Režisér Miloš Forman, známý a obdivovaný pro dovednost filmově kombinovat komičnost s tragédií, slaví dnes osmdesátiny. Uvádíme vzpomínku na něj, která vyšla v tomto čísle Literárních novin.
VIDEO: Rozhovor filmové kritika LA Times Scotta Foundase s Milošem Formanem
Když se Miloš Forman s Věrou Křesadlovou přistěhovali do našeho družstevního domu v Dejvicích, moje matka je uvítala chlebem a solí. Paní Věra čekala dvojčata, pohlaví bylo tehdy ještě pointou, překvapením a rozuzlením, které dnes nahradil obrázek z ultrazvuku. Mísa s chlebem a solí v dlaních mé matky měl být vtip, oni se tomu taky smáli a moji rodiče se s nimi pak spřátelili. Já jsem se v té době na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola) už tolik nesmál, neboť jsem se v hodinách biologie potýkal s láčkovci, případně s jednoděložnými rostlinami a ve volném čase s představou, že až odmaturuji, bude ze mě světový režisér. Měli jsme přece slavného režiséra v domě! To přece nemůže zůstat bez následků na psychice studenta, který si pravidelně kupoval časopis Film a doba a četl vše, i tiráž. Slavný režisér v domě natočil v roce 1966 Lásky jedné plavovlásky, zatímco já měl jakési srdeční potíže s jednou tmavovláskou. Čekal jsem na příležitost, až ho jednou potkám, já ze třetího patra, on z přízemí, a o té tmavovlásce mu řeknu. A řeknu mu toho třeba ještě víc... Ale pan Forman mi zdárně unikal. A čím víc byl nedosažitelný, tím víc byl pro mě pan Někdo a taky frajer v bílých džínsech, v anglickém autě zn. Hillman (později si koupil zelený mercedes) a taky člověk, kterého jsem často dlouho vyhlížel z okna, zda náhodou nepřijíždí nebo neodjíždí, abych ho alespoň na chvíli spatřil a dodal si tak sil pro boj s láčkovci a s pocitem marnosti. S pocitem marnosti, že dotáhnout to někam mohou jen ti, co na to mají.
Až jednou – se to stalo. Vyšel jsem z domu a režisér Forman, jenž právě chystal film Hoří, má panenko, za což mu pak kdosi chtěl vymlátit okna, na mě zavolal: „Ahoj, nechceš někam vzít?" Strnul jsem. Sen se mi měl splnit! Vlídně mi pokynul a já jsem se ocitl – ani nevím jak – vedle něj v hillmanu. „Jedu do servisu vyměnit olej, to se prý musí, kde chceš vyhodit?" Nechtěl jsem nikde vyhodit. Nikde a nikdy. Chtěl jsem být co nejdéle s ním a nechat do sebe proudit ty neviditelné částice jeho vnitřní svobody, chlapáctví, talentu vykouzlit z trapnosti trapnost stravitelnou a lidskou. Nevypravil jsem ze sebe ani slovo, zapomínaje vystoupit u naší školy na Velvarské třídě (to by spolužáci čučeli), minuli jsme školu, mé odpolední vyučování, obkroužili jsme kulaťák, pokračovali jsme ulicí Československé armády, až jsme nakonec zabočili do úzkého průjezdu, kde se nacházel autoservis. Forman se na mě usmál a řekl: „Říkala tvoje máma, že budeš brzy maturovat. Tak ať ti to dobře dopadne. A čím chceš vlastně být?" Polkl jsem naprázdno, na tohle jsem nebyl připraven. „Asi novinářem," vyhrknu, protože jsem si na režiséra netroufal. „Podíval se na mě překvapeně: „A proč?" Sebral jsem odvahu a možná i drzost v tom zazněla: „Protože přece nemůžou být dva dobří režiséři." Chvíli na mě koukal a pak se začal smát a smál se jako budoucí Mc Murphy z Přeletu nebo hippie z Vlasů a bůhvíkdo ještě přijde, poplácal mě po zádech a mně bylo v tu chvíli jako při předávání Oscarů.
Jak to, že je vám, pane režisére, osmdesát? Jak to? Jestli mě mysl nešálí, já ten smích přece slyším pořád.
VIDEO: Rozhovor filmové kritika LA Times Scotta Foundase s Milosem Formanem (v angličtině)
