Otakar Vávra - snad nejkontroverznější jméno v české kinematografii.
Na jedné straně autor prorežimních agitek, který ohýbal historické události tak, aby ladily s vládnoucí ideologií, na straně druhé tvůrce jedněch z nejkrásnějších českých filmů - Zlaté renety a Romance pro křídlovku, který vychoval na pražské FAMU coby profesor přední režiséry nové vlny. Letos, 28. února, oslaví tento rodák z Hradce Králové sté narozeniny. „Můj život byl s chybami," přiznal Vávra ve své autobiografii Podivný život režiséra. A dodal: „nehrdinský, ale často dost odvážný".
Lapidárně tak shrnul vývoj, na jehož počátku stál avantgardní snímek Světlo proniká tmou ovlivněný Pešánkovou světelnou plastikou, následovaný zdařilými filmovými adaptacemi Panenství Marie Majerové či Mrštíkovy Pohádky máje, který se náhle po puči ve 48. roce obrátil zcela jiným směrem v trilogii prorežimně oslavující husitské hnutí Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem či později v socialistických velkofilmech Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Načas, v šedesátých letech, přišel v jeho tvorbě - možná pod vlivem mladých tvůrců nové vlny, které tehdy režijně vedl na pražské FAMU - sympatický zlom a vznikly Vávrovy patrně nejsilnější filmy: hrubínovské adaptace Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, v nichž tvůrce projevil nebývalý cit pro práci s básnickým textem. Promarněný život knihovníka Jana ve skvělém podání Karla Högera je hlubokou psychologickou studií, zatímco „romance o lásce a smrti" s křídlovkou v názvu je lyricky opojnou filmovou básní, oslavující dobu prvních lásek, smyslnosti i ztrát, ve které Vávra prokázal velký cit pro atmosféru. Oba filmy, stejně jako jejich předlohy, vyznívají hořce: život nejde vrátit. Z jeho díla vyčnívá také Kladivo na čarodějnice podle románu Václava Kaplického, ve kterém se Vávra vrátil do 17. století, kdy v Čechách probíhaly čarodějnické procesy. Brutalita, s jakou si při nich inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu dokazoval svou moc na stovkách nevinných lidí, sváděla ke spojení s politickými procesy 50. let století dvacátého, s procesem s Rudolfem Slánským či Miladou Horákovou. A Vávra toto spojení potvrdil.
Jak se však tato alegorie slučuje s Vávrovým schematickým přepisem Řezáčova prorežimního Nástupu či Otčenáškova Občana Brycha z padesátých let? Ostatně Vávrova režijní činnost symbolicky končí v roce 1989 snímkem Evropa tančila valčík. Tak jako u řady jiných protikladných osobností (namátkou Vítězslav Nezval, Egon Bondy, možná i Jarek Nohavica) máme zkrátka na vybranou...
Publikováno v aktuálních Literárkách 8/2011
