Diváci se většinou v kině zvedají ze sedaček hned, jakmile se objeví závěrečné titulky. Málokdo si doposlechne skladbu, která je doprovází, a vychutná tak zážitek až do úplného konce. V případě filmu Rozchod Nadera a Simin vyhnalo však diváky ze sálu až rozsvícení světel.
Rozchod Nadera a Simin sbírá od svého uvedení jedno ocenění za druhým. Na Berlinále byl vyhlášen nejlepším filmem roku, stejně tak na Zlatých glóbech, a na tutéž cenu ho nominovala i oscarová komise. Navíc učinili na Oscarech výjimku, a přestože se tak opravdu děje velmi sporadicky, nominovali tento cizojazyčný film také na cenu za nejlepší původní scénář.
V pořadí jde už o pátý snímek íránského režiséra Asghara Farhádího. Čím se tedy toto téměř lineárně odvyprávěné sociální drama tolik vymyká? Že by na diváky přesycené efektním spektáklem najednou nejpříměji působila čistá síla dramatu?
Minimalistické režijní pojetí podporuje ruční kamera, která na sebe vůbec neupozorňuje, a tím dává divákům místy pocit, že se před nimi odehrává skutečný život. Přestože režisér netlačí na emoční pilu laciným způsobem, jde o mimořádně silný příběh, který chytrým dávkováním sdělovaných informací diváka postupně ovíjí a stahuje jako had škrtič. Drama graduje s rostoucí neochotou všech zúčastněných ustoupit ze svých stanovisek. Čím tvrdohlavěji postavy na svých požadavcích lpí, tím si víc vzájemně ubližují. Zároveň nám režisér neustále nabízí různé úhly pohledu a my (diváci) žádnou z postav nemůžeme považovat za zápornou. Všem jde totiž hlavně o rodinu. Tím víc ale při sledování trpíme, protože „kdyby si to tak všechno mezi sebou vysvětlili...určitě by se pochopili".
V tom podle mě vězí výjimečnost scénáře. Příběhem nás neprovází jeden hlavní hrdina s vytyčeným cílem a překážkami, které musí překonat. Děj drží pohromadě situací, ve které se všechny hlavní postavy ocitly, a jejich jednotlivá hlediska se před námi skládají do barevné mozaiky.
V počáteční scéně se seznamujeme s Naderem a Simin, manžely ve středním věku, kteří žádají o rozvod. Soudce ale nepovažuje jejich důvody za dostačující. Simin si přeje z Íránu odejít, aby zajistila svobodný život dceři Termeh. Její manžel Nader ovšem odmítá opustit svého Alzheimerovou chorobou postiženého otce. Uražená Simin od manžela odchází. Ten si na pomoc v péči o otce najímá mladou, těhotnou a silně věřící ženu Razieh, jejíž zadlužený muž právě přišel o práci. Souhrou nedorozumění se všichni čtyři ocitají u soudu, kde vedou vážný spor o to, kdo zavinil Raziehin potrat.
Postupně se na situaci podíváme očima všech a díky tomu také jednání všech postav pochopíme. Nikdo nemá zlý úmysl, všem by jen pomohlo, kdyby překročili stín svého ega, nebo se nenechali svazovat náboženskou etikou.
Simin se nevrací k manželovi, cítí se uražená, že jí manžel nepožádal, aby neodcházela, ani se rozvodu nebránil. Nader je na Razieh uražený, že nechala jeho otce doma samotného, a tak jí obviní z krádeže. Razieh je uražená, že jí Nader nařkl z krádeže, a tak...Uzly sítě lží se utahují a divák zarývá nehty do plyše sedačky a nestíhá se nadechnout.
Paradoxně nejmoudřeji působí ti nejslabší, holčičky Termeh a Somayeh a starý děda s Alzheimerem. Ti jen pasivně přihlížejí dění okolo sebe a nemají možnost do něho příliš zasahovat. A ti také jednáním svých blízkých nejvíc trpí. Sílu vyprávění podporuje také výjimečně působící realističnost hereckých výkonů, a to zejména při práci s dětskými herci (starší dívka je režisérova dcera), nebo právě s dementním starcem. Režisérova práce s hercem funguje na principu Stanislavského metody. Herečku, která ztvárnila silně věřící postavu Razie, prý přiměl modlit se pětkrát denně po dobu půl roku před natáčením.
Farhádí tvrdí, že točí filmy proto, aby sděloval jednoduchá poselství: „Klasická tragédie plyne z rozporu mezi dobrem a zlem. Moderní tragédie může plynout ze souboje dobra s dobrem, což ale neznamená, že by síla utrpení zúčastněných postav oslabovala."
Nechce spíš odejít z Íránu? Není to chyba?