Recenze: Polednice

Email Tisk PDF

PoledniceTak ani Polednice bohužel není „konečně dobrý český horror“. Diváci na novinářské projekci sice při „nejstrašidelnějších“ pasážích nepropukali v smích jako u horroru Ghoul Petra Jákla, ale slibovaný strach se bohužel taky nedostavil.

 

A přitom začátek filmu vypadal docela slibně. Efektní záběry na pšeničné pole brázdí temná postava... Producenti v úvodu slibovali, že nepůjde o „typický hořkosladký český film“. Jenže Polednice je netypická jen tím, že napodobuje vizuál slavnějších vzorů (atmosféra zatmění slunce například připomíná Trierovu Melancholii). Pod efektním povrchem ale není cítit silný příběh. Jako by tvůrci měli v obrysech nějakou představu, čeho chtěli dosáhnout, ale nestihli si dovymyslet, jak toho dosáhnout. Jakoby se režisérovi téma zdálo k horroru vhodné, a tak mu nevadilo, že mu není nijak blízké a tudíž by se mu raději neměl věnovat.

 

Hlavní postava Eliška v podání Ani Geislerové se přestěhuje do nového domu ve vesnici, v níž žil její nedávno zemřelý manžel. Eliška má malou dcerku, které se ještě neodvážila říct pravdu o otcově smrti a udržuje ji při tom, že tatínek je někde za prací. Vesničané se k oběma chovají vstřícně, jediná osoba činící problémy je starostova manželka, která kdysi přišla o dítě. Ta v tmavém vytahaném svetru a s neučesanými dlouhými rousy chodí Elišku strašit a tvrdí, že ji čeká stejný osud.

 

Film je volně inspirovaný Erbenovou básní Polednice, kterou zhruba chápu jako ztělesnění pocitu ženy, která je sama na dítě a domácnost, protože manžel je v práci, dítě ji zlobí a žena se rouhá, vyhrožuje dítěti, možná ji v tu chvíli na moment napadne, že by snad dítě radši neměla, možná ze samoty a jednotvárného života šílí, možná je trošku bláznivá, možná má hyperaktivní dítě, možná všechno trošku dohromady.

 

Postava Elišky je ale na začátku úplně při smyslech a důvody, které ji mají údajně vést vstříc šílenství, nepůsobí věrohodně. Dcerka ji zlobí jen trošku, úplně pochopitelně vzhledem k tomu, že se dozví pravud o otci. Eliška působí dost samostatně, proces, kdy by se jí v hlavě něco hnulo, aby se mohl divák bát, že ublíží dítěti, není zdaleka dostatečně vyobrazený. V Polednici si představuji frustrovanou ženu, které je vnucena role matky a hospodyně a která může trpět nedostatkem sociálního kontaktu či seberealizace. Eliška dlouho působí tak, že je spíš nad věcí a odhodlaná vše zvládnout.

 

Od začátku nevíme, zda v tomto příběhu nadpřirozeno existuje nebo ne. Spíš se ale můj dojem blížil tomu, že má v druhé části filmu jít o Eliščino začínající šílenství. Je sama s dcerkou v rozpadajícím se vesnickém domku, kde ani neteče voda, pojišťovna jí odmítá vyplatit manželovu životní pojistku, se kterou počítala - dalo by se pochopit, že z toho začíná šílet. Ale ve filmu nám nikdo neukáže situace, které by k šílenství vedly. Ze začátku se tedy bojíme jen starostovy manželky (ale té taky moc ne, protože popravdě se mi hodně těžko věřilo tomu, že by chtěla Eliščinu dcera zabít a jen informace o tom, že za neznámých okolností kdysi své dítě uškrtila mi k tomu stejně zdaleka nestačila, nemá k tomu prostě žádný důvod).

 

To, že se mám bát, mi často naznačovaly ruchy, příliš silná hudba nebo záběry, v nichž se mihne temná postava, či takové, natočené jakoby subjektivním pohledem, které chtějí vyvolat dojem, že scénu sleduje někdo další, o kom nevíme, kdo je. Jenže zlo nebylo v tomto filmu nikdy přesně určeno. Vlastně jsem nevěděla, čeho se mám bát, a tak jsme se nebála. Občas jsem se lekla, protože se v rychlém prostřihu objevila nečekaně postava někde, kde předtím nebyla, ale to mi k dobrému horroru vůbec nestačí.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Únor 2016 15:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz