Chodů jako v Domažlicích

Email Tisk PDF

Suchý Jiří foto Jan-PlachetkaPoznamenal Jiří Suchý na konto svého, už dlouho nepřítomného souputníka Jiřího Šlitra (letos virtuálně devadesátiletého) a jeho – a svého – dávného jídelního šlágru (tehdy u nás ještě nebyly hity) Co jsem měl dnes k obědu. „Tam bylo ch/Chodů jak v Domažlicích," bonmotů živoucí klasik ve svém nejnovějším opusu nazvaném Nejveselejší tragédie v Česku aneb Semafor: 55 let ústrků a slávy.

 

Představení mělo v pražských Dejvicích premiéru posledního říjnového večera, přesně o zmíněných narozeninách.

 

V dějepisném leporelu protkaném citacemi z dobového tisku připomíná třiaosmdesátiletý principál (a jako obvykle i libretista, textař, skladatel a scénograf v jedné osobě) mezníky a pilíře výjimečného souboru, který doputoval z Nového Města přes Malou Stranu, Karlín a další pražské čtvrti do Dejvic, kde za přispění magistrátu a obvodu Prahy 6 stále pučí několika premiérami za sezónu. Nabízí pestré menu o mnoha chodech a navzdory masmediálnímu přezírání plní se pořád publikem, zdaleka nejen pamětnickým.

 

Je-li Nejveselejší tragédie nostalgicko-ironickou směskou písniček a výstupů (mnohdy legendárních), pak předcházející premiéra (byla dvojí – červnová a zářijová) – Prsten pana Nibelunga – je příběhovější, s nosnou myšlenkou (i když myšlenek je v ní, jako u Suchého obvykle, vícero, o nápadech různého druhu nemluvě). Kus je představován jako muzikál, třeba ovšem dodat, že je to muzikál semaforský. Komorní, skromný ve výpravě a efektech. (I když třeba scéna proměny valkýr v padlé hrdiny před bohem Ódinem je podivuhodná podívaná – podobně jako v Nejveselejší tragédii poetický výjev se skládacím aeroplánem nebo rozkošné extempore se samohybným stolečkem.)

 

Efekty, byť svébytné, ovšem ani v dnešním Semaforu nescházejí – a spojují i oba různorodé spektákly. Jednak mají, stejně jako v památných šedesátých, podobu šikovných a pohledných, zpívajících, tančících a hrajících dívek (i mládenců!). (Kam na ně impresário pořád chodí, respektive kde se tu, když už Semafor dávno není „in", berou?! Kdyby si jich dnešní rozhlasy a televize všímaly, posluchači a diváci by zírali...) A druhák, vlastně spíš taky jednak, patří ke skvostům dejvické scény výstupy neumdlévajícího J.S. a jeho věrné kongeniální opory, ve špičkové formě hrající a zpívající Jitky Molavcové. (Jak to, že veřejnost nemá právo sledovat jejich pravidelný video nebo aspoň audio pořad? Jak to, že se u ní velká divadla ani filmoví velkoiluzionisté nepředhánějí s nabídkami velkých rolí? Je to už přes osmnáct drahných let, co Molavcová dostala Thálii za karlínskou Dolly... A patří povedený semaforský medailon Marka Skláře, které se nedávno vysílal na ČT Art skutečně jen do „výlučného" programu?)

 

V Nejveselejší tragédii připomíná Jiří Suchý několik „soumraků", které jeho divadlo za pět a půl desetiletí postihly, případně mu byly vyčítány. V té souvislosti se mi zdá namístě zdůraznit, že svítání má Semafor na kontě ještě o jedno víc – když to první budu datovat do roku 1959. Současný úsvit má přitom pořád blízko k úsměvu. A ten úsměv je nejen zářivý, ale taky laskavý (většinou) a vědoucí (byť ne vedoucí, čili, tutochvilně řečeno, lídrovský).

 

Čímž končím svou nerecenzi. Ale vlastně ještě ne úplně - končím svůj paján pokusem o bonmot: Víte, jaké víno se nalévá v semaforském sklepě?
Suché.

 

Je lahodné; vinařskou češtinou řečeno, má jiskru, ani náznak po nějakém zákalu, přitom je nádherně vyzrálé (typický pozdní sběr), ale ve vůni jsou zřetelné stopy jarní louky a bosonohých dívek, buket je omamný a současně povznášející, chuť potom intenzivní, plná nápadů, s košatými tóny poezie, jemnou tříslovinou myšlenek a pikantní kyselinkou humoru – a s dlouhou, příjemnou dochutí, která vybízí k dalšímu lůčku. To víno je určeno k okamžité degustaci, avšak archivace mu neublíží, naopak. A hodí se ke všelikým chodům, ať už v divadle a na vidličku, anebo doma na žlici servírovaným.

 

Předscénový-bonus-při-premiéře-Nejveselejší-tragédie-v-Česku-Jitka-Molavcová-v-námořnické-čepici-Jiří-Suchý-v-civilu-v-roli-sebe-sama--a-předscénový-bonus-na-závěrPrstenu-pana-Nibelunga-JM-tentokrát-v-železničářském-JS-jako-Karl-Nibelung foto Jan Plachetka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisky:

1/ Předscénový bonus při premiéře Nejveselejší tragédie v Česku (Jitka Molavcová v námořnické čepici, Jiří Suchý v civilu, v roli sebe sama)

2/ Předscénový bonus na závěr Prstenu pana Nibelunga (J.M. tentokrát v železničářském, J.S. jako Karl Nibelung).
Foto: autor

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Listopad 2014 16:38 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz