Utajená pánská jízda

Email Tisk PDF

Puchold Abrham Kacer Landovsky„Je tu ještě nějakej chleba?" ptá se penzista Hanzl. „Půlka chleba visí na věšáku," odpovídá penzista Fána. Postavy z bizarního soužití v bizarním bytě pronajímaném milencům, v bizarní době reálného socialismu.

 

Dva starci ze slavné hry Pavla Landovského Hodinový hoteliér (1969) se po dvaačtyřiceti letech setkávají znovu. Hanzla si z Kanady přijel zahrát Vladimír Pucholt. „Docela rád. Chtěl jsem totiž vědět, jestli ve mně aspoň něco zůstalo z herectví," vysvětlil.
Zatímco v Hodinovém hoteliéru v režii Evalda Schorma excelovali tehdy v Činoherním klubu Oldřich Nový coby majitel bytu, který zřejmě zažil lepší časy, a Miroslav Homola, hlídač a obhroublý lidový filozof, vybavený pro přežití za všech okolností, v pražské Galerii Kodl na Újezdě tomu bylo minulý týden jinak.
Nešlo o divadelní představení, nýbrž o jakési scénické čtení jen pro protagonisty samotné a možná pro pár jejich přátel. Roli Fány si vyzkoušel Pavel Landovský a přišli také Josef Abrhám a mladá herečka Kristýna Hrušínská. Tím pátým do hry byl herec a režisér Jan Kačer, slavící v těch dnech
pětasedmdesátku. Čtveřice mužů si vzájemně prokazovala úctu a zároveň se všichni navzájem pošťuchovali, provokovali jako staří dobří kamarádi a pan režisér Kačer chvílemi režíroval a všichni ho poslouchali, až na rebela Lanďáka: „Já že jsem napsal tuhle hru?" podivil se. „Nekecej! A jak se jmenuje?"
Ale to byla také jen hra, hra ke hře samotné, hravá radost, že se ve zdraví dožili tohoto setkání, aniž by z toho udělali komerční záležitost. Oni nemusejí. Oni mají své hvězdné hodiny za sebou. Nápad sejít se jen tak a v této sestavě se zrodil v momentě, kdy se Vladimír Pucholt (69) přiblížil k důchodovému věku.
„Ano, k důchodovému věku. Je to k nevíře," usmíval se Jan Kačer, čtení hry přerušil a publiku sděloval: „Jestli si pamatujete na tu zprávu v novinách, jak vykopali onoho neandrtálce, co byl pět tisíc let v ledu, tak Láďa Pucholt je taky takovej vykopanej jedinec. On je tady a je takovej čistej. A tak čistýmu vše čistý. Každýho vidí a každý se mu líbí. U nás se mu líbí. Ještě navíc bylo krásný počasí a kamkoliv jsme přijeli, bylo až neskutečně. Co s tím naděláte? On mě strašně zahanbuje, protože nic nekritizuje. Většina lidí, co byla venku, sem přijede a skoro všechno jim vadí. Já proti tomu nic nemám, jenže už jsem na to alergickej. Láďa všechno obdivuje. On během těch čtyřiceti čtyř let, co tu nežil, si v sobě zanechal takový to boží kouzlo. Tu naši zaprášenost z minulosti vlastně nezná. A proto jsem byl rád, abych přiznal barvu, že přijel. Mně bylo včera pětasedmdesát let a lepší oslavu než připomenutí toho, co jsme v Činoheráku dělali, si nedovedu představit..."
Po skoro dvou hodinách ve společnosti Hodinového hoteliéra jsem chtěl s Vladimírem Pucholtem mluvit, jelikož jeho hlas se nezměnil, pořád jsem slyšel tu jeho roztržitou klukovskou dikci z Černého Petra, z Lásek jedné plavovlásky, ze Starců na chmelu, ze Svatby jako řemen a z dalších skvělých rolí. Ale pořád ho někdo zastavoval, někdo odtahoval, někdo jen zdravil, až mě vzal přátelsky kolem ramen a rezolutně zavelel: „A mizíme!" Utekli jsme spolu na chodník a po chodníku potom chodili sem a tam, a tak vznikl „chodníkový rozhovor" s mým idolem, s idolem naší generace a také s panem doktorem z Toronta, jenž se stará o nedonošené děti, kterých má ročně na starosti několik tisíc. S člověkem, kterého si vážím, a vůbec jsem si nikdy nepředstavoval, že jednou budeme spolu brouzdat nocí. A do toho drnčely tramvaje, jako by nám chtěly to nepřipravené a neohlášené povídání natruc zkazit, jako by chtěly smáznout magnetofonový záznam i s minulostí, která smáznout prostě nejde. A pak do našeho hovoru vpadla nějaká rozesmátá partička dívek, mohlo být každé tak šestnáct, a já chtěl vykřiknout: „Holky, zastavte se, tohle je ten slavný Pucholt, počkejte!," jenže neudělal jsem to a věděl jsem proč. A ty dívenky zatím zmizely za roh, podobně jako mizí čas, který prý všechno odnes´... Ať si odnese, co chce, ne? Mně naopak v tu chvíli přinesl následující:
Opravdu jste sem přijel s idealizovanou představou domova, nebo vás taky něco naštve?
Já jsem byl, já jsem vlastně pořád pod takovou zvláštní ochranou Honzy Kačera a lidi se ke mně chovají moc hezky, zdá se, že mi i odpustili ten film, co jsem dělal s Vojtěchem Jasným Návrat ztraceného ráje. My jsme se s Honzou snažili hlavně soustředit na tu hru. Lidi mi říkali určité věci, které zase tak hezké nejsou, ale já jsem se do toho moc nemíchal, protože já vlastně nemám úplně ponětí, co se tady děje. Ale tuším. Když jsem doma v Kanadě, tak tam se odehrává spousta podobných věcí. Všude je korupce, v Americe jsou velké podvody, vždycky tam, kde jde o velké peníze. Můj syn například létal jako pilot pro jednu kanadskou společnost. Létal s poměrně velkými a pohodlnými letadly do Ruska a mě strašně těšilo, že v té Moskvě dva a půl roku střídavě pobýval, jelikož já jsem mu nemohl a nemohl vysvětlit, jak to tam chodí. Proč a jak. On to nakonec pochopil. Ta síť korupce tam v podstatě zůstala stejná a pravděpodobně je tomu u nás taky tak.
Vás pochopitelně může těšit vše, čeho jste dosáhl. Exceloval jste na jevišti, ve filmu...
Ne, ne, to jsem nebyl já, to byli ti režiséři a jejich oči. Ti věděli, co chtějí. A já měl akorát velikou kliku, že jsem pracoval s režisérem Krejčíkem, s režisérem Formanem a na divadle s pány Kačerem a Smočkem, prostě jsem byl pořád v rukou někoho, kdo věděl, co se mnou může udělat.
Stal jste se po emigraci z tehdejšího Československa lékařem a přitom jste mohl tušit, že herecký talent ve vás zůstává. Nezastesklo se vám nikdy po filmu a divadle? Teď jste si sám potvrdil, že z vás nic nevyprchalo. Je ve vás ještě touha hrát?
Já chtěl opravdu jen vědět, když mi tedy bůh ten dar dal, jestli za těch čtyřiačtyřicet let absolutně, absolutně jiného života, jestli se s Honzou Kačerem na něčem, co by nás oba zajímalo, shodnem. A ten Hodinový hoteliér – to bylo ono.
Proč? Jenom proto, že jste se pomalu dostali do věku jako protagonisté té hry?
Povídám mu: Honzíku, podívej se, já už jsem dneska starý člověk, já bych toho jednoho starýho mohl hrát, to by mě bavilo. On říká: Láďo, víš co, ty bys mohl hrát toho víc nóbl. A to se mi strašně líbilo, oběma se nám to líbilo. Já mám k Honzovi velkou důvěru.
Možná, že sem tahle otázka zrovna nepatří, ale jak vás poslouchám, musím říct, že pořád slyším něco jako hlas mládí, nebo jak tu minulost nazvat, aby nezněla sentimentálně, slyším třeba repliky klavíristy Mildy s Lásek jedné plavovlásky, vybavuje se mi báječná scéna s rodiči, kdy za vámi přijede naivní, zamilovaná dívka z internátu. Bylo to celé připravené nebo šlo o improvizaci?
Všechno bylo velice pečlivě nazkoušené. Bylo řečeno, o co tam jde, a text byl ze začátku velice přibližný, hráli jsme tu situaci, kdy se ten kluk dohaduje s rodiči, jestli má jít za tou dívkou do pokoje či ne, úplně volně a svobodně. Improvizovalo se, ale nakonec byl text přesný a scéna se upevnila. Miloš Forman moc dobře věděl, jak to celé udělat.

Věříte na lásku?
Ano, já jsem přece jiný člověk než Milda! Já jsem měl v životě dvoje velké štěstí – kromě mého hereckého začátku – zaprvé, že se mi podařilo vystudovat medicínu, a zadruhé, že jsem potkal skutečně výtečnou dívku, kterou jsem si pak vzal, a je mojí ženou. Já jsem absolutně, absolutně šťastný!

Mohli jsme ještě pokračovat v hovoru navzdory hluku na ulici, na nějž jsme si koneckonců zvykli. Ovšem pan Pucholt náhle pocítil jakousi odpovědnost k těm všem, co na něj uvnitř čekali. V galerii mezi obrazy, u obyčejného stolu, u čistého stolu, kde si určitě pak leccos řekli o minulosti, křivdách, emigraci, přítomnosti i budoucnosti nejisté i jisté. Už jsme se loučili, když najednou dodal:
„Víte, ještě k tomu, jak jste se prvně ptal, jestli mě něco naštve... My máme dost složité dějiny. Prošli jsme jako Češi a Slováci lecčím. Šest let války lidi dost zdecimovalo, pak čtyřicet let komunismu, což bylo co do trvání útlaku mnohem delší období, prostě není se čemu divit, že jsme takoví, jací momentálně jsme. Já však nějak věřím mladé generaci, ti mladí vždycky něco rozhýbou, protože – jsem o tom přesvědčen – nesnášejí podvody, zbabělost a jiné nemorálnosti. Já jim prostě věřím, a proto se mi nechce něco mrzutě kritizovat, když jsem tady vlastně jenom na chvilku."
Měl jsem v tu chvíli nutkání ohlédnout se a zavolat na ty bezstarostné dívky, co mezi nás během toho krátkého rozhovoru vpadly, a už byly dávno pryč: „Holky, dívenky, slyšíte to? Je to teď na vás!"
Jenže kolem nás zase projela ta hlučná tramvaj a Vladimír Pucholt zmizel ve dveřích, za nimiž byl svět, který, doufám, ještě dlouho nezestárne...

Vladimír Pucholt ,* 30. prosince 1942, český herec, v současnosti působící jako lékař v Kanadě. Studoval Divadelní akademii múzických umění v Praze. Debutoval v dětských rolích, ale proslavil se především svými prvními významnými rolemi ve filmech Miloše Formana Černý Petr a Konkurs (1963). Dále ztvárnil hlavní role v muzikálu Starci na chmelu (1964) a Lásky jedné plavovlásky (1965). Po ukončení studia roku 1965 se stal hercem Činoherního klubu, v němž mimo jiné exceloval v Revizorovi nebo v Penzionu pro svobodné pány. Zde hrál až do roku 1968, kdy emigroval do Velké Británie. Po počátečním období, kdy se živil příležitostnými pracemi, vystudoval medicínu a stal se lékařem-pediatrem v kanadském Torontu. K herectví se vrátil pouze ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999).

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz