Německá autorka Mareike Krügelová strávila celý měsíc v Praze v rámci tvůrčího pobytového stipendia Pražského literárního domu a literárního domu Hamburk. Své dojmy a zážitky shrnula do následujícího textu. Mareike Krügelová se narodila v roce 1977 v Kielu, vystudovala Německý literární institut v Lipsku. V roce 2003 debutovala románem Die Witwe, der Lehrer, das Meer. Žije ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Obdržela řadu stipendií, mj. pobývala v rámci projektu Halma v Polsku a ve Walesu. Za román Die Tochter meines Vaters získala v roce 2003 cenu města Hamburk, v roce 2006 obdržela literární cenu Friedricha Hebbela. Třetí román Mareike Krügelové Bleib wo du bist vyšel loni v nakladatelství Schöffling & Co. Poznámky z jejího pobytu v Praze můžete číst (v němčině) na autorském blogu http://blogs.tschechien-online.org/literaturhaus/author/mareike-kruegel/ .
Poznat město během jednoho měsíce je absolutně nemožné. V Hamburku jsem žila čtyři roky a znám pouhý zlomek. Jak by měly mé dojmy z Prahy přesahovat to, co už všude bylo napsáno? Co jsem měla za tak krátkou dobu objevit nebo rozpoznat nového? A jak bych se měla, byť jen rádoby fundovaně, vyjádřit o této zemi a jejích lidech? (Nestává se totiž, že by člověk potkal v Praze tolik Čechů, kteří by se právě cítili nepozorováni.)
To ale ani není smyslem stipendia – stát se následně expertem na nějaké místo anebo se k němu vyjadřovat. Jako autor je člověk vysílán tam či onam, neboť vládne obecné přesvědčení, že autor občas potřebuje změnit vzduch a nové dojmy, aby mohl být přiměřeně kreativní. Já jsem byla za svoji krátkou autorskou dráhu tímto způsobem vyslána již osmkrát, a pokaždé se mě přitom ptali, jestli se můj pobyt tam a tam dříve či později nějak odrazí v mé práci. Odpověď zní: Ano. Dříve či později. A vlastně skoro nikdy tak, jak by se asi očekávalo nebo jak bych já sama očekávala. Jen proto, že jsem momentálně v Praze, pravděpodobně nenapíšu svůj další román o Praze. Ale bude tu jisté předtím a potom.
U žádného ze svých stipendií jsem to nepociťovala tak zřetelně jako u tohoto pobytu v Praze. Obrátil mou pozornost na mě samotnou jako žádný jiný pobyt předtím. To je něco, co by se doma stát nemohlo. Kvůli tomu jsem musela odjet, do jiného města, poslouchat jinou řeč, chodit jinými cestami, mluvit s lidmi, které jsem do té doby neznala, a taky – ano, jezdit tramvají, sedávat v kavárnách a jíst skořicové kroužky s dírkou uprostřed.
Ve svém posledním románu jsem v podstatě popisovala podobnou situaci: hlavní postava stráví několik dnů v horách, poprvé po dlouhé době ji nedostihne práce, a tak vznikne jakýsi prázdný prostor, v němž se můžou vynořit pocity, vzpomínky a nové myšlenky. Tento protagonista je člověk, který normálně žije ve velkoměstě a každou volnou minutu věnuje své práci. Musí odjet do hor, aby nalezl prázdný prostor.
Já naproti tomu bydlím na venkově. Aby se takový prostor dokázal otevřít i pro mě, musela jsem do velkoměsta. A zafungovalo to. V Praze jsem našla svůj prázdný prostor, který se mohl zaplnit starými pocity a novými myšlenkami, a nikoho to neuvedlo ve větší úžas než mě samotnou.
Koneckonců toto město umí člověku naservírovat takových dojmů, že by se skoro dalo mluvit o přetěžování – masa lidí, která se valí Starým Městem, spousta řečí, které tu visí ve vzduchu, ustavičně přítomná minulost, staromódní estetika budov, množství architektonických detailů málem na každé fasádě, permanentní blízkost kýče a umění, dovolené a všedních dní, tyto četné, přečetné vrstvy, z nichž se město skládá a které se vzájemně překrývají.
Kde by se měl na takovém místě vzít prostor pro myšlenky a vzpomínky? S logikou to nic společného nemá. Když jsem se však zorientovala a dokázala lépe vidět, čím by Praha skutečně mohla být, odstartoval ve mně proces autoreference. Každý dojem, kterým na mě něco zapůsobilo, ve mně vyvolal odezvu, a zatímco zvenčí na mě neustále doráželo něco nového, byla jsem stále zvědavější na to, co bude odpovědí uvnitř v mé hlavě.
Když se pohybuju doma na venkově, cítím se s krajinou zajedno. Připadám si zkrátka, že do ní zapadám, a zatímco jdu, utváří se ve mně ticho, pocit spokojenosti a sounáležitosti. Pocit, že všechno bude dobré. V Praze je ten pocit jiný.
Myslím, že po delší době by mě tohle město prostě zastrašilo. Byla jsem docela ráda, že se po měsíci zase smím vrátit do svého světa. Teď sedím doma za svým psacím stolem a ohledávám myšlenky, které jsem si ze stipendia přivezla. Takže kdo se ptá, jak se můj pobyt odrazí v mé práci, a doufá přitom, že v mém dalším románu vyrazí žena třicátnice na měsíc do Prahy, bude zklamaný, ale něčeho si možná přece jen všimne. Třeba sebevědomějšího tónu v mém vyprávění, větší autenticity, hrstky výmluvných detailů, znatelné chuti zabývat se novými tématy, a – předpokládám – i trochu více odvahy a důvěry ve skutečnost, že můj vlastní malý vnitřní svět je dost bohatý a ještě zdaleka nevydal všechno všanc.
Co se může spisovateli přihodit lepšího než to, že pocítí nutkání klást sám sobě otázky? Asi jsem nemusela jet do velkoměsta, abych tento druh nutkání zakusila, každopádně to nemohlo být město ledajaké. To už musela být Praha.
