Rebelie na Filmfestu. Kořeny Frakce Rudé armády i lolitky v akci

Email Tisk PDF

DasFilmFest logoOd 19. října se v Praze a posléze v Brně koná šestý ročník festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest. Diváckou pozornost zřejmě vzbudí především sekce Rebelové.

Čtěte: Do příštího pátku pokračuje DAS FILMFEST

„Rebelské" snímky Filmfestu jsou velmi různorodé – diváci mezi nimi najdou film zpodobňující mládí Johanna Wolfganga Goetheho i jednu bláznivou komedii.

Pro festivalové publikum bude přitažlivé drama Chrise Krause Poll z roku 2010. Snímek se odehrává v předvečer první světové války v prostředí baltských Němců v Estonsku, tehdy patřícím k Rusku. Hrdinkou je čtrnáctiletá Oda, která tajně pomáhá estonskému anarchistovi. Souběžně s tím se Odina rodina rozkládá především kvůli podivínství otce, soukromého učence v oboru frenologie čili „lebozpytu". Brzký rozvrat čeká také privilegované společenské postavení baltských Němců i celou carskou říši.

Děj se odvíjí na pobřeží Baltského moře, efektní rodinné sídlo filmaři vystavěli na pilířích nad mořskou hladinou. Je to příznačné pro dominantní princip tohoto dílka – vizuální, smyslová atrakce, mnohdy za hranicí kýče. Ten silně působí i v příběhu a kresbě jednotlivých postav. Přestože je snímek otevřen ohlášením skutečného příběhu a uzavřen odkazem k reálné osobě, spisovatelce a novinářce Odě Schaeferové, je fakticky nepřesný jak ohledně poměrů v Pobaltí, tak co do biografie Schaeferové. Nejeden náročnější divák bude asi Poll srovnávat s nedávným filmem Michaela Hanekeho Bílá stuha (2009), který se odehrává v téže době, rovněž v prostředí venkova a s důrazem na rodinné poměry.

Když nadsázka přitakává

Pražský program letošního Filmfestu uzavře snímek Lollipop Monster německé režisérky Zisky Riemannové. I názvem se hlásí k žánru pop-dramatu. Nabízí příběh dvou středoškolaček. První, Oona, kvůli matčině nevěře s otcovým bratrem bezděky způsobí rodinnou tragédii. Druhá dívka, sexuálně odvázaná Ari, se Ooně svými prostředky pokusí pomoci dosáhnout odplaty. Dílko je výrazně stylizováno, paroduje rodinná prostředí obou dívek, jak snobsky artistní u Oony, tak liberálně šosácké u Ari. Humorná nadsázka tu ovšem není satirická, estetiku kýče i kulturu „emo" ve výsledku láskyplně adoruje. Podobně to je ve vztahu k liberální výchově, jak je ukázána hlavně v případě Ariiny rodiny. Použití komiksových postupů triviální dílko Lollipop Monster neposouvá nikam hlouběji.

Intimní kořeny Frakce Rudé armády

Dva snímky sekce Rebelové na letošním Filmfestu se váží k dozvukům revolty konce šedesátých let. V rakouském filmu Bez otce (2011) Marie Kreutzerové je důležitým motivem kritické hodnocení komun, jednoho z pozoruhodných a kontroverzních plodů kulturního zlomu osmašedesátého roku.

Kdo, když ne my je hraným debutem německého dokumentaristy Andreasa Veiela a pojednává o atmosféře, v níž se rodil terorismus RAF. A především o osobních motivech trojice Bernward Vesper, Gudrun Ensslinová a Andreas Baader. Dva posledně jmenovaní jsou obecně známi jako klíčové postavy první generace extremistů RAF. Spisovatel, vydavatel a aktivista Bernward Vesper byl snoubencem Gudrun Ensslinové a otcem jejího syna Felixe.

Právě Bernwardu Vesperovi se Andreas Veiel věnuje nejvíce. Opírá se při tom o knihu publicisty Gerda Koenena Vesper, Ensslinová, Baader z roku 2003, která shledává část důvodů budoucích teroristických činů RAF v intimním životě jmenovaných, tedy i v rozměru milostného trojúhelníku.

Doba olověná

Kdo, když ne my zdůrazňuje v životě Bernwarda Vespera motiv složitého vztahu k jeho otci Willovi Vesperovi, jenž byl nacisticky založeným spisovatelem, literárním kritikem a vydavatelem. Ve Veielově filmu sledujeme, jak se Bernward Vesper prostřednictvím studia a posléze i vlastního nakladatelského projektu vyděluje z hodnotového rámce své rodiny. Bernward se spolu se svou přítelkyní Gudrun Ensslinovou účastní kulturního tání v tehdejším západním Německu, hospodářsky blahobytném, společensky a kulturně ovšem velmi konzervativním a omezeném. Uvolnění konvencí se týká i intimního života, v podobě erotické otevřenosti až promiskuity to má také stinné stránky – Bernward se totiž dopouští nevěr. Ensslinová je tím hluboce dotčena, režisér tento motiv dává do souvislosti s jejím pozdějším vztahem k Andreasu Baaderovi i sklonem ke krajně radikálním činům.

Snímek nahlíží rovněž do rodinných poměrů Gudrun Ensslinové – v rodině evangelického pastora žijící ve skromných materiálních poměrech směla jako jediná z celkem sedmi dětí studovat. Přesto se vymkla konvencím, k čemuž přispěl i složitý vztah Gudrun k jejímu otci. Postupně se radikalizující mladá žena mu vyčítala někdejší kompromis s nacistickým režimem. Připomeňme alespoň krátce, že detailněji se tímto motivem zabývala již v roce 1981 režisérka Margarethe von Trotta ve svém filmu Doba olověná.

Andreas Veiel se snaží především pečlivě rekonstruovat, k neokázalé naléhavosti jeho snímku přispívá kromě přesvědčivých hereckých výkonů i zdrženlivost v hodnocení. Své postavy nedémonizuje ani nekarikuje. S ohledem na faktickou přesnost je škoda, že film potlačil problematiku Vesperovy drogové závilosti i toho, že jeho experimentování stejně jako erotická senzitivita byly součástí jeho osobního projektu, jak v sobě samém překonat autoritářská pouta nejen z vlastní rodiny, ale i z německé historie a reality. Přesto patří Veielův film Kdo, když ne my ve festivalové sekci Rebelové k nejzajímavějším.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 17 Říjen 2012 10:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz