Brněnské nakladatelství Host vydává výbor z nepublikovaných básní Ivana Jelínka (1909-2002). Na autora i knihu se ptáme editora Milana Kocourka.
Jak jste poznal Ivana Jelínka? Jaký byl v bezprostředním kontaktu?
Ivana Jelínka jsem osobně poznal už jako šedivého pána v české redakci v londýnském Bush Housu. Muselo to být někdy v září 1974, kdy jsem tam začal pracovat jako redaktor. Před tím jsem o něm nevěděl skoro nic. Na rozdíl třeba od Karla Brušáka, jehož považuji za největšího novinářského, kulturního a vědeckého giganta, jehož česká redakce BBC v Londýně měla. (Ale použití slova gigant je od dob Švejka poněkud nevhodné, tak volím raději anglické Giant, obr). My mladší jsme Ivana Jelínka oslovovali „pane doktore". Byl JUDr. Jeho staří kamarádi, jako celoživotní přítel Karel Brušák, mu samozřejmě tykali. V osobním kontaktu byl nenápadný, ale vůči mužskému pohlaví ne nutně velmi vstřícný. Působil na mě tak trochu majestátním dojmem. Podíval se člověku do očí podobně jako třeba princ Charles při televizním interview (ne že by mi princ interview poskytl, ale znám jeho kukuč) a pak třeba hned řekl, že našinec vypravuje nesmysly. Na rozdíl od prince Charlese se však Jelínek při těch slovech vůbec neusmíval. Nesnesl neinteligentní tvory, zvláště dogmatické poválečné komunisty a jejich názory. Tento přítel slavných anglických básníků a spisovatelů měl námitky nejen vůči mnoha politikům, například vůči prezidentu Benešovi, jehož osobně znal, ale také proti Praze a dalším českým veličinám, které mně osobně byly vždycky drahé. Ivan Jelínek byl bodrý Moravan. Jeho známostí a vědomostí jsem si velice vážil. A byl to básník. Především básník.
Byl básníkem vždy a všude?
Ne že by básně pořád psal. Ale básníkem vždy a všude byl. On totiž své básně snil. Když člověk přišel do jeho kanceláře v BBC a Ivan Jelínek tam byl sám,
většinou byl skloněn nad psacím strojem nebo nad knihou. Ale také sedával u okna v ustrnulé pozici a díval se ven. Jednak na londýnské střechy, ale také do oblak, vzhůru, velmi pozorně, soustředěně. Při každé příležitosti meditoval. Jeho sbírky obvykle vybral a uspořádal Karel Brušák. Jelínek pak ty knížky nechal tisknout nejčastěji v Itálii u řeholníků a nabízel je kolegům ve výtahu v BBC i jinde. Valná většina jeho poválečných sbírek v exilu vyšla jeho vlastním nákladem. Věnoval je přátelům a známým. Nevím, jak velké ty náklady byly a zda se jich mnoho prodalo. Československé knihovně TGM v Londýně, kde jsem byl po sobotách řadu let dobrovolným knihovníkem, věnoval všechny své poválečné sbírky.
O Seifertovi mluvil jako o Jarouškovi. Znal prakticky všechny velké poety své generace, ať žili ve vlasti nebo v zahraničí. Mnozí z nich byli jeho osobní přátelé. Udržoval s nimi čilou korespondenci. Jelínek byl básnický nezmar. A byl to hluboce věřící člověk. Víra byla jeho největší inspirací. Jednou mi napsal: „Vždy jsem věřil v Boha. Bez něho bych neexistoval.... Z něho vycházím, on je inspirací a pobídkou k tvorbě; to, co mi sděluje, já jen tak přepisuju. Takže, jak vidíte, autorem vpravdě vlastně nejsem. Jsem jen takový řemeslník."
Osobně neznám jediného českého básníka, který by vymyslel víc novotvarů než Ivan Jelínek. A nebyly to jen novotvary, jimiž jeho výrazivo oplývalo. Měl rád i archaismy, kterých si často ani nebyl vědom. Používal je hustě, jak ve své poezii, tak při své redaktorské práci v BBC. Zdaleka ne všichni kolegové oceňovali Jelínkovy archaismy, zvláště když se nedopatřením vloudily do jeho překladů politických komentářů. Ale posluchači Jelínka a jeho češtinu milovali. A Jelínkovy vynikající kulturní pořady byly nezapomenutelné. Jeho rozvážný hlas zněl jako zvon. Dokonce mírně duněl, což dovede jen málokdo.
Odkud jste čerpal básně do svazku Na závěr do prázdna?
Básně jsou z Jelínkovy strojopisné pozůstalosti. Půjčila mi je jeho velká láska, paní Zdena Kolářová v Londýně. Vycházejí péčí Britské skupiny České a slovenské společnosti pro vědy a umění SVU. Ze dvou hutných fasciklů jsem nejprve vytřídil básně už vydané knižně a zbytek poslal do Brna panu profesoru Jiřímu Trávníčkovi, který velmi obětavě nabídl, že vybere ty nejlepší. Ale i mezi těmi strojopisy našel pečlivý pan profesor celou řadu již vydaných veršů, jen měly jiný titul a tím mě zmátly. Knížka vychází v brněnském Hostu díky grantům českého ministerstva zahraničí, Jiřího Beinhofnera, Jana Kováře a Karla Havlíka. Doufám, že výsledek zaujme mladé i starší milovnice české poezie a jejich mužské protějšky.
Zbývá v Jelínkově pozůstalosti ještě něco nevydaného?
Badatelé zajímající se o Jelínkovo životní dílo mohou zavítat do strahovského Památníku národního písemnictví, který vděčně přijal jeho archiv s tím, že copyright patří paní Zdeně Kolářové. Ta mi také sdělila, že dosud nevydané rukopisy jsou Jelínkovy prózy psané anglicky, a to Necessity pravděpodobně ze šedesátých let minulého století a Pajaro Valley Farm z doby pozdější. Už nějakou dobu čeká na knižní vydání rukopis Stood clear of the gate, česky Daleko od brány, který leží ve vydavatelství Mennard Press v Londýně. Na anglické vydání čeká také Jelínkův skvělý životopis Jablko se kouše. Zájemci o Jelínkovu knížku mohou navštívit ústředí Britské rady v Praze v úterý 30. března - Na závěr do prázdna tam křtíme spolu s Básnickým a prozaickým dílem Karla Brušáka a s monografií Děvany Pavlíkové Má drahá hříšná lásko - dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi.
Ivan Jelínek byl básnický nezmar, říká editor svazku Milan Kocourek.
Novinář a publicista Milan Kocourek (1946) žije ve Velké Británii. Působil v české redakci BBC, spolupracuje s Českým rozhlasem. Je autorem či spoluautorem knih Česko-slovenská Británie a Britské obrázky aneb Album z Albionu. Předsedá Britské skupině České a slovenské společnosti pro vědy a umění SVU.
