MASOŽRAVÉ ROSTLINKY NA PARKETU, KDE SE ZÍTRA BUDE TANČIT, SE VSUVKOU O LÁČKOVCE A PROTÉZE UČITELKY LIŠKOVÉ
V roce devatenáct set dvacet devět v Polánce napadlo tolik sněhu, že muži z vesnice dva dny necestovali do plzeňských továren. V tom sněhovém přívalu se lopatami neproházeli do nejbližší železniční stanice. Třeskutě mrznout začalo o Vánocích předešlého roku a oteplilo se až na konci února.
V lednu v Nepomuku naměřili čtyřiačtyřicet stupňů pod nulou. V úřadech rozmrzaly kalamáře s inkoustem až kolem poledne. S koňským nebo kravským potahem se v takovém sibiřském mrazu nedalo vyjet. Pár aut těch nejbohatších sedláků z jižního Plzeňska celou zimu neopustilo garáže a stodoly. V krajině zavalené sněhem se lidé neorientovali.
Po polích a drahách, kde prožili celé dětství, chodili jen popaměti a v lese, kam se vypravili pro dřevo do kamen, zabloudili. Sníh promrzl do takové hloubky, že se zvěř nemohla na drahách a remízkách dohrabat k trávě, o zmrzlou kůru stromů si lámala zuby, a tak hledala potravu u lidských příbytků. Pátého února vběhl otevřenými dveřmi do nepomucké sokolovny na kost vyhublý zajíc. Nevydržel do druhého dne. Voda v rybnících vymrzala a ryby padly, psalo se v kronikách. Ke konci ledna na úřadech už kalamáře s inkoustem nerozmrzaly vůbec, nebylo čím topit. Život se zastavil. Následkem zimy a hladu ten rok zašlo velmi mnoho ptactva a zvěře. V Čechách a na Moravě vymrzly dvě třetiny ovocných stromů. Těžké časy přišly na likérníky a výrobce nealkoholických nápojů z ovoce. Krize postihla také sodovkáře Petrušku v Kolíně a Vantochovu likérku v Nymburce, kterému mrazy zničily dvouhektarovou višňovku.
Macinka se mi včera ztratila a dodnes ne a ne ji najít; jsem nad tím celá zoufalá, věřte mi, psala operní pěvkyně Ema Destinnová ze Stráže nad Nežárkou své bývalé tajemnici a básnířce Marii Martínkové z Nepomuku. Venku plno sněhu a ona je ve stavu požehnaném – nezvyklá zimě a nepohodě, odpusťte mi laskavě... Včera ráno šťastně byla nalezena na půdě pod trámy... v okolí chytají do želez a kočky jedí, venku sněhu na dvě stopy...
Děti z Polánky přestaly chodit do školy. Cesty do Myslíva a Nepomuku několikrát zavál sníh. Nikdo ho neodhrnoval a všichni čekali na oblevu. Dvanáctiletý Josef vodil sedláky zasněženým lesem a po bílých pláních zakrývající draha. Bez obtíží se orientoval i v krajině zavalené sněhem.
Koncem února přišla obleva. Sníh se nejdřív zpotil jako tlustý chlap lezoucí do kopce, pak rychle tál. Vzduch ztěžkl a nadouval se prádelními výpary. Korytem bezejmenného potoka v kakovském lese se hnal kalný proud. Desátého března už svítilo jarní sluníčko. Za devět dní se počasí se zhoršilo, znovu padal sníh a mrzlo. Další obleva zvedla hladinu potoka. Změna počasí poškodila osení. U hranice lesa, kde sníh vydržel nejdéle, zasáhla žito sněžná plíseň.
S výjimkou devětadvacátého roku se v Polánce a v blízkém Nepomuku potýkali s nedostatkem vody. Pro případ velkého sucha na polánecké návsi vykopali hlubokou studnu, protože nejen studny na dvorech domků, ale i studánky na drahách a v lese často vyschly. Někdy nestačila ani voda z obecní studny na návsi a vesničané se s nádobami vydávali k mokřadu na hranici lesa a drah. V mokřadu mizel bezejmenný potok, který se po několika desítkách metrů znovu vynořil a definitivně se spojil s říčkou Kamenicí. Někdy se vylil do lesa a na draha. Při velké vodě odnášel z polí brambory.
Voda v mokřadu byla špatná, smrděla po žabinci a chutnala hořkokysele. I po převaření si lidé stěžovali na bolesti břicha a chlapi na řezání při močení. Jeden vyděšený vesničan po vypití hrnku čaje z mokřadové vody navštívil kožního lékaře v Plzni v obavě, že se nakazil kapavkou. Doktor ho poplácal po zádech a vysvětlil mu, že ani voda z tak proklatého místa, jakým je bažina, nenadělá tolik škody jako jedna obyčejná kurva.
Zdravotní obtíže způsobovaly příměsi vody. Do vody strnule ležící ve vrstvě rašeliny macerovala hnědá lesní půda z břehů mokřadu kyselou chuť a temnou žluť, další chutě a barvy přidávaly kořeny mrtvých stromů a rostlin, uvadlé stonky masožravých rostlin a přesliček, těla obojživelníků a hmyzích larev. Když jste tu vodu nevábné vůně a nahořkle kyselé chuti v barvě špinavého jantaru omylem vylili na bílou látku, zůstaly po ní zažloutlé skvrny jak po kravských chcankách.
Josef pracoval na poli. Malý Jaroslav pásl krávy, kterých se bál. Krávy samy došly na draha a večer se zvedly a vrátily domů. Na kluka, který je pásl, se ani nepodívaly. Jako by byl pro ně vzduch.
U mokřadu chlapec hned zapomněl, že se má starat o dobytek. V močálu pozoroval trsy masožravé rosnatky okrouhlolisté a přemýšlel, za jak dlouho hmyz, který uvízl v lepkavých kapkách na jejích lístcích s červenými chlupy, umře a jestli před smrtí cítí bolest. Nebo se jen propadne do omamné vůně rostliny, která jeho ošklivé tělo rozpustí do kapek rosy odkapávajících do nitra rostliny. Zadržoval dech, aby nepřeslechl bzučení čerstvě lapené mouchy. K mokřadu s rosnatkami Jaroslava přivedla jeho sestra Zita. V atlase rostlin mu ukazovala obrázky bublinatek chytající hmyz pod vodou. Zita byla velká čtenářka. Ve svém čtenářském zápalu nedělala mezi knihami rozdíly, četla Dumasovy Tři mušketýry, vítězné povídky z literárních soutěží na téma Úderníci dnes i atlasy rostlin. V sobotu večer si chodila půjčovat knižní novinky nasáklé kocouřím puchem od doktora Vomáčky. Malým sídlištním bytem se okamžitě linul charakteristický zápach detektivek, které prošly rukama a vilkou doktora Vomáčky. Všichni se těšili na nedělní večer, kdy je přečtené zase odnesla k Vomáčkům.
Bublinatky vzhledem k prostředí, ve kterém žijí, předčítala dívka, používají jinou techniku lovu než rosnatky: na své oběti chystají malé pastičky podobné vrším. Hmyz vpluje do útulné komůrky a ta se za ním náhle zaklapne.
Jaroslav rosnatkám u mokřadu přilepšoval, chytal pro ně mouchy. Jednou jim přinesl zabitého komára, který se napil jeho krve.
Lístky rosnatky trhala babička. Z usušených lístků louhovala čaj a sladila ho medem z dědova úlu. Kluka čaj uzdraví, oznámila babička Marii.
Z rosnatky a medu se vyrábí likér rosolka. Na italské frontě se za první světové války v mrazech rosolkou ohřívali rakouští vojáci a vyhýbaly se jim kulky, říkávala babička.
— VSUVKA O LÁČKOVCE A PROTÉZE UČITELKY LIŠKOVÉ
Branka funkcionalistické vily učitelky Liškové ze Západní školy v Kolíně byla otevřená. Zvonek nefungoval. Jaroslav váhal, jestli má vstoupit na zahradu. Překonal strach, prošel zahradou a opatrně zaklepal na dveře vily. Chvilku čekal. Dveře se neotevíraly. Nevěděl, co má dělat. Má pořádně zabouchat? Co když mu pak učitelka vynadá? Všiml si bazénu v zahradě. Byl vypuštěný, dno zakrývala vrstva zahnívajícího listí. V rozbitém skleníku vedle bazénu ho upoutaly liány láčkovky. Na šlahounech opatrně opouštějících prostor skleníku visely jakési rostlinné nádoby ve tvaru malého saxofonu.
V tekutině na dně saxofonů nalézal smrt drobný hmyz. Masožravé láčkovce pocházející z Indonésie se ve středních Čechách daří i pod otevřeným nebem, ve sklenících s vylámanými skly. Ze šlahounů obrůstajících skelet skleníku chlapec trhal zelené saxofony a přikládal si je k uším. Poslouchal, jestli nezaslechne předsmrtné bzučení.
Ve dveřích domu se s berlemi objevila učitelka Lišková. Měla odepnutou protézu. V otvoru rozepnutého černého županu se zlatými čínskými draky se kymácel pahýl stehna, červenohnědý zbytek nohy, na který si připínala protézu. Co zavíráš oči? Nic na tom není. Kus masa místo nohy.
Do třídy přicházela o holi, houpavým krokem doprovázeným hlasitým vrzáním prken staré podlahy. Žákům vyprávěla, že o nohu přišla při náletu během druhé světové války. Její manžel, kolínský továrník, který před válkou vyráběl slavné kolínské čokolády, tehdy zahynul. Nálet je dostihl při procházce v Borku na pravém labském břehu.
Ten bazén musí být vypuštěný, skleník jsem sama rozbila, řekla učitelka. K jejím ústům směřovaly ze všech stran hluboké vrásky jako paprsky slunce na dětské kresbě. Vilu nám nechali, protože jsem za války přišla o manžela a o nohu. Zahrada musí vypadat zpustle, jinak by to považovali za provokaci. Vilu by nám sebrali. Také doma uklízíme jen někdy, nevíme dopředu, kdo k nám přijde. Na tu nohu jsem si zvykla. Stejně jsem už stará.
Sedla si do proutěného křesla v hale. Jaroslav jí podal tašku se sešity. Občas jí je nosil ze školy domů, protože ji bolela levá noha, kterou neměla. Patřil k jejím oblíbeným žákům.
K jednonohé učitelce ho posílala i Marie. Dala mu košík jahod ze zahrádky u rybníka Peklo a pár pomerančů, které dvakrát do roka Josef prodával v pojízdné prodejně. Myslela si, že košík s ovocem synovi pomůže. Nevěřila, že by bez její péče mohl ve škole uspět. Jaroslav košík učitelce Liškové nedonesl. Jahody vysypal v parku. Doma vrátil košík a řekl, že paní učitelka si jahody a pomeranče přendala do mísy.
V hale bílé vily s plochou střechou chlapec nemohl odtrhnout oči od županu, který zakrýval ženin pahýl. Pozvala ho dovnitř. V hale si připjala protézu, ani ho nepožádala, aby se otočil. Zahlédl podvazkový pás. Berle opřela o zeď. Vzala si hůl a odešla do kuchyně, aby mu uvařila čaj. Na stěnách visely obrazy alpské krajiny v pozlacených rámech, portrét muže s knírkem ve středním věku a ženský akt. Štíhlá žena se opalovala na lehátku u bazénu. Podobá se učitelce Liškové, ale je mladší, umělou nohu a slunce kolem pusy nemá, napadlo Jaroslava. A ten muž bude asi její mrtvý manžel. Učitelka se podívala na obraz s nahou ženou. Líbím se ti? Usmála se, vrásky kolem úst se zachvěly. Bylo mi dvacet.
Doma, v bytě v činžáku s protiatomovým krytem, Jaroslav vyprávěl o perském koberci a o roztažených závěsech u velkých oken. O zahradě s rododendrony a chátrajícím skleníkem obsypaným zevnitř i zvenčí malými saxofony s bzučícím hmyzem.
Učitelčina dcera, pihovatá dáma s vlasy v barvě podzimní trávy, mu k čaji přinesla sušenky. Položila je na stůl a na hosta se ani nepodívala. Za dva roky spáchá sebevraždu, pustí si plyn. Jaroslav nevěděl, proč se pihovatá paní zabila. Ve městě se vyprávělo, že se otrávila z nešťastné lásky. Otrávit se z nešťastný lásky? To by přece musela milovat aspoň prezidenta nebo Zátopka.
Představoval si ji bledou s modročervenými skvrnami v barvě hořícího plynu v obličeji. V chlapcově fantazii se podobala dceři paní učitelky Zdobinské, která Jaroslava učila v první třídě. Její dceru o prázdninách zabil blesk. Paní učitelka přicházela do školy celá v černém.
Jak se mohla zabít, když v domě mají obrazy hor v pozlacených rámech, nechápal chlapec, který už s kamarády nesoupeřil, kdo je nejchudší.
— MASOŽRAVÉ ROSTLINKY NA PARKETU, KDE SE ZÍTRA BUDE TANČIT (DOKONČENÍ)
Na hranici lesa a drah v šedesátých letech vybagrovali požární nádrž. Napájel ji bezejmenný potok. Potok v nádrži ochabl, jeho pokračování v trubkách vedoucích z nádrže do malého rybníčku nestálo za řeč. Rybníček vysychal. V létě nádrž sloužila jako koupaliště. Na vlastní nebezpečí, stálo tam na cedulích. Rok po sovětské invazi postavili polánečtí občané v brigádní akci vedle požární nádrže s jantarovou vodou a betonovým dnem potaženým kluzkým povlakem neurčitého složení taneční parket pod širým nebem. Pár centimetrů nad mokřadem se vznášel parket z ohoblovaných fošen. Oficiální polánecký zapisovatel oslavoval v kronice vztyčení tanečního parketu nad mokřadem samostatnou kapitolou: Parket o rozměru malé návsi. Slogan z počátku padesátých let „Zítra se bude tančit všude" dorazil do zapadlé vesničky s dvacetiletým zpožděním.
Na parketu nad mokřadem se moc netančilo. Zimní hasičské bály se venku pořádat nedaly. Letní taneční zábava s big beatem z Plzně nedopadla dobře. Lidí přišlo málo. Všechny účastníky zábavy poštípala obrovská hejna komárů. Ani zvuk plzeňského big beatu je nezahnal. Podle očitých svědků je ještě více rozdražďoval, napsal kronikář. Dva starší muži se dostavili v sakách větších nejméně o dvě čísla a tančili sami, skoro v podřepu.
V časech tanečních zábav pořádaných na mokřadovém parketu se v Polánce ještě rodily děti. Ty starší, ve školním věku, se dostavovaly na dřevěnou palubu u požární nádrže s jantarovou vodou, aby zde oslavily říjnovou revoluci. řicházely sem s lampiony. Na ohni pod parketem si opékaly buřty. Potemnělou hladinu nádrže barvil odlesk ohně do červena.
Čtrnáctého října devatenáct set osmnáct cestující, kteří vystoupili z vlaku od Plzně, rozšířili v Nepomuku zprávu, že byl vyhlášen samostatný československý stát. Na domech hned zavlály prapory a rozjaření občané s trikolorami na klopách a čepicích strhali rakouské orly z úředních budov.
Večer městem procházel lampionový průvod, který uspořádali sokolové. Mezi střelbou z hmoždířů občané zpívali národní písně. Na kravských povozech a pěšky do Nepomuku přispěchali lidé z okolních vesnic. Dorazili i z Polánky.
Druhý den ráno stačil jeden telefon z Plzně a bylo po slávě. Někdo se spletl nebo si udělal legraci. Na úřední budovy se vrátily rakouské státní znaky. Československé trikolory putovaly nazpátek do skříní a truhel. Ještě osmadvacátého října došel na městský úřad z hejtmanství v Přešticích pokyn, že rozšiřování nepřátelských letáků bude potrestáno pořádkovou pokutou od dvou do dvou set korun nebo vězením od šesti hodin do čtrnácti dnů. K novému strhávání rakouských znaků, vyzvánění zvonů a připínání trikolor na klopy a čepice došlo až dvacátého devátého října.
Ten den vyšel znovu lampionový průvod a pěvecké kvarteto zpívalo Bývali Čechové a hymnu. Z Polánky na druhou oslavu vzniku samostatného státu už nikdo nepřijel.
Po osmačtyřicátém založili v Polánce stejně jako v jiných vesnicích JZD, jenže brzy skoro všichni sedláci z družstva vystoupili. Až na bývalého starostu a statkáře Macháčka se kupodivu nikdo nemusel z vesnice vystěhovat. Od začátku šedesátých let sedláci z Polánky postupně vzdávali svůj vzdor a do družstva se vrátili; někteří mezitím zemřeli. Jejich děti o dřině na soukromých polích už nechtěly ani slyšet. Na drahách se přestával pást dobytek a les vystoupil ze svých hranic. Mokřad se rozšiřoval.
Jaroslav, o čtrnáct let starší než Josef v čase, kdy zemřel, se po dlouhé přestávce vypravil do Polánky. Od Josefovy smrti v roce 1960 poprvé. Navštívil dědečkův dům, kde teď bydlí s rodinou jeho bratranec, syn Josefovy sestry.
Tu anglickou vlajku, kterou sem Josef přinesl v pětačtyřicátým, pořád nemůžu najít, určitě je zahrabaná na půdě, řekl bratranec. Až příště přijedeš, budeš ji mít připravenou.
Jaroslav se šel projít k mokřadu. Za rybníčkem na drahách směrem od vesnice k lesu zapustili po roce osmdesát devět ochránci přírody do země železnou tyč s cedulí popisující život v mokřadu a s obrázky ďáblíka bahenního, bradáčka vejčitého, ostřice bleší, bublinatky obecné, rosnatky okrouhlolisté... Rybníček kdysi patřil statkáři Macháčkovi. V padesátých letech se v něm koupaly děti. V devadesátých letech ho koupil bratranec.
Z lesa se ozývala motorová pila. Po dopadu kmene stromu na zem se hladina rybníčka rozhoupala, alespoň to tak vypadalo. Z jiné strany k mokřadu doléhaly zvuky honu, střelba a štěkot psů. Honu se účastnila celá bratrancova rodina. Ten rok ještě v půlce listopadu v kakovském lese rostly houby, ale chodit po lese, kde kácejí stromy a střílejí zvířata, Jaroslava nelákalo.
— JAROSLAVŮV SEN Z 28. ZÁŘÍ 2008
Setkal se s prošedivělým Josefem. Jeho otec přitom zemřel bez jediného šedivého vlasu. Jaroslav si vzpomínal na lehounký poprašek lupů na límci jeho černé košile. Ve snu byly Josefovy šedivé vlasy prořídlé, ale bylo na nich něco zvláštního, čeho si Jaroslav nejdříve nevšiml. Ano, Josefovy vlasy byly aondulované!
Účes zpevňoval lybar, lak, který tehdy slepoval vlasy dívek do ostrých a lesklých bodců. Obklopoval jejich hlavy sladkou těžkou vůní. Podoba nonšalantně shrbeného štíhlého Josefa v šedivém obleku se překrývá s postavou jednoho estrádního umělce, který v šedesátých letech minulého století udělal kariéru v televizi. Jmenoval se Pixa? Ve snu Jaroslav vidí JosefaPixu na obrazovce televizního přijímače Mánes. Jenže nebyl nonšalantně shrbený ani výrazně štíhlý. Josef v televizi působil jako předčasně zestárlý komik. Obsah vystoupení prošedivělého a nasprejovaného komika na obrazovce televizoru Mánes Jaroslav zapomněl. Má nejasný pocit, že ten prošedivělý muž nevystupoval v úloze komika, ale stepaře.
Jaroslav se probudil a vzpomněl si dívku, která si lybar stříkala i na obočí. Při milování mu lybarovými štětinami poškrábala břicho.
