Trpíte-li obdivem k ženám, tímto filmem přijdete definitivně o všechny iluze. Film Antikrist režiséra Lars von Triera je protiženský, krutě misogynní, a místy působí až kryptofašisticky. Feministky by měly tento týden bránit vstup do filmových sálů vlastními těly.
Jakou nemocí to trpí dánský režisér Lars von Trier? „Před dvěma lety jsem trpěl depresemi. Byla to pro mě nová zkušenost. Všechno se zdálo nezajímavé, triviální. Nemohl jsem pracovat. O šest měsíců později jsem si jen tak cvičně načrtl scénář. Byla to terapie, ale i jakýsi výzkum, test toho, zda ještě vůbec někdy budu schopen udělat další film. Ten scénář jsem dopsal a natočil bez nějakého velkého nadšení a jen s polovičním využitím veškeré své psychické a intelektuální kapacity," tvrdí.
Poslední snímek s názvem Antikrist, který tento týden vstupuje i do české distribuce, je uváděn jako „nejskandálnější snímek letošního festivalu v Cannes". Herečka Charlotte Gainsbourgová na festivalu získala cenu za Nejlepší ženský herecký výkon právě v tomto filmu.
Do českých kin vstupuje jedna z dalších filmových variací režiséra, který si potrpí na osobnostní a umělecké pozérství, dvojznačná gesta a místy až nesnesitelné prostředky, jimiž se snaží zalíbit divákovi. Věříte-li na ryzí cit a lásku, soulad duší a těla, raději se tomuto filmu vyhněte. Máte-li děti, které dosud nic netuší - a může jim být od 15 do 30 let - raději jim film rovnou zakažte. Režisér Lars von Trier patří k nejkontroverznějším autorům filmového průmyslu současnosti. Prokázal to již předchozími tituly: Europa (1991), Prolomit vlny (1996), Idioti (1998), Tanec v temnotách (2000) nebo Dogville (2003).
I v posledním filmu Antikrist vás buď přiková do sedadla, nebo vás donutí odejít předčasně. Opět tu pracuje prostředky velmi rafinovanými, když spojuje prvky nízké i vysoké kultury (porno i Händela), osobnostní perverze a travestie (Bergmana i Disneyho zvířátka), aby nás za ruku vedl krajinou evropské duše, kde se v jednom psychonalytickém lese setkávají On a Ona, dědici Freuda i Nietzscheho.
Trpíte-li obdivem k ženám, tímto filmem přijdete definitivně o všechny iluze. Je to film protiženský, krutě misogynní, a místy působí až kryptofašisticky. Feministky by měly tento týden bránit vlastními těly vstup do filmových sálů. Pouze nevýslovná tolerance, smysl pro estetické kvality, ale především silná vůle způsobila, že jsem přežil na plátně: drcení varlat, rozpáranou lišku, která mluví, ale i odstřihnutí klitorisu přes celé plátno.
Když žaludy pláčou...
Film je to ale pozoruhodný. Vystačí si po celou délku pouze s dvěma postavami, jež ztvárnili Charlotte Gainsbourgová (Ona) a Willem Dafoe (On). Literární narace, členěná do čtyř kapitol, s předmluvou a doslovem, využívá literárního odkazu, jakéhosi Bergmana naruby (Hodina vlků, 1968; Šepoty a výkřiky, 1972), onu severskou a značně vykradenou mystiku s komplikovanými (převážně psychotickými) vztahy, jejichž zdroje najdete například u Strindberga.
Sám Lars von Trier to s oblibou rád opakuje, čímž se nepřímo řadí mezi jeho pokračovatele jinými prostředky. Věřit mu ale můžete jen napůl. Úvodní černobílá sekvence je čisté porno, včetně velkého falusu (režisér údajně použil k této scéně skutečné pornoherce), který si tu zahrál (podobně i v Personě od Bergmana, ale tak jen v prostřihu, který byl vzápětí cenzurován). Vyjevené dítě, které zpomalenou kopulaci rodičů sleduje, vzápětí skočí i se svou hračkou romanticky z okna do bílého sněhu. Vločky poletují a chlapeček Nick pomalu dopadá do sněhového závoje, který nezabrání jeho úmrtí. Je to celé natočeno jako sladkobolně výsměšný klip na prací prášek: ostatně buben s prádlem se tu také mihne. Jen to konzumní štěstí nepřichází. Ona při pohřbu zkolabuje a musí se léčit. Nejprve v nemocnici, a potom doma; manžel je náhodou psychoterapeut.
Nemusíte chodit do kina s filmovou příručkou, je ale důležité vědět, že některé postupy tu Lars von Trier využívá se značným nadhledem, a pokud někde přitvrdí, jde vlastně jen o hru s divákem: tu poučeným tu méně. Nezůstává totiž pouze u tradice severské, neboť do filmu se mu lísají odkazy na Hitchcocka (zejména scéna ve sprše, Psycho, 1960), ale i odkazy na některé produkce, které znají převážně fanatici žánru hororu, například Friedkinův Exorcista (1973), a v neposlední řadě stejnojmenný italský film režiséra Alberta De Martina Antikrist (1974). Napětí udržuje ve filmu zejména schopností nasnímat s vysokou mírou estetismu velké celky (kamera Anthony Dod Mantla) v kontrastu s téměř banálními a značně vyčpělými rozklady v duchu převařeného Freuda, Junga i s Adlerem dohromady.
V jednu chvíli ostatně Ona říká: „Freud už je ale mrtev, ne?" Ano, Freud už je mrtev, to ale režisérovi nebrání používat jeho techniku, zejména v hypnotických sekvencích, kdy si Ona vybavuje samu sebe uprostřed lesa, ozářeném měsícem na dřevěném můstku přes temnou říčku. Ponor do osobních říček a řek vzápětí pokračuje na osamělé chatě Eden (tenhle „ráj" se ale ukáže spíše jako „peklo"). Ona se totiž noří nejen do sebe, ale i do přírody, slyší plakat například žaludy, které jim padají na střechu chaty, a vůbec se začne chovat způsobem značně podezřelým. Terapie se z fáze žalu přesouvá do bolestné úzkosti, jež vyvrcholí násilím. Divák to tuší, připravuje se na to, přesto je zaskočen. „Příroda je Satanovým chrámem!" říká Ona. Režisér nabízí klíč již v druhé kapitole, násilí přichází ve třetí.
Začaly to řezenské ženy
Divák čeká, že Antikrist přijde, ale on už je tu dávno. V pomyslné pyramidě strachu se Ráj promění v Satana a Satan v Ženu. Ona je Satanem, Antikristem, a On to pochopí dost pozdě, když se musí vyrovnat s tím, že přišel nejprve o varlata a levou nohu má obtěžkánu kolem i s přišroubovanou matkou. Tahle variace na Tarkovského Stalkera (1979) - v závěru se dozvíme, že je mu film věnován - je řadě dalších blasfémií filmu.
Není pochybností o tom, že Charlotte Gainsbourgová je jako Ona typologicky výjimečná: její nesnesitelně vychrtlé tělo, psychotické stavy i například scény masturbace v přírodě jsou výjimečné: její herecký výkon je opravdu mimořádný, zneklidňující a otřesný je ale ve své simulaci, v němž se občas sama stává obětí manipulujícího tvůrce, tedy samotného režiséra. Není to poprvé u této herečky (tu už do jisté míry zneužil i její otec Serge Gainsbourg, když jí nechal zpívat duet o incestu). Lars von Trier to ale už předvedl dříve na předchozích herečkách: u Björk (Tanec v temnotách) i Nicolle Kidmanové (Dogville).
„Nech mne plakat nad mým krutým osudem a toužit po svobodě," zní filmem Händelova árie z opery Rinaldo. „Nesmírný žal mého utrpení zlomí pouze milosrdenství." Milordenství ale ve filmu nehledejme. Ani Martini, jak zní špatný český překlad italského „martiri" (trpěti).
***
Terapeutický choť zjišťuje až v závěru, že jeho žena se zabývala celý čas sepisováním spisku s názvem Gynocida. Proces jeho procitání, kterému dal Willem Dafoe až hrdinský rozměr hodný nacistické propagandy 40. let, je do té míry otřesný, že už chybí jenom upalování zaživa. K tomu naštěstí nedojde, nebylo by ale divu. Lars von Trier prokázal, že v destrukci evropského kulturního odkazu je posledním ničitelem on. „Začaly to řezenské ženy," pronáší Ona ve chvíli, kdy se obrátí proti svému arogantnímu muži. Míra arogance režiséra a scénáristy je v chrámu této misogynie s názvem Antikrist dovršena.
Antikrist (Antichrist, 2009), Dánsko-německo-francouzsko-švédsko-italsko-polský. Délka: 104 min. Žánr: Drama, horor. Scénář a režie: Lars von Trier. Kamera: Anthony Dod Mantle. Střih: Åsa Mossbergová, Anders Refn. Hrají: Charlotte Gainsbourgová, Willem Dafoe. Distributor: Artcam. Premiéra v České republice: 26. listopadu 2009.
