Čínský debut: Kaili Blues

Email Tisk PDF

 

Kaili-Blues posterPřestože Mezinárodní filmový festival v Locarnu nepatří mezi tři nejvýznamnější filmové festivaly na světě, pravidelně se na něm můžeme setkávat s opravdu pozoruhodnými a v lecčems radikálními díly mladých progresivních autorů.

 

 

V Literárních novinách jsme již referovali o filmu Ornitolog, snímku portugalského režiséra Joãa Pedra Rodriguese, který v Locarnu získal cenu za nejlepší režii, teď se podíváme na debut čínského režiséra Bi Gana Kaili Blues. Ten byl také promítán na festivalu v Karlových Varech.

Kvality filmu teprve šestadvacetiletého tvůrce si nevšimli pouze v Locarnu, kde obdržel ceny za nejlepší debut a režisérský objev, ale zaregistrovali ji i zahraniční novináři. Například kritik Dustin Chang ze Screen Anarchy o Kaili Blues píše, že jde o jeden z nejlepších debutů posledních let. Nakolik můžeme brát jeho prohlášení vážně? A je tento debut skutečně tak ohromující?

Předně je důležité říct, že dílo Kaili Blues je vystavěno na principu básně a stejně jako báseň je mnohovrstevnaté. Scény může každý divák interpretovat po svém, podobně jako čtenář, který má před sebou verše z básnické sbírky. Po každém zhlédnutí/přečtení objevuje dosud nepoznané vrstvy, které mu byly skryty, přičemž poslední záběr/verš je tím nejpodstatnějším, co film/báseň dokáže rozpohybovat a co vede diváka/čtenáře k opakovanému sledování/Kaili-Blues foto 1čtení. Přirovnání Kaili Blues k básni není náhodné, protože Bi Gan s poezií a jejími postupy důmyslně pracuje. Kromě toho, že je režisérem, je také básníkem, což se zásadně promítá i do snímku. Recitují se jeho básně, variují se klíčové motivy napříč celým snímkem (dopravní prostředky, hodiny či tunely), užívají se výrazové prostředky, které mají schopnost navodit stav, do něhož se čtenář poezie dostává, a podobně jako báseň je i tento film osobní (Bi Gan je režisérem a zároveň scenáristou, důvěrně zná místo, kde se film natáčel, ve filmu hrají jeho rodinní příslušníci nebo přátelé, úlohu vedoucí výpravy zastává jeho žena atd.).

Synopse filmu přitom nevypadá komplikovaně. Venkovského lékaře Chena (Čchen Jung-čung) pronásleduje minulost. V mládí si odseděl několik let ve vězení, a když se vrátil domů, zjistil, že jeho manželka zemřela. Nyní se vydává do svého rodného kraje, aby našel ztraceného synovce. Samotná realizace této cesty už ale komplikovaně působí. S obdivuhodnou zručností se míchají různé časové roviny (přítomnost s minulostí a budoucností) a s naprostou přirozeností se prolíná skutečnost s nadpřirozenem, takže si divák občas nemůže být stoprocentně jistý, kdy se scéna odehrává a s čím přesně má souviset. Musí být neustále ostražitý, vyvinout mnohem větší aktivitu nežli u „běžného“ filmu a upnout svou pozornost na každý detail – i drobný záchvěv zde hraje roli (zablikání žárovky, odraz ve skle či jemný pohyb kamery).

Fascinující je na Kaili Blues především čtyřicetiminutový záběr včleněný doprostřed filmu. Oproti předchozím pasážím nebo pasážím, co budou následovat, je dynamičtější a plný pohybu. Zatímco pasáže, které se v těchto čtyřiceti minutách nevyskytují, budují tajemnou atmosféru, těží z celkové pomalosti (zejména statické záběry, které jsou pečlivě komponované, nebo pomalé a pronikavé pohyby kamery) a spíše znesnadňují čtení příběhu, čtyřicetiminutový záběr snímaný ruční kamerou pomáhá určité nejasnosti postupně odkrývat a dodává zbylým pasážím živost. V tomto extrémně dlouhém záběru, v němž se Chen potkává se svými blízkými, se ukazuje, jak důsledně a nekonvenčně se pracuje s choreografií a jak dobře je film organizován. Na začátku tohoto záběru sledujeme partu mladých lidí, jak tráví čas venku, vedle nich stojí motocykly. Až po nějaké době vejde do záběru Chen a poprosí jednoho z chlapců, zda ho s sebou nevezme na motocyklu. A kamera si začne žít vlastním životem, který uchvacuje. Pozorně zblízka sleduje, umí si udržovat odstup nebo se volně potuluje krajinou. Nachází se nedaleko Chena, ale také se od něj dokáže naplno odpoutat, a to například tehdy, když ho opouštíme v kadeřnictví a pohybujeme se v doprovodu mladé ženy.

Kaili-Blues foto 2Užití dlouhého záběru bývá často kritizováno a obviňováno ze samoúčelnosti. Ve snímku Bi Gana ale dlouhý záběr není samoúčelný, není lacinou atrakcí a vlastně ani není používán jako u většiny filmů, které dlouhé záběry praktikují, tedy tak, že mají posilovat dojem autenticity a dopřávat nám hlubší zážitek z filmového díla. Zde dlouhý záběr slouží výhradně příběhu, respektive tomu, co se v této části odehrává a co je jejím prvořadým cílem. Záběr je tak využit funkčně, ve prospěch vyprávění, autor k tomu přistupuje navíc zcela objevně.

Filmu je vyčítáno, že to, co se děje v dlouhém záběru, působí místy neohrabaně (pohledy do kamery, viditelné mikrofony na tělech herců, určitá formální řešení v rámci záběru), ale to pouze koresponduje se smyslem celého záběru a názorně dokumentuje, jak funguje lidská paměť.

Na Kaili Blues se můžeme podívat nejméně dvěma způsoby. Můžeme ho vnímat jako cestu do duše. Jako dlouhou cestu, na níž jsou nám stavěny překážky, které musíme překonat. A jestliže je dáme pryč, potom už nic nebrání tomu, abychom vstoupili dovnitř. Časové roviny se spojují, shledáváme se s blízkými osobami a vše se slévá v jednolitou konstrukci času a prostoru. Dílo si můžeme vyložit i jako cestu za mizejícím čínským světem, venkovským způsobem života, kulturou, tradicemi a zvyky. V tomto smyslu si nelze nevzpomenout na filmy tchajwanského režiséra Hou Hsiao-hsiena, který dovede takový svět zobrazit podobně poeticky, radikálně a pokorně jako Bi Gan.

Na filmu je zarážející to, jak mohl tak mladý režisér natočit takový osobitý, vyzrálý a formálně promyšlený snímek. Ještě více zarážející je to, že se jedná o debut. Debut, v němž pojmy jako filmový čas a prostor procházejí nemalou revizí.

 

Trailer:

 

 

Kaili Blues

Čína, 2015, 110 min.

Režie: Bi Gan

Scénář: Bi Gan

Kamera: Wang Tianxing

Hudba: Lim Giong

Střih: Qin Yanan

Hrají: Čchen Jung-čung, Sie Li-sün, Jü Š'-sie, Kuo Jüe ad.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 09 Leden 2017 15:17 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz