Na začátku se objeví černobílý titulek. Píše se v něm o lidech, kteří zůstavají nadobro hloupí a krutí. Píše se v něm, že nezbývá nic jiného, než se tomu smát jako krutému útrpnému představení kdesi na jarmarku.
Přes film se míhají škrábance poškozené černobílé suroviny. Totožný je také titulek. Český film Jarmareční bouda, který si odbyl minulý týden premiéru, předcházel totiž snímek o něco starší. Režisér Pavel Dražan jej natočil v roce 1982 ještě v amatérských podmínkách. Většinu práce na svém díle si z logiky věci dělal sám a jeho snímek slavil úspěchy na festivalech amatérského filmu do doby, než byl zakázán.
Svobodné autorství
Kopie onoho starého snímku, který je ještě méně srozumitelný než jeho nová verze, dosud existuje. Srozumitelnost není v tomto případě jen otázkou poškozené zvukové stopy nebo technicky nedokonalého záznamu, ale spočívá i v tom, že stará verze filmu je méně dramaturgicky ošetřena, to je její kouzlo. Její zjevení v roce 1982 bylo zřejmě něco značně neobvyklého. Kdysi měly pro diváky a filmové nadšence festivaly amatérského filmu trochu jinou hodnotu než dnes. Takový festival byl místem s atmosférou relativní svobody a místem uvolnění, jak říká sám režisér obou snímků Pavel Dražan.
A právě film Jarmareční bouda ve své neučesané podobě odpovídal duchu takových akcí. Podobenství o hloupousti a namyšlenosti lidí, neobvyklá, místy až komická krutost scén byla součástí autorské vize a odpovídala tomu, co splňuje představu svobodného vyjádření autora, tedy něčemu v té době tolik vzácnému. Film Jarmareční bouda byl přes své technické nedostatky ve své době především svobodně natočeným filmem.
Remake tohoto amatérského černobílého dílka je v dnešní době svým způsobem také odvážným rozhodnutím, protože pomalé tempo, stylizace a podivná atmosféra bezčasí může v leckterém divákovi vyvolávat pocit, že vlastně neví, na co se dívá. Pavel Dražan zachoval ve svém současném podobenství všechny linie a krátké příběhy původní Jarmareční boudy, které jen rozšířil o určité situace. Zachoval i prostor filmu symbolizující bezčasí. Jeho příběh je vymezen krajinou, která není ničím specifická. Démonické postavy zjednodušené na svůj základní povahový rys se pohybují o mnoho jistěji, jelikož řadu z nich představují místo původních amatérů herci.
Dříve naznačené, dnes dořečené
Hlavní postavu Člověka si zahrál například Jaroslav Dušek a velké dítě, které chce hrát nejstarší hru světa, hru na kotouly, ztvárnil Dan Bárta, svou profesí sice hudebník, ale zároveň člověk s hereckou zkušeností. V některých rolích přesto zůstali původní neherci. Jejich výkony jsou ale daleko kompaktnější a emotivnější. Možná i díky režisérově technice natáčení bez zvuku, který se dodělává později ve zvukových studiích. Tato technologie umožňuje Pavlu Dražanovi mluvit do záběrů a usměrňovat tak hereckou akci přímo během natáčení.
To, co bylo v původní verzi filmu jen naznačeno, je v nové Jarmareční boudě dořečeno. Její čistota a učesanost vlastně rozkrývá všechno, co by mohlo zůstat nejasné a zároveň trochu tajemné. Příběh Člověka, který prochází podivným světem slaboduchých individuí, jako by naopak v podání Jaroslava Duška nabýval na svém jasném výrazu. Člověk představuje svým způsobem spasitele. Sám se tak také tituluje. A přestože jeho spasitelské snahy nefungují, je daleko sugestivnější a silnější než v původní verzi. Ostatní příběhy až na výjimky jako by ale právě tímto jasným způsobem vyprávění trochu utrpěly. Možná je ale zbytečné srovnávat amatérský film, který je krásný už svou nedokonalostí, s profesionálním filmem, kterému ani jeho diváci nejasnosti neodpouští.
Dlouhá odpověď
Na to, proč se Pavel Dražan rozhodl natočit remake svého amatérského snímku, existuje dlouhá odpověď. Režisér sám neprošel žádnou filmovou školou. Zkušenosti získával během natáčení amatérských filmů a posléze také při dlouhouleté práci na televizních projektech. V roce 2000 se rozhodl natočit western, který měl být realizován už v roce 2002. Díky povodním a následné ztrátě hlavního investora ale k natáčení nedošlo.
Přesto pokračoval dále ve své snaze o realizaci společně s producentem Jiřím Štorkem, kterého napadlo, že by se mohl natočit remake Jarmareční boudy. Pavel Dražan tehdy souhlasil, i když dnes sám přiznává, že neví, zda měl jako svůj první celovečerní snímek natočit něco tak odlišného od běžné produkce. I mezi jeho amatérskými díly totiž byly snímky, které vycházely z našeho reálného světa jako například film Propast podle povídky Leonida Andrejeva. Propast má sice opět hodně temné poselství, ale je to příběh, který se odehrává v reálném prostředí a má jasný klasický vývoj.
Režisér Pavel Dražan spolupracoval na řadě televizních pořadů. Připravoval s Pavlem Motlem například pořad Na vlastní oči nebo také celovečerní dokument Živý mrtvý. Kromě práce režiséra se často podílel na hudební režii. Hudba je pro něj jedním z hlavních inspiračních zdrojů. Jeho budoucí projekty a filmařské sny jsou velmi rozmanité. Kromě westernu by rád natočil film podle Haškových povídek a také horor podle Gogola. Mezi jeho amatérské snímky patří mimo jiné Tarsidan, jakási filozofická sci-fi inspirovaná dílem Andreje Tarkovského.
Autorka je filmová publicistka.
Jarmareční bouda (Česká republika, 2009). Žánr: Drama. Délka: 84 min. Scénář a režie: Pavel Dražan. Kamera: Diviš Marek. Střih: Jiří Brožek. Hudba: Pavel Dražan, Matěj Porteš. Hrají: Jaroslav Dušek, Pavel Liška, Dan Bárta, Hana Baroňová, Karel Zima, Matěj Porteš, Martin Dušek. Distribuce: Film Europe. Premiéra: 4. března 2010.
