Liam Pieper: Hračkář

Email Tisk PDF

Pieper výřez přebalČlověka může definovat mnohé. I to, jaké tajemství před světem skrývá.

 

 

 

Adam Kulakov je spokojený člověk. Střední věk na něj zatím nedolehl plnou silou, hračky z jeho továrny na hračky dělají radost dětem na celém světě, má vícePieper Lam peněz, než kdy může utratit, miluje svou ženu a děti a vydržuje si tolik milenek, kolik jen před ženou a dětmi dokáže utajit.  Adam však není jediný, kdo v rodině Kulakovových pečlivě střeží osobní tajemství. Jeho dědeček Arkadij se roku 1944 ocitl v Osvětimi a tam se mu naskytla velmi neobvyklá příležitost. Nyní, když se jeho život chýlí ke konci, vynakládá nesmírné úsilí, aby pravda zůstala navždy ukrytá. Není to pro něj snadné, protože drtivé vzpomínky na setkání s jedním z největších monster lidské historie dotírají stále intenzivněji. Právě tehdy dojde k události, která může rozmetat Adamův pohodový život jako domeček z karet; následně Arkadije dostihne hrůzná minulost v plné síle. Vše, co oba muži celý život budovali, je nyní v ohrožení. A společně zjišťují, že svým nejbližším můžeme paradoxně nejvíce ublížit tehdy, když se je snažíme před něčím uchránit.

Liam Pieper (vpravo na snímku) se narodil roku 1984 do rodiny volnomyšlenkářských hippie. Žije v australském Melbourne, zajímá se o českou historii, literaturu a kulturu a pracuje jako novinář a spisovatel na volné noze. Ve třinácti letech začal kouřit marihuanu, v patnácti se stal drogovým dealerem a v osmnácti letech byl za tuto nezákonnou činnost dokonce zatčen. O této zkušenosti a mladické nerozvážnosti pojednává ve své memoárové prvotině The Feel-Good Hit of The Year, jež byla nominována hned na několik prestižních literárních cen. Napsal také knihu esejí Mistakes Were Made a roku 2015 se v české metropoli v rámci projektu Praha, město literatury zúčastnil rezidenčního pobytu zahraničních spisovatelů. Zde také pracoval na své zatím poslední próze – románu Hračkář, který v překladu Jakuba Marka právě vydalo nakladatelství Domino.

Ukázka z knihy:

Co to v sobě tihle Rusové měli, že odmítali zemřít? Na jednu stranu barbarští, na druhou nezničitelní. Pomyslel na beznadějnou válku, kterou prohrávali na východní frontě, a proklínal Hitlera, že prohrál, když odpochodoval na Stalingrad. Jednou Dieter vyšetřoval strážného SS umístěného do satelitního tábora v Osvětimi, kterého zranili na východní frontě. Když mu Dieter kontroloval pomalu se hojící jizvy, muž mu vypravoval o hrůzách při zastavování ruského postupu, hordách vojáků, které utíkaly přes bojiště s křikem, někteří beze zbraní, a jiní dokonce bez bot, aby jim zabrali pozice. Ovládal těžký kulomet uvnitř tanku, ale Pieper přebalSověti stále přibíhali bez ohledu na to, kolik jich postřílel, dokud se mu kulomet nepřehřál a nezhroutil – bylo to lidské moře valící se po ledu. Kdykoli voják příběh dovyprávěl, na okamžik se odmlčel a začal znova. O ničem jiném nemluvil, jen o Rusech, kteří se nebáli smrti, emocí měli méně než ocel a lezli po jeho tanku jako hmyz.

Bylo to impérium, které se zrodilo ze sněhu a zármutku, národ, v němž každému byl dán jednak život, který nestál za to žít, a jednak železná vůle k přežití. Neexistoval způsob, jak by Německo mohlo Rusko porazit; žádný myslitelný scénář, v němž by Němci vyšli jako vítězové. Rusové tu budou stále, až dopadnou všechny bomby světa, až se tisíciletá Říše rozpadne na prach, až padne sovětské impérium, až se všechno obrátí v suť a sníh. Rusové zdědí zemi, oni a švábi.

Dieter věděl, co v Arkadijovi nalezne. Perikard – vrstva chránící srdce – bude naplněný tekutinou, která při říznutí vytryskne a membrána splaskne. Pak řez do levé komory během patnácti minut stále bijící srdce vyprázdní, sval se zpomalí a zastaví.

Asistent provedl prvotní řez; rychlý, opatrný pohyb skalpelem, aby oddělil epidermis a mohl Arkadije otevřít od prohlubně na krku až k pupku. Ostří se vrátilo k výchozímu bodu řezu, aby provedlo řez druhý, hlubší a silnější říznutí tukem a svalstvem, jimiž pronikne ke šlachám hrudního koše skrývajícího srdce.

 „Stát!“ vykřikl Dieter; vyděsil asistenta a sebe překvapil. „Zavřete ho. Údaje od něj nepotřebujeme a já chci jít pro dnešek domů. Pokud přežije, vraťte ho zpátky ke zvláštnímu oddílu.“ Dieter odešel zpátky na ubikace, stále však netušil, proč rozkaz vydal. Arkadij stejně zemře, teď ale mnohem pomaleji na následky zranění. Cosi však Dieterovu mysl nahlodávalo, cosi o Arkadijovi, na co nemohl jen tak zapomenout.

Od chvíle, kdy na Arkadijovi prováděli tlakový pokus, uběhl téměř celý týden a doktor Pfeiffer zkoušel všechno hodit za hlavu. Nařídil prohledat Arkadijovy ubikace, a když se jeho pohřešované lékařské nástroje neobjevily, rozladilo ho to, ale jiné možnosti neměl. Kdyby nahlásil krádež, vedlo by to pouze k byrokratickému čmuchání a nepříjemným otázkám. Bude lepší na ně zapomenout, objednat náhradní a vrátit se k práci.

Jednoho večera se z náhlého rozmaru zastavil u budovy, kterou obývaly Mengeleho děti, a vstoupil dovnitř. Šel potichu, odemkl dveře a tiše je otevřel, aby subjekty nevyrušil. Bylo pozdě a většina jich spala, vyčerpaná a omámená. Ty, které nespaly, sebou vyděšeně trhly, krčily nohy k tělu a odtáhly se od něj, až se tiskly zády ke zdi. Když procházel kolem jejich pryčen, jeden či dva subjekty začaly natahovat. Nedivil se jim, od mužů v laboratorních pláštích nepřišlo nikdy nic dobrého. Podmíněný strach znesnadňoval práci, pro kterou je vybrali. Víc než Arkadijovu společnost bude Dieter postrádat jeho přístup k dětem. Dokonce i když byla situace zoufalá, uměl je uklidnit, trochu jim ulevit od utrpení, uchlácholit je. Dieterův výzkum by bez Arkadijovy pomoci stěží dosahoval výsledků.

Došel do zadní části ubikací, vzdychl a otočil se nazpět, když jeho oči spočinuly na něčem, co sem nepatřilo. Dívenka – odhadoval, že možná osmi či devítiletá, ačkoli na určité úrovni podvýživy nebylo snadné věk dítěte poznat – skrývala cosi za zády.

„Ahoj,“ pozdravil ji přívětivým tónem a dřepnul si, aby jí koukal zpříma do očí. „Jak se jmenuješ?“

„Sára.“

„Copak to tam máš?“

Holčička přehnaně zavrtěla hlavou. „Nic.“

„Takže nic? No není to náhoda?“ Dieter sáhl do kapsy a vytáhl jednu z tabulek čokolády, které on a ostatní lékaři nosívali, aby neoblomné děti uplatili. „Taky tu nemám nic! Možná bys mohla dostat kousek mého nic, když mi ukážeš to své.“

Sára usilovně přemýšlela, opatrně kalkulovala, ustoupila a zpoza zad vytáhla panenku, podala ji Dieterovi a popadla čokoládu, zatímco ji ostatní děti sledovaly očima pableskujícíma ve tmě s až děsivou závistí.

Dieter potěžkal panenku v ruce. Hrubě vyrobená, ale účel plnila, panáček vyřezaný ze surového dřeva drobným nabroušeným ostřím – zářezy skalpelem; obyčejné dřevěné baculaté torzo a hlava s povislými pažemi. Oblečený byl do drsného bílého overalu, ve kterém i ve tmě ubikací okamžitě poznal kousek lékařské gázy. Jak s ní manipuloval, údy a hlava se hýbaly, a když se zadíval pořádně, spatřil jednoduché úponky vyrobené z nastříhaných chirurgických nití.

