Recenze: Bílí psi a černý kočky - Společenská katarze, která nenastala

Email Tisk PDF

Bílí psi a černý kočkyVe své nejnovější hře sahá Studio Hrdinů po díle Frantze Fanona. Zobecňující skutečnosti režisér David Jařab přenáší do českých reálií. Pojítkem mezi rozdílnými světy je postava tlumočníka, jazyk hraje v postkoloniálním diskursu stěžejní roli.

 

 

 

 

Hra začíná podobně jako psychologický román „Tráva zpívá“ autorky Doris Lessingové: je nalezeno tělo bílé ženy, jediným podezřelým se stává její černý milenec. Tady se ale dějové linky obou děl rozcházejí, protože Jařabův hrdina čin opravdu nespáchal, a tudíž divák si otázku o morální vině a nevině pokládat nemusí. Přesto jistá korelace mezi oběma díly existuje, je jí právě exkurze do postkoloniálního myšlení.

 

Dva policejní vyšetřovatelé mají o vině podezřelého Akina Musy od začátku jasno. Pohlíží na něho s despektem, častují jej ponižujícími otázkami a tykáním. Milej zlatej… Černá kůže hlavního hrdiny snad příliš kontrastuje s jeho důstojností, intelektem a hrdostí; a to jim pije krev. Milenka toho černého psa, teď mrtvá, se stává   jejich očích jakousi pomyslnou společenskou metou i sexuálním vrcholem, jakého může takový divoch, viď vůbec kdy dosáhnout. Tahle okleštěná rétorika kriminalisty podivně vzrušuje a pocit převahy, třebas uměle podporovaný, je ponouká rozvíjet nitky hospodských klišé nad rasově smíšeným vztahem. Svá ega nechávají promlouvat v naprosté neúctě vůči bolesti člověka, který ztratil svou milou. Aniž by reflektovali absenci důkazů v jeho neprospěch, dochází ti dva společně k závěru, že zabitím své milenky nechal Akin de facto promluvit svou impulzivní přirozenost, barbarství coby biologicky determinovanou podstatu svého bytí.

 

Konfrontován s rasismem ve státní správě svádí hrdina svůj niterný boj. Výčitky svědomí za útěk z Beninu zhmotňuje jeho dávno zesnulá africká žena, jež může být skutečná anebo ne – zosobňuje tradici a původ, kterému byl nevěrný, když navázal vztah s evropskou ženou-zemí, modernitou, tou děvkou. Vyzpovídá se Akinovi z žárlivosti na tu druhou a prostřednictvím stereotypizujících poznámek (černoch jako pouhý sexuální objekt), ve skutečnosti Akinových démonů, opětovně zasévá v muži semínka pochybností. Maska, kterou si nasadil, když přijal evropské vzdělání a společenské standardy, je pouze zdánlivá – vždy bude pro okolí nejprve negrem. To domnělé selhání se mu v podobě zpytování svědomí teď vrací hned dvakrát: „nízká sebedůvěra vede k žárlivosti, méněcennosti či falické nadřazenosti“. Ale přízrak bílé ženy nikdy nepromluví. Je to rozpolcenost, hybridita, jakou poodkrývá i jiná persona Martiniku, spisovatel Joseph Zobel, ve svém románu „Ulice černých chatrčí“, kdy jeden z dospělých vzorů malého hrdiny představuje nový svět a zarputilou touhu stát se jeho součástí; druhý naopak téměř zemřelého ducha afrických předků, jenž zůstává skryt, je avšak esencí identity. Pro Davida Jařaba je metaforou žena. Bílá, černá, kočka, matka, milenka, obavy muže, láska, vlast. Schizofrenie či symbolická nevěra je v českém kontextu relativní; na rozdíl od Francie nemáme koloniální minulost, kolektivní pocit viny (a následně nesené „břímě bílého muže“) je tak ryze abstraktní.

 

Z díla Fanona zbývá na jevišti o trochu méně než by publikum čekalo. Režisér se o věrnou adaptaci Fanonovy eseje „Černá kůže, bílé masky“ ani nesnaží, původní frankofonní konsekvence tlumočí našincům lidově, i když pořád s grácií. Jařab tímto odvážně balancuje v dialogu sám se sebou: odhaluje předsudky, zároveň servíruje jiné – a velmi přímo. To je ve chvílích, kdy je společnost nemocná, nezbytné. Ostatně, podbízivost směrem k intelektuální elitě není tentokrát Jařabovou ambicí. Naopak se někdy odhodlaně potácí na hraně, když nastavuje čecháčkovi zrcadlo a obnažuje další témata, jejichž závažnost je až nestoudně často marginalizována: vnímání ženy jako děvky a vulgarizace její podstaty na sexuální objekt, nízká sebedůvěra muže a národa. A i kdyby mělo jedno prase závidět druhému, že jeho bahno čvachtá lépe, neodpouští se.

 

Scénický vrchol hry nastává, když si Akin na hlavu nasazuje papírovou masku. Lež, která se stává pravdou, je ale prchavá. Tento okamžik zhmotnění neočekávaně dává vyniknout iluzornosti reality. Pasáž za skvělé hudby Jakuba Kudláče graduje do symbolických výjevů a ve vyšetřovatelích se v surrealistickém deliriu probouzejí divoká zvířata, démoni. Fanonovo poselství, nutno přiznat, trochu zaniká. Znenadání teatrální orgie ustává, potřesení rukou a předpisy jsou předpisy, jsme přece v civilizovaném světě, že ano. Závěrečný smích je pláčem a smířením, rozhlédni se kolem, katarze ještě musí proběhnout.

 

Autorka recenze studuje Mezinárodní rozvoj na Univerzitě Palackého v Olomouci.

 

Bílí psi a černý kočky

Studio Hrdinů

autor: David Jařab

režie: David Jařab

kostýmy: Zuzana Formánková

hudba: Jakub Kudláč

dramaturgie: Jan Horák

scénář, scéna: David Jařab

masky: Dorota Březinová

asistent režie: Tomáš Janáček, Oleksanda Sydorenko

překlad anglických titulků: Ema Katrovas

hrají: Maxime Mededa, Martin Pechlát, Tomáš Jeřábek, Jiří Černý, Eliška Mesfin Boušková, Jindřiška Křivánková

 

http://www.studiohrdinu.cz/predstaveni/bili-psi-a-cerny-kocky/

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 25 Březen 2016 11:59 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz