Britský hudebník a producent Steven Wilson je znám především ze své domovské progrockové kapely Porcupine Tree, se kterou slaví po celém světě obrovský úspěch. Jeho skladatelský apetit je však daleko větší, než stačí Porcupine Tree pojmout, a tak se podílí na spoustě vedlejších projektů – mezi nejznámější lze zařadit Blackfield či No Man – nebo se realizuje na sólových albech. Po prvním regulérním sólovém albu Insurgentes z roku 2008 přišel před nedávnem s novinkou Grace for Drowning (KScope, 2011).
Grace for Drowning je za nedlouhou dobu již druhý počin, se kterým se Steven Wilson připomíná. Na jaře 2011 vydal společně s izraelským muzikantem Avivem Geffenem pod hlavičkou Blackfield jejich v pořadí třetí album Welcome to my DNA, které mohli slyšet návštěvníci Colours of Ostrava i v živém provedení. Po uvedení tohoto alba kritika mířila především na banalitu některých textů, jelikož tíha zodpovědnosti ležela hlavně na Geffenovi a nefungoval zde příliš umělecký korektiv ze strany Wilsona. Omlouvalo se to tím, že se Wilson soustředil na své sólové album. Welcome to my DNA není ve své podstatě až tak špatné album, ale rozhodně nedosahuje kvalit prvního eponymního alba Blackfield (2004). I z toho důvodu byla do Grace for Drowning vkládána obrovská očekávání.
Steven Wilson mně osobně svým uměleckým přetlakem připomíná hlavní duši amerických The Smashing Pumpkins, Billyho Corgana. Ten byl také schopen ze sebe chrlit spoustu písniček a zaplňovat jimi jednotlivá alba. Jenže díky absenci umělecké sebereflexe se jeho sdělení stále více rozmělňovalo. Ono je totiž někdy lepší vydat skvělé, koncentrované album s rozsahem 45 minut než jej natahovat na skoro 80 minut jen díky tomu, že je mi líto některé písně vyhodit.
Jednotlivé počiny Stevena Wilsona sice netrpí takovou kvalitativní nevyrovnaností, spíše ho však sráží nepřetržité zásobování trhu dalšími a dalšími alby. Posluchačům tak bohužel nemůže být vůbec vzácný.
Grace for Drowning je možné považovat za povedené album, ale zjednodušeně řečeno nepřináší nic nového, co bychom už od Wilsona neslyšeli. V mnohém je i zaměnitelné se vším, co v poslední době dělá pod svým jménem či pod hlavičkou Porcupine Tree. Ba co více: v některých skladbách lze dohledat i značně slyšitelnou inspiraci jinými kapelami, pokud bychom nechtěli mluvit dokonce o vykrádání. Na novinkovém albu se tedy můžeme potkat s tradičním pestrým skladatelským přístupem – od abstraktních črt se přes křehkou písničkářskou formu dostáváme až k sáhodlouhým art-rockovým kompozicím. Steven Wilson vždy uměl bravurně vystavět atmosféru, a to dokonce s omezenými prostředky. Ať už se jedná o piano, elektroniku či neodmyslitelné hutné kytarové riffy.
Vše ale vrcholí ve více než 23 minut dlouhé Raider II, která odkazuje na skladatelské postupy, jež slavily největší úspěchy v 70. letech dvacátého století pod hlavičkou art-rocku. Za nejčistší představitele lze považovat kapelu Yes, ale v Raider II jsou slyšet především dvě polohy jejich souputníků, King Crimson. Artrockové začátky zpřítomněné např. na albu In the Court of the Crimson King (1969) včetně některých nástrojů (flétna apod.) jsou záhy vyháněny kytarovým sólem vystřiženým jako z jejich zatím posledních progrockových alb The ConstruKction of Light (2000) nebo The Power to Believe (2003).
Steven Wilson tak i na novinkovém albu dokazuje svůj skladatelský um, kterému by však někdy prospěla jistá umírněnost ve vydávání alb.
Autor je hudební publicista