„Kde jsi k tomu přišla?“

„Nesmím to říct. Je to tajemství.“

„Dal ti ji ten milý pan doktor?“

Sára zádumčivě hleděla na své nohy. Dieter jí panenku vrátil. „Má jméno, tvůj malý kamarád?“

„Michael.“

„To je hezké jméno,“ pravil Dieter. „Proč mu tak říkáš?“

„Neříkám!“ ohradila se Sára. „Ten milý pan doktor mi ho dal a řekl, že to může být můj nový Michael, dokud se skutečný Michael nevrátí. Abych nebyla tak sama.“

„Ach tak… a kde je skutečný Michael?“

„Odešel pryč s jedním z těch jiných doktorů.“ Sára se rozhlédla a pak zašeptala: „S jedním z těch zlých. Už je to několik dní.“

Dieter přikývl. „A Michael je tvůj bratr?“

Přikývla.

Zkoumal dívčiny rysy, její vlasy, barvu očí, lícní kosti. Byly mu povědomé; musela být sestrou chlapce, kterého pitval právě to ráno.

Tak to bychom měli, pomyslel si Dieter, ale nahlas řekl: „Existuje i malá panenka Sára? Pro Michaela, až se vrátí zpátky?“

„Ano! Ale ještě není hotová,“ řekla Sára a pak se kousla do rtu. „Ale nemám ji nikomu ukazovat.“

„Víš ale, ten milý pan doktor a já jsme kamarádi. Poslal mě sem, abych se na malého Michaela a panenku Sáru podíval a dal ti tohle!“ vytáhl další tabulku čokolády, a tak ho Sára vzala za ruku a vyvedla z ubikací do sněhu ke kousku půdy pod přístřeškem. Holýma rukama prohrábla hlínu a vylovila balík hadrů. Kdysi bývaly vězeňským stejnokrojem, ale bláto proměnilo pruhovanou látku v jednolitou, umazanou šeď. Položil ranec na sníh, opatrně jej rozbalil a našel kus dřeva vyřezaný do podoby malé Sáry, ale nedokončený. Když balíček rozbaloval, vypadl z něj jeho ztracený skalpel společně s půltuctem chirurgických nástrojů a jiných drobných věcí z laboratoře, nyní tupých a odřených od vyřezávání. Dieter je pozvedl a uvědomil si, jakou udělal chybu, k jakému tragickému závěru dospěl.

Arkadij vyráběl hračky. Kradl ostří, ne aby podřízl Dieterovi hrdlo, ale aby rozveselil Mengeleho děti. Dieter pochopil, jak iracionálně se ve věci ztracených nástrojů choval; unáhlil se, když nařídil Arkadije zavraždit.

Když Dieter našel Arkadije na ubikaci, ležel na podlaze, v bezvědomí a stěží dýchal; dva vězni mu zouvali boty a zuřivě se hádali, komu připadnou, takže si ani nevšimli, jak lékař vchází dovnitř. Aniž by se zastavil nebo rozmyslel, vytasil pistoli a naslepo vystřelil do temena jedné z hlav. V tichu, které následovalo, Dieter uslyšel vlastní vzlykot; vzpamatoval se a namířil pistoli na zbývajícího útočníka.

„Ty, zvedni toho muže a odnes ho do mé ordinace. Potřebuje lékařské ošetření a pořád ho čeká dost práce.“

 

 

přeložil Jakub Marek

nakladatelství Domino, 2017

ISBN: 978-80-7498-234-7

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 


Akademie Literárních novin

vás zve na kurz

Problémy současné češtiny

Kurz je určen všem těm, kteří denně pracují s naším rodným jazykem, nebo těm, kteří o něm rádi přemýšlejí a uvědomují si, jak se mění. Budeme mluvit o tom, jak se dnes mluví a píše, a zaměříme se i na to, proč se nám v jazyce něco nelíbí. Na příkladech konkrétních jazykových provinění proti správné češtině si ukážeme dnešní nejčastější chyby ve vyjadřování psaném i mluveném v úřednických, reklamních i mediálních textech.

3. prosince od 10:00 do 16:00 hod.

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

Telefon: 234 221 131

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB