Reflexe: Dobyvatelé akustických scén. Od radioartu k hudebnímu divadlu

Email Tisk PDF

 

Olga Neuwirth s Elfriede JelinekNakladatelství AMU vydalo další teoretický text, který není vzrušující a inspirativní jen pro odborníky, ale pro kohokoli se zájmem o současné umění (a o emancipaci zvuku).

 

Lukáš Jiřička napsal Dobyvatele akustických scén. Od radioartu k hudebnímu divadlu jako svou disertační práci na DAMU. Konkrétně se věnuje hlavně analýze tvorby čtyř německých umělců: Heinera Goebbelse,  Andrease Oehringa, Andrease Ammera a Olgy Neuwirth. Jejich práce rozebírá z pozice divadelního dramaturga, všímá si především postupů, jimiž své výsledné tvary skládají z jednotlivých komponentů a rozhlasovou a divadelní tvorbu záměrně spíš sjednocuje než rozděluje. Čtenář nemusí být nutně vzdělaný v hudebním oboru, aby mohl textu porozumět. Vystačí si se zájmem o avantgardu, současné divadlo a nové formy v umění celkově. To ale neznamená, že by hudba zůstala zanedbaná, protože Jiřička je evidentně velkým hudebním fanouškem a znalcem, půdu pro analýzy si vždy připravuje bohatým popisem celé umělcovy tvůrčí cesty, takže se tu čtenář setká i s množstvím do kontextu zasazených tipů z oblasti experimentální hudby a především z oblasti radioartu, hudebního divadla, scénických koncertů a zvukových instalacích.

 

Bohužel zde mimochodem vychází najevo i fakt, že chceme-li mluvit o horké současnosti v umění, musíme se obracet spíš do zahraničí. Zároveň však právě v této práci Jiřička upozorňuje například na E.F. Buriana, kterého označuje za mnohem progresivnějšího, než je považován obecně, a to v celosvětovém měřítku. V některých momentech podle Jiřičky předběhl dokonce i Bertolta Brechta.

 

Kniha obsahuje také sérii rozhovorů. Právě Brecht je tu nejčastěji zmiňovaným autorem coby narušitel a zakladatel nového přemýšlení o divadelních formách, na které výše zmínění umělci často navazují. Současní divadelníci naplňují Brechtovy vize díky rozvoji moderních technologií a dosahují v tom sfér, které Brecht pravděpodobně nikdy neměl namysli. Pro Goebbelse je velkým tématem proměna klasické divadelní hierarchie, v níž se vše odvíjí od textu (což také předznamenal Brecht). Goebbels se věnuje přenastavení pozornosti, směřuje diváka od textu k hudbě, zvuku či ruchům, a ve chvíli, kdy získávají dost pozornosti, otevírá se najednou mnohem širší pole výrazových možností při práci s nimi. Pracuje-li s textem, vybírá si téměř vždy svébytný útvar, který nevznikl jako drama ani aby se dramatem stal (například texty Gertrudy Stein, Elliase Canettiho či Alaina Robbe-Grilleta). Ke vzniku představení nepotřebuje dramatickou situaci.

 

Andreas Ammer v jednom rozhovoru mluví o pocitu z literatury, kdy „nemá smysl tvořit samostatně něco nového, když už toho bylo tolik vytvořeno“. Používá klasické literární texty, aby je třeba i anarchisticky rozmontoval či nechal zmizet pod vrstvou nového, zároveň se ale bez nich neobejde. Mluví o nutnosti vyjadřovat se prostřednictvím elektroniky, protože právě ona znamená zvuk své doby. Od vynálezu nahrávací techniky má každá doba svůj charakteristický obraz i zvuk, přes nějž potom zpětně do minulosti nahlížíme, a která potom pomáhá představu o minulosti formovat.

 

Hledání nových, překvapivých forem je všem rozebíraným umělcům společné podobně jako neúcta k dramatickému či jinému textu jako celku – může být rozbit podle potřeby, stane-li se pak součástí nového uměleckého díla dostatečných kvalit. Goebbelse, Oehringa, Ammera i Neuwirtha spojuje touha volně přecházet mezi různými médii a schopnost jedno nechávat oplodnit druhým. V době postdramatického až postspektakulárního divadla, které existuje paralelně vedle populárního divadla pro široké publikum, se zvuk může stát vůdčím elementem, jemuž ostatní složky divadelního představení ustoupí. Nejenže jako u Brechta na herce již není kladen nárok úplného sžití s postavou, nejen, že zpěváci mohou být hluchoněmí, ale herců už tam dokonce často ani není třeba. Nejenže má dramatický útvar obsahovat mnoho perspektiv, ale vzpouzí se sjednotit pod hlavním zastřešujícím tématem, které by prožitek příliš zjednodušilo – žánry, témata i média se mají mezi sebou neustále mísit.

 

 

Dobyvatelé akustických scén. Od radioartu k hudebnímu divadlu

Lukáš Jiřička
NAMU, Praha, 2015
ISBN 978-80-7331-375-3

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 15 Březen 2016 09:18 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz