Stejnojmenná Musorgského opera s puškinovským mottem „dav chová v lásce pouze nebožtíky, pro živé vládce má jen nenávist“ je geniálním obrazem toho, co se v současném Rusku děje. V čem je jiné Rusko let šedesátých a Rusko dnešní, naleštěné, kterému sem tam z honosných kožichů čouhá sláma? Jak ho viděl proměněné v čase bystrý pozorovatel?
Všedesátém roce jsme, začínající divadelníci, poprvé překročili hranice a vyrazili na prázdninovou cestu do Ruska. Tři dny jsme se širokorozchodnou železnicí protloukali širou zemí. Horko. Spací vagony. Výborný čaj ve stříbrných hrníčcích. Za okny pomalu jedoucího vlaku nekonečná pole kukuřice a rozkvetlých slunečnic. Tu a tam zastávka. Rozpadlé ploty. Šedí lidé. Pravidelný dupot kol uspával, a tak jsme většinu času proklimbali. Luboš Hrůza měl lůžko nahoře a horko ho zmáhalo nejvíc. Jednou se po prudším zabrzdění probudil, vykoukl z okna a uviděl podél železnice běžet bílého pejska.
Převalil se na bok a usnul. Po návratu domů jsme byli dotazováni na zážitky z cest. Luboš prohlásil: „Rusko je plný bílejch psů!“ Ten čokl byl jedinej, kterýho jsme v té zemi viděli.
V Moskvě jsme navštívili divadlo Sovremennik – Současník. Nevalná hra Nahý král! Sál nabitý k prasknutí. Sedm hodin. Marně čekáme. Nezačínají. Deset minut, patnáct a nic. Máme smůlu, nebude se hrát. Publikum už několikrát vyzývavě tleská. Nic se neděje. Trpělivost dochází. Reptá se. Náhle se z bočních dveří dere do sálu postava, kterou se pořadatelé pokoušejí zastavit. Chlap se nedá, sápe se na scénu. Je namol. Něco breptá, zakopává, ale získává sympatie návštěvníků, kteří jsou vděční, že se alespoň něco děje. Ožrala se přes odpor biletářů dopotácel doprostřed jeviště, podklesly mu nohy, chtěl zabránit pádu, zvedl ruce nad hlavu a mávl dolů. V tu chvíli čekající orchestr spustí sovětskou hymnu. Ožrala byl dirigentem, mistrovským výstupem Olega Pavloviče Tabakova.
Zhruba po deseti letech slavný Tabakov oslňoval pražské publikum jako Chlestakov v Revizorovi. Za dalších čtyřicet let sedím s tímto slavným mužem v restauraci Čechov v sídle legendárního MCHATu.
Jezdil jsem do Ruska díky filmovým festivalům často. Viděl jsem pravoslavné kostely proměněné ve skladiště pneumatik, v opravnu starých škrpálů, sledoval jsem pingpongový turnaj, kde stůl nahradila stará vrata od chléva. Byl jsem u okázalých žranic pro papaláše a vozil jsem myslivecký salám hladovým hercům, kteří si z domova nosili v termosce teplé brambory. Za vajíčko natvrdo a jarní cibuli se platilo, čím se dalo. Černý chleba jednou byl, druhého dne zmizel i s obchodem, který zavřel, protože došla mouka. Byl jsem pověřen českými literáty, abych doručil dárek Pasternakovi, který právě obdržel Nobelovu cenu. V obrovském kolektivním domě, kde bydlel, neměl na dveřích jméno, jenom číslo a mezi prvním a druhým patrem chyběly schody. Leželo tam položené prkno se šprušlemi. Na schodiště nezbylo. Potkával jsem vzdělané lidi, tísnící se skromně v rozdělených bytech. Veterány vítězné války, ověšené metály, bez rukou a nohou, i oběti stalinských čistek. Byl jsem pozván na večeři, kde nás kolem hubeného kuřete sedělo deset, ale debata se vedla královská. V gruzínské restauraci Arakvi na mě čekalo dvacet chodů, stříkal vodotrysk, a to všechno stálo pár rublů. Jen pro někoho. Poslouchal jsem na manifestaci Sacharova a málem jsem jednu schytal. Studentka Nina, která mě provázela městem, znala každý dům, každou pověst, recitovala celé hodiny Puškina, Lermontova, Pasternaka, Cvetajevovou. Prozpěvovala písně Galičovy. Milovala Okudžavu, Nikitina, Vysockého. Znala všechna divadla, vodila mě na skrytá shromáždění protestujících. Doporučovala „malé klasiky“, například Leskova. Učila mě obdivovat Rusko. Dávné, předrevoluční. Rusko vzdělané, trpící a doufající. Žila chudobně a vznešeně. Po čase jsem už nedokázal jednoznačně odpovědět, jaké je Rusko.
Z průzračných višní karbanátky
Červenec v Batumi. Město vypražené do okrova. Po zeleni ani památky. V ruce dopis od ctitelky českého filmu, zaklepal jsem na seschlé dveře s vizitkou odesílatelky uctivého psaní. Vykoukla pěkná paní a zděšeně poprosila o možnost se upravit pro tak nečekanou návštěvu z ciziny. „Sedněte si, prosím, na chvíli venku. Hned přijdu!“ Vedrem sálající dvůr, dozlatova připečená placka mezi nevzhlednými, zanedbanými domy. Tu a tam lavička z vybělených prken, naprasklých, zlámaných. Uprostřed šibenice, na příčném trámu potlučený kbelík. Pumpa. Co chvíli se zvedne polosvlečený čumil, postaví se pod „sprchu“ a zvrhne na sebe putnu. Napumpuje, postaví na monstrum a blaženě osychá, na chvíli osvěžen. Před každým polorozbitým vchodem vedrem schvácený občan. Sedí a koukají se na nás, exotické cizince, kteří se od nich liší – vším. Skřípot pumpy, šplouchání a cákání ledové vody z hloubi země. Ta vysychá, sotva se dotkne placatého kamene pod sprchou. Vzduch na chvíli zavoní vlhkem.
Za hodnou chvíli vejde naše hostitelka. Svěží v čistých šatečkách, navoněná, načesaná, rozpačitá. Nese modrou kameninovou mísu plnou rubínových višní. Vybydlené, zanedbané domy, vedrem zmožený dvůr s ospalými, netečnými lidmi. Na stole višně v modře malované míse. Záblesk krásy, přemáhající rozpadlou a pokleslou bídu bezvýznamného dne v té době smutku. Višně s kapkami pramenité vody na rozvrzaném stole, se židlemi o třech nohách, kyprá paní, manželka majora sovětské armády, sloužícího stovky kilometrů daleko, nám podala všechno, co měla. Stovky poloslepých oken hledících do na kost ztvrdlého jílu, s lhostejnými lidmi polévajícími se ledovou vodou z rezavého kýble, purpurové višně v báječné míse a inteligentní oči osamělé ženy kdesi na okraji světa.
Možná že manžel té dámy, asi povýšen na generála, velel skupině tanků v srpnu šedesátého osmého. Jejich dcera, šťastně provdaná za úspěšného podnikatele, blahobytně korzuje po Karlových Varech a diví se podivné češtině, kterou tu a tam zaslechne. Na pustém dvoře už nesedí zachmuření podivíni. Přesunuli se do protějšího bloku, kde se s okázalou „americkou nádherou“ usadil supermarket a v přepychově nablýskaném McDonaldu vyměnili blinčiky a pelmeně za kus nechutného karbanátku v rozplizlé housce a kolu. Po průzračných višních ani památky
Město v marnotratné kazajce
Moskva je k nepoznání. Šedé bloky domů připomínající středověké pevnosti s průchody do temných dvorů jsou ozářeny výklady přepychových obchodů. Proudy aut posledních značek se jako vyhřezlá láva valí ulicemi bez konce. Staré, rozložité venkovské město náhle a nekompromisně přeskočilo roky a zmocnilo se překypující nádhery „moderního“ světa. Pravoslavné kostely září zlatými kopulemi, kupecké domy mají zbrusu nové fasády. I když se zdejší Vánoce slaví později – oslnivě blikají desítky ozdobených stromků. Náměstí před Velkým divadlem plné lidí spěchajících na Borise Godunova. Moskva zní i voní jinak. Kdysi páchla po juchtě, pivním kvasu a olejových nátěrech, kterými se přetíralo kdejaké svinstvo v neošetřovaných ubikacích. Dnes voní benzín, jistý odér čistoty pečlivě udržované v uklizených ulicích. Nebe není modré ani temné. Svítí odrazem nekonečných světel marnotratně proklamujících bohatství a společenský úspěch.
Před padesáti lety jsem viděl prvně v „Bolšom“ Godunova. Dnes, stejně jako tehdy, jsem unesen nádherou a mohutností představení. Všechno je jiné. Oslnivé město jako by nic nevědělo o sotva minulé bídě. O chudobě, lhostejnosti, neomalenosti, nepohostinnosti. Lidé jsou úslužní, usmívají se, záchody zcela dle módy svítí čistotou, restaurace otevřené dlouho do noci jsou pohostinné a rozmanité. A přece všechno, co bylo ve městě, v rozsáhlé zemi, je tam pořád. Do nového, křiklavého oděvu oblečené město dýchá z tradic a trápení staletí. Je lačno poznání. Všechno, co bylo odpíráno a nyní je dostupné, bují a roste. Všeho je hodně. Peněz a možností a radostí světa. Energie, léta potlačovaná a mizející v kazajce zmrtvujícího režimu, se vzedmula a prýští nezadržitelně a marnotratně. Musorgského opera se stohlavými sbory úžasných zpěváků, s nádherou i bídou mocných. S potlačovanou tvořivostí jedince, s výčitkami ze spáchaných zločinů, v touze po očistě a víře v právo je geniálním obrazem toho, co se v současném Rusku děje.
Péče Olega Pavloviče
Oleg Tabakov, živoucí ikona kulturní Moskvy, mě královsky hostil jeseterem a černým kaviárem, což je zboží hodné toliko vladařů a mafiánů. Zářil spokojeností a dobrou náladou. Chlubil se mladou ženou, malými dětmi. Vážně a poctivě mluvil o Revizorovi v Praze jako o svém největším triumfu a jen mimochodem zmínil, čemu všemu v Moskvě velí. Za bělostnými zdmi restaurace ozdobené zelenkavými břízkami a stříbrnými svícny hučelo město a náš Chlestakov ani na okamžik nelhal, když líčil, co všechno konal a koná. Věnoval mi hodně času a pěkných přátelských slov, načež se omluvil s tím, že brzo ráno jde navštívit Putina.
Ráno jsem navštívil Studio Olega Pavloviče. Velký dům uprostřed města Oleg koupil a vychovává v něm mladé nadějné studenty herectví. Jeho mchatovští žáci jezdí po Rusku, hledají talenty, které za peníze školy zvou na zkoušku. Když uchazeč uspěje, je ubytován, vychováván, stravován, čtyři roky opečováván. To vše za peníze Olega Pavloviče. Jeden talentovaný student letěl na zkoušku devět hodin z rodného městečka. Jen nepatrná část žáků byla kdy předtím v Moskvě. Pouze sedm procent obyvatel této velké země vlastní pas.
Přede mnou sedělo padesát patnáctiletých nadšenců. Dvě hodiny ze mne nespustili oči. Chtěli vědět. Toužili vědět. Možná z nich herci nebudou. Vrátí se po letech do rodných míst se jménem Tabakova v srdci. Nikdy nezapomenou, co jim dal tento „miláček Bohů“.
Z honosných kabátů, módních kožichů, z antilopích kozaček tu a tam trčí sláma. Překotný úspěch peněz, svobodného trhu, uvolněné lidské energie táhne za sebou doby zmrvělého teroru, barbarství, křupanství. Není možné soudit, chválit, hanět. Obrovitá země má obrovité problémy. Ale je třeba ji poznávat, její blízkost i vzdálenosti, které nás dělí.
Je dobré překonávat naši nejistotu, že Rusko je plné bílých psů.
