Čtyři z Jihlavy

Email Tisk PDF
mfdfJe devět hodin dopoledne. Před hotel EuroAgentur Jihlava, vzdáleném dva kilometry od centra města, najíždějí taxíky. Účastníci koprodukčního trhu East European Forum odjíždějí vybírat projekty, které eventuálně podpoří. Jde o běžnou agendu uznávaného mezinárodního festivalu. Paradoxem může být jediná věc: právě tihle pracovníci různých televizí, festivalů nebo distribučních firem se o pár dní později snaží protlačit na premiéru českého celovečerního dokumentu Auto*Mat. Tedy filmu, který sílící automobilismus viní ze zásadní neplechy. Kontrast mezi filmy a pracovním stylem účastníků patří k paradoxům každého renomovaného mezinárodního festivalu, Jihlavu nevyjímaje. Dokumentární časoměrná urban story Auto*Mat, získala na jihlavském festivalu Cenu diváků. Film začíná v roce 2003 poetickými protesty proti přetlaku aut v centru Prahy a končí poměrně tvrdými akcemi o pět let později proti „defenzivnímu ustupování autům". Film se soustředí na aktivity občanské iniciativy Auto*mat (www.auto-mat.cz) a mapuje další akce, které probíhají například pod mottem „jedu v tom". Iniciativa se snaží občanskými protesty osvobodit centrum města od každodenního přívalu aut, přesvědčit Pražany, aby nechali auto doma, zažili město jinak a uvědomili si, kolik zplodin zanechá v obytných čtvrtích centra každé jednotlivé auto. Prostě dát mat (nebo aspoň řád) automobilismu v centru Prahy. Režisér-cyklista Martin Mareček prožil klíčová léta v Rumunské ulici, na dohled od pražské magistrály. S kousavým humorem mluví o nehodách, které se denně odehrávají pod jeho okny. Některé z nich film dokumentuje. Třeba tu, jak nabouraný majitel audi obchází své poničené auto a uprostřed aut a davů ho přelešťuje klůckem. Za kamerou filmu stál většinou Vít Klusák a Jiří Málek.cyklojizda Auto*Mat se pohybuje mezi jistým druhem aktivismu a humorem známým z Českého snu. Autoři nejsou aktivisté toho typu, jací se přivazují ke stromům. Jejich hlavní zbraní není šíření ideologie. Auto*Mat není arcidílo jako Český sen, občas působí jako amatérský záznam scén, ale celkově je to pozoruhodný film. Jednou z prvních protestních akcí bylo rozvinutí protestního banneru u muzea, s nímž filmaři a aktivisté kráčeli podél magistrály a pak vběhli do vozovky, čímž se dopustili přestupku a policisté akci zmařili. Kamera s gustem mapuje policisty v civilu, kteří telefonují z mobilů a oznamují na příslušná místa, co se u muzea právě děje. Vozovkový aktivismus byl pak nahrazen akcemi o řád vyššími: filmaři začali navštěvovat pražského primátora Pavla Béma. Primátor jim pomohl zorganizovat uzavírku Smetanova nábřeží a proměnit ho na pár hodin v korzo pro pěší. Tedy tak, jak nábřeží vyhlíželo na starých fotografiích z 19. století. Bém ve filmu působí podstatně uvolněněji a sympatičtěji než ve zpravodajských televizních šotech. Jeho úředníci nad primátorským dialogem s filmaři skřípou zuby.

Třetí a poslední rovinou filmu je postbémovská část. Filmaři se rozhodli bojovat nikoli jen pomocí vzdoroakcí, ale především odborně. Shromažďují informace o tunelu Blanka, mapují cyklotrasy v centru města, snaží se získat lidi pro cyklistiku, pro chůzi a MHD. K filmu samozřejmě patří několik pamětihodných scén. Tou první je návštěva filmařů s obstarožním aktivistickým autem s umělým lejnem na kapotě na automobilové tuning party. Milovníci automobilů sledují filmaře dílem s nechutí, dílem s nucenou tolerancí. Jejich zájmem je předvést čipovaná auta, nikoli zarazit automobilismus. Druhou scénou je návštěva schůze pražského zastupitelstva. Zastupitelé filmaře sice nevyhodí, ale zakáží jim točit. Třetí scénou je návštěva předvolebního mítinku ODS, kde se bývalý premiér Topolánek pro kameru týmu Auto+Mat vyjádří s optimismem v hlase, že nejdůležitější je liberalismus a „co nejvíc pohybu". Blíže nejmenovaný úředník po mítinku prohlásí, že auta v centru jsou důležitá, protože díky jejich výfukovým plynům vzniknou v organismu protilátky a lidi narození ve smogu budou pak zdraví jako řípy. No a čtvrtou výraznou scénou je návštěva aktivistů na autosalónu, kde se generální ředitel Škoda Auto Vratislav Kulhánek vyjádří pro film v tom smyslu, že naše civilizace má stejně na kahánku. Film je i vzpomínkou na smrt ekologa, novináře a mluvčího iniciativy Auto*Mat Jana Bouchala, jehož v roce 2006 srazilo auto.

 

Martin Mareček je podepsán (vedle Ivo Bystřičana a Jiřího Málka) také pod filmem Doba měděná. Dokument z měděných dolů v Zambii koprodukovala společnost Hypermarket Film s iniciativou Bankwatch, dohlížející na to, jak jsou uplatněny finanční prostředky Evropské investiční banky. Ta od devadesátých let pomáhá privatizovat měděné doly v zambijské provincii Copperbelt s cílem snížit zadluženost továren a zlepšit kvalitu života místních obyvatel. Např. nový majitel dolu Mopani získal půjčku 48 mil. Euro. Privatizace dolů ukončuje čtyřicetiletý hornický socialismus, produkující kromě mědi výrazné ztráty. Jak ukazuje film, kvalita života běžných lidí se privatizací spíš zhoršila. Veřejnou dopravu, zdravotnictví a školství, dříve dotované státem ze zisků z mědi, soukromí majitelé (většinou švýcarská, kanadská nebo australská konsorcia, exportující měď přes Jihoafrickou republiku) ruší nebo drasticky omezují. Filmaři se ale do dolů nedostanou, na jejich dopisy adresované vedení dolů nikdo neodpoví. Proto volí náhradní program: navštěvují propuštěné horníky a nakonec se jim podaří proniknout do opuštěného dolu v Chingole, který není tak striktně hlídán. Ilegální dělníci tam hledají malachit a jsou ochotni mluvit. Stesky lidí je možné shrnout: „Iluze o privatizaci padly, nemáme práci. Nemáme ani na kukuřičnou mouku (základní složku potravin Afričanů). Doly se přestaly starat o veřejné věci. Peníze za měď jdou mimo naší zemi, a přitom jsme to přece my, komu tahle země patří." Pozoruhodný je místní rapper, který zpívá takto: „Smažil jsem se v dolech jako v pekle. A nevydělal si ani na nájem, ani na vodu, ani na elektriku. Všichni jsme plný mědi. A tu měď nám kradou zloději. Ale nevím, stejně mě nikdo neuslyší."

Filmaři se kromě jedné povolené „technické prohlídky" po ukázkové trase nedostali ani jednou za ostnaté dráty. Měli dokonce zakázáno točit i panorama dolů s kouřícími komíny (tyto záběry jim nakonec nikdo nezabavil a v konečném sestřihu jsou). Film dosáhl v omezených podmínkách maxima. Šel totiž českou cestou: mapoval všední den, vypravil se za drobnými vesničany, za dětmi na ulici, do bytů propuštěných pracovníků dolů. Výsledkem není shrnutí faktů, ale pocit z toho všeho. Tísnivý pocit, jak věci půjdou dál. A ještě jedna otázka vytane na mysli: je nějaká alternativa k současnému vývoji, když socialistický koncept zjevně není schopen života? Ostatně regulaci na trhu s mědí, kdy každý, kdo chtěl pokrýt střechu měděným plechem, musel podplácet úřady i dodavatele, mají někteří z nás ještě v neblahé paměti.

 

K tomu nejlepšímu z letošního jihlavském festivalu patřil dokumentární film Lindy Jablonské Vítejte v KLDR, který byl v Jihlavě uveden také a patřil k tomu nejlepšímu z letošního festivalu. Film totiž není jen záznamem turistických atrakcí, velkých prostorů a mramoru v hotelích Severní Koreje. Je i portrétem členů různorodé výletní skupiny, která se v rámci turistického adrenalinu rozhodla navštívit zemi obehnanou ostnatými dráty. A česká skupina je, zdá se, pro podobnou turistiku dobře vybavena. Dobře informovaný průvodce, starší turistický válečník se slivovicí v lahvi, na tvářích téměř všech vždy a všude tajuplný nebo spíš pobavený úsměv, který Severokorejci čtou jako zájem o svou zemi. Mimikry českého návštěvníka KLDR jsou skutečně na vysoké úrovni. Když je potřeba, zazpívá Internacionálu a pokloní se Kim-Ir-Senovi. U slivovice si pak dělá legraci z totality. Je to geniální: nikdo z korejského doprovodu neví, že český účastník si pod fasádou úsměvu a úklon „myslí své" a ze svého pohledu je tedy odpůrcem a kritikem toho, co se děje. Své úlitby si pak pro sebe zdůvodní tím, že nechce ohrozit korejské průvodce. Že je český kriticismus jak se patří skrytý? Nevadí, umění skrýt kritický šleh přece pomohlo tomuto národu přežít. Česká skupina kombinuje přizpůsobivost (na veřejných místech) s revoltou v mezích zákona (v hotelových pokojích). Z mentality české skupiny vypadává francouzský turista, muž, který žije v Praze a mluví lámanou češtinou. Přesto, že sympatizuje s komunismem, je pro něj vodění turistů po ukázkových trasách „strašné". Jedině on dává najevo nesouhlas, jedině jemu vadí, že kousek dál od mramorových turistických komplexů žije chudina, která nemá na základní potraviny a která nesmí vejít do styku s turisty. Vadí mu dril dětí při rozlučkových tanečcích na parketu, kterou Češi nazvou „perfektní show". Ale pak, když vlak překročí korejsko-čínské hranice, se i čeští turisté vzepřou. Najednou říkají, že to v KLDR bylo „hrozné" a volají: „Konečně svoboda!"

Mezi nejlepší filmy festivalu, dávající aspoň trochu naděje, patřil Východ slunce, západ slunce. Snímek ruského režiséra Vitalije Manského mapuje každodenní život Dalajlámy v jeho exilové rezidenci v indické Dharamsale. Dalajláma hovoří nad čajem o vnitřním míru a soucitu, mluví o tom, jak si buddhistická filozofie představuje plynutí času. Do toho jsou zarámovány jeho představy o uspořádání světa. Podle Dalajlámy tkví největší nebezpečí současného světa v přelidnění. Řešení by podle jeho názoru spočívalo v tom, že by se část čínské populace nastěhovala do opuštěných částí Ruska. Filozof také navrhuje vytvořit sjednocené vojenské síly Ruska, Číny a Koreje, které by uklidnily mocenské zájmy euroasijského kontinentu.

Slovenský filmový kritik Pavel Branko, který se stal jedním z hrdinů jihlavského festivalu (slovenská režisérka Zuzana Piussi o něm natočila film Hrdina naší doby) se Manského zeptal, proč s často idealistickým představami Dalajlámy nevedl dialog. „To nebylo úkolem filmu," řekl Manskij. „Nedělali jsme filmovou žurnalistiku, k Dalajlámovi jsme přišli s tím, že nás seznámí se svými názory a že my s nimi nebudeme polemizovat."

Autor je filmový publicista

 

Třináctý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava se konal od 27. října do 1. listopadu 2009. Tradičním mottem bylo zvolání Myslet filmem! Festival už dávno není jen přehlídkou dokumentárních filmů, ale má celou řadu dalších složek. Například trh projektů (East European Forum) a trh filmů (East Silver). Je napojený na mezinárodní iniciativu Doc Alliance Films (viz www.docalliancefilms.com). Zároveň má tak silně alternativní publikum, jako dnes patrně žádný jiný filmový festival u nás. Letos bylo v Jihlavě uvedeno bezmála 240 filmů všech metráží. Kromě projekčních sálů se promítalo také na náměstí a ve vybraných domácnostech.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 10 Listopad 2009 10:35 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz