku?). Zajímavě rovněž působí tvrzení, že to nejlepší, co člověk může udělat pro chudé na této planetě, je nestát se jedním z nich.
Hovoří-li postava makléřky Tess o nutnosti přistupovat ke všem a ke všemu s laskavostí (protože uznává za jediné možné stavy svých prožitků pouze stav strachu, nebo stav lásky), stačí málo k představě jakési korporátní verze matky Terezy. Ta dále radí, že při řešení konfliktů nejde o to si všechno nechat líbit, ale nastavit hranice. Člověk vlastně druhému dovolil, aby se k němu choval hrubě. Hlavní je ale laskavý přístup. Prostě „život je hlavně o rovnováze" a kniha Mudrc, surfař a byznysmenka se této větě dost podobá: přestože neumělým způsobem zjednodušuje, nelze ji brát za lživou.
(Robin S. Sharma: Mudrc, surfař a byznysmenka.
Rybka Publishers, 224 stran,
ISBN: 978-80-87067-19-2)
