Recenze: Válka - Je tady někde nějakej negr?

Email Tisk PDF

Rainald GoetzJako v kladenském představení Přízraky řeší režisér Jan Frič i ve strašnické Válce myšlenku, že vystavit člověka něčemu tak nesnesitelnému jako život je velmi kruté.

 

Těžko říct, jestli je tohle představení tak skvělé díky Rainaldu Goetzovi, a nebo díky Fričovi. Nejspíš obojí. Ještě jsem neviděla, že by Fričovi nějaký text takhle dokonale sedl ( i když jsem na druhou stranu zdaleka neviděla všechny jeho hry ).

 

Do Goetze jsem se zamilovala v Meetfactory, kde jeho divadelní text Pevnost uvedl Míra Bambušek. Bambuškova Pevnost i Fričova Válka měly v něčem podobný efekt. Slova se valily vzduchem tak, že jsem si nestíhala uvědomovat, která bije. Významy přicházely jinak, než jsem v divadle byla zvyklá - někdy si dávaly načas, to je pravda, ale pak zas přicházely s o to větší silou (jako když se vám při stahování zasekne počítadlo, a najednou máte data stažená, i když to dobu vypadalo, že už budete mít navždy jen sedmdesát procent).

 

Když jsem si během přestávky uvědomila, že se nedovedu soustředit skoro na nic z toho, co slyším (že už to mozek prostě vypíná, i když se snažím pozornost držet), přišla scéna ve tmě a slova se zase prosadila. Postavy se pak postupně vracely na scénu pomocí malých světelných záblesků. I když postavy asi není to správné označení pro archetypální bytosti, které se během Války po pódiu pohybují. Ani Pevnost ani Válka neobsahují příběh v klasickém slova smyslu. Jak se v Pevnosti z chaotické hromady slov vynořila potřeba ticha, podobně se ve Válce z všudypřítomnosti hnusu vynoří jako téma absence citu. Válka pro mě nakonec byla hlavně o něčem, o čem v celé hře nepadlo ani slovo. Ale tvrdit, že má jedno komplexní téma a nic víc by nebylo fér. Válka připomíná surfování po internetu, k divákovi neproniká jeden či dva či tři příběhy, ale nekonečno potenciálních příběhů jako nové pojetí světa. Citlivost přichází ukrytá v hromadě hnusu, jako  když budeme tak dlouho doma u internetu, až nám začne chybět rozhovor se skutečným člověkem. Frič něco podobného používá i v představení O hezkých věcech, které zažíváme. Tam zase všichni tak sladce mluví o všem pozitivním, až je z toho jednomu zle.

 

Goetz prý psal Válku jako reakci na médii podporované pokrytectví, kdy obecně vládlo přesvědčení, že všichni lidé chtějí pouze mír, ale zdaleka ne každý se podle toho choval (aniž by si to ale uvědomoval).

 

Rainald Goetz se narodil v Mnichově v roce 1954 a vystudoval historii a medicínu. Ve třiceti letech přestal pracovat jako doktor, aby se mohl naplno věnovat psaní. Jeho debut – román Blázen – vyšel v roce 1983. Goetz připoutal pozornost široké německé veřejnosti, když si v přímém přenosu, když přebíral cenu Ingeborg Bachmannové, nařízl čelo a během čtení krvácel. Dál na sebe upozornil třeba divadelní hrou Jeff Koons (která vyšla v češtině). Loni dostal cenu Georga Buchnera od německé Akademie pro jazyk a literaturu. Cenu mu prý udělili za to, že je literárním hlasem své doby posledních třicet let“. Dál ocenění zdůvodnili: „Za jeho nervozitou a napětím ve výrazu se skrývá hluboké vědomí historického kontextu, což jeho jazyku propůjčuje správný poměr vášnivé expresivity, chladných pozorovacích schopností a satirické údernosti“.

 

Tak tohle všechno Frič vezme a spojí to s vlastní mysticko-prasáckou scénikou plnou popových písní, umělé krve a pravého piva. Výsledkem je hluboký a krásný stesk po neexistujícím lepším světě.

 

Rainald Goetz: Válka

režie: Jan Frič

překlad: Michaela Náhlovská

dramaturgie: Ondřej Novotný

scéna: Nikola Tempír

kostýmy: Jana Hauskrechtová

hudba: Přemysl Ondra

hrají: Anežka Hessová, Tomáš Červinek, Michal Dudek, Jakub Gottwald, Jiří Kniha, Jakub Kropáček a Matěj Nechvátal

 

Další reprízu uvede Strašnické divadlo X10 23.2. v 19.30.

 


AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 25 Leden 2016 17:46 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz