Film režisérky Andrey Sedláčkové Rytmus v patách se inspiruje jazzovou atmosférou a postavami povídek spisovatele Josefa Škvoreckého. Film ale není pouze pečlivou adaptací díla českého klasika, ale i svého druhu samostatným pokusem o výklad jedné doby.
Není jenom jeden Škvorecký. Každým svým dílem, každým záznamem pozoruhodných dějů, které spisovatel Josef Škvorecký (*1924) ve své tvorbě popsal, dokázal již svým vrstevníkům, a později i těm mladším, že se dějiny dají nejen prožít, ale i naprosto barvitě vylíčit. Pro někoho byly možná někdy inspirací: víno, ženy a zpěv. Pro Škvoreckého a jeho generaci tím byly: jazz, ženy a detektivky. A drsná americká škola, která přiměla jeho postavy mluvit naprosto neodolatelným slangem. Vydání jeho Zbabělců (1958, loni opět v tzv. kritickém vydání, péčí Michaela Špirita v nakladatelství Books and Cards), to bylo jako hnutí velkého ledovce.
Četba fenomenálního autora povídek a románů, které byly na konci 50. let doslova zjevením pro celou jednu generaci (srovnatelně snad jenom s Bohumilem Hrabalem, ovšem pro úzký okruh znalců), nabízí dosud zážitky, které nesetřel čas, ba právě naopak. Dodává mu navíc jakéhosi zvláštního lesku. Dávno tomu, co Škvoreckého postavy, a na prvním místě autorovo alter ego: Danny Smiřický, vstoupily do dějin. Žijí si vlastním životem, nejen na stránkách knih, ale i na filmovém plátně (a v televizi).
Zatím posledním pokusem, jak se s fenoménem Škvorecký vyrovnat, nabízí režisérka a scénáristka Andrea Sedláčková. Její televizní film Rytmus v patách (2009), který tento víkend vysílá Česká televize, se ale oproti jiným zpracováním Škvoreckého námětů, tak trochu liší.
Danny Smiřický, ženský hrdina
Především to není ten starý známý povídkový Škvorecký. Režisérka Sedláčková sice zmiňuje, že byla inspirována také příběhem Dannyho Smiřického, jak je popsal v Povídkách tenorsaxofonisty (původně ve sbírce Hořkej svět, 1969), ale mnohem více vidíme ve filmu postavy, jak je přepsal Škvorecký sám do podoby literárního scénáře (Malá pražská matahára: tragikomedii ze starých časů, 2003).
Rozdíl mezi povídkami z 50. let a literárním scénářem je ovšem nebetyčný. Jako kdyby už Škvorecký nevěřil své fabulační fantazii... Rozumím proto rozhodnutí vyjít ze starého scénáře ke scénáři novému, který jeho osnovu použije Škvoreckého jako základ. Sedláčková navíc vytvořila k příběhu zcela novou závorku: zarámovala jej symetrickým setkáním Danny Smiřického a jeho estébáka po 60 letech. Celý příběh se potom vrací několikrát v pravidelném flash-backu jako vzpomínka na prožitou skutečnost.
Co je naprosto překvapivé, je zvláště pojetí postavy Dannyho Smiřického. Poprvé, a to zejména s ohledem na televizní seriál Prima sezóna (1994) režiséra Karla Kachyni, kde hrál postavu Petr Kroutil, tu vystupuje Danny jako nefrustrovaný, sebevědomý, a pohledný mladý muž. „Danny Smiřický je prostě můj hrdina," říká režisérka Sedláčková. Herec Vojtěch Dyk, který ve filmu ztvárňuje hlavní postavu saxofonisty Dannyho, zapleteného do osidel politických intrik, lásky a jazzu, je krasavec, elegán a lamač ženských srdcí. Ostych mu sice sluší, ale ten není jeho hlavní zbraní. Proč nemít vlastní představu o svém hrdinovi? Sedláčková prostě natočila stylové retro především jako žena.
Lizetka, Geraldinka a další
Jestliže se spisovatel Škvorecký rád přiznává k tomu, že zpočátku popisoval své hrdinky, které měly - podobně jako Danny - své předobrazy, nejprve jako hlupačky, aby mu z nich časem vyrostly mrchy, Sedláčková tento trend ve Škvoreckého psaní potlačila. Jistě, Geraldinka i Lizetka tu také flirtují, a zejména Garaldinka je nepatrně povolnější, nejsou ale tyhle sklony v obrazu v prvním plánu. V případě Lizetky, o níž se můžeme v povídkové tvorbě dočíst doslova samčí obžalobu, je u ní přímo ztělesnění nevinnosti. Obě herečky: Marika Šoposká (Geraldinka) a Emma Smetana (Lizetka), jsou typologicky, ale i hereckými prostředky doslova černá a bílá. Mají svůj půvab i jemnost. Tajemná a magická Geraldinka se mi zdá být silně identická s povídkovou, zatímco koketní Lizetka je někdy za poněkud přitroublou svazačku, která jen připichuje špendlíky na nástěnku.
Ženský ansámbl vyniká především v mladistvých kreacích, což může být riskantní, ale Sedláčkové vychází. Hudební leitmotiv písně Rytmus v patách (Emil Ludvík), kterou výborně zpívá Berenika Kohoutová, dokázala režisérka povýšit na hit filmu, který si můžete nakonec pustit i na samostatném nosiči. Hudebních kreací se ujal velmi pozoruhodným způsobem Emil Viklický. Posluchač mu jistě odpustí nedobové aranžmá, a naopak ocení například vybrané fláky zpěváka Václava Irmanova.
Dějiny podle protokolů
Podobně půvabní, i když jiným způsobem, jsou také chlapečtí hrdinové. Vedle Vojtěcha Dyka tu obstojně předvádějí své kreace Vojtěch Kotek nebo Jan Meduna, ale člověk se občas neubrání dojmu, že své party berou více jako hru, než jako skutečný boj o život. Ano, ta „tragikomedie ze starých časů", se zdá být dnes už místy nepochopitelná. Přesto má své aktuální vyústění. Koneckonců, byl to přece taky pravdivý příběh, a Škvorecký je za každé okolnosti mistrem dobového dokumentu.
|
"Get the Flash Player"
"to see this gallery."
|
Autorka filmu ale nešla tak daleko, aby zjišťovala, co se ve skutečnosti stalo, byť měla protokoly v ruce. Režisérka a scenáristka Sedláčková svým filmem nabídla vizuálně působivé a výtvarně přesně stylizované estébácké hemžení kolem Dannyho jako svého druhu takový abiturientský mišmaš. Naprosto směšně tu vyznívá motivace, že je zapotřebí „zostřovat třídní boj", stejně jako celá ta sebeničivá „hra na mataháru" (rozuměj špionáž). Nejsou to ale vůbec Kunderovy směšné lásky, naopak. Kde Kundera hledal vždy trochu sebetrýznivou omluvu za „mlhu přítomnosti", nalézal Škvorecký jenom usedavý smutek, tam se rozhodla Sedláčková s odstupem času pro tiché memento. To je přítomno v pohledu Geraldinky, když zahlédne Dannyho při procesu mezi diváky soudní frašky.
Tiché memento zůstává ale i v očích Dannyho tajného policisty v mistrovském podání Jana Přeučila, který jej vyhledal, aby mu přinesl protokoly z té doby. On přece stejně jako Danny včera i dnes (hraje ho František Němec) miloval jazz a chtěl hrát na tenorsaxofon jako on. Otázka, kdo je větší obětí, a čeho vlastně, tu visí ve vzduchu jen nepatrnou sekundu.
Hrdinové filmu Andrey Sedláčkové jsou ale koneckonců jenom děti, a ty jsou těmi nejžalostnějšími oběťmi všech režimů. Pravda zkrátka nemá vítěze, byť se jí Sedláčková pokusila alespoň prošacovat...
Rytmus v patách (2009). Scénář a režie: Andrea Sedláčková. Kamera: Vladimír Holomek. Hudba: Emil Viklický. Hrají: Vojtěch Dyk, Marika Šoposká, Vojtěch Kotek, Berenika Kohoutová, Jan Meduna, Emma Smetana, Lukáš Příkazký, Mário Kubaš,Margareta Hruza, Vlastina Svátková, František Němec, Jan Přeučil, Tomáš Klus, Tonya Graves, James Harries. Premiéra: ČT1: 14. března 2010, 20 hodin.
