Radka Denemarková: MY 2

Email Tisk PDF

Radka Denemarková MY 2V roce 2014 se v Praze sejdou dva lidé. Ema a Tony. Ema je na útěku z nešťastného manželství, Tony je oblíbeným kadeřníkem. Oba se chtějí líbit mužům… Příběh MY 2 je jemná i drsná miniatura o dnešku. Přitom nadčasová. O lásce mezi lidmi, co vlastně znamená a jak málo nebo jak mnoho znamenat může. I v tom nejvšednějším z oblasti lásky se skrývá hraniční poloha. A nakolik záleží na sexuální orientaci? Jsme jen erotický mechanismus? Proč jsou vazby mezi lidmi pohodlně uvolněné, ale právě proto tak děsivě nespolehlivé? Kam postoupilo odtržení sexu od emocí, proč se tak často zaměňuje láska za sex?

Lidé se ve vztazích navzájem „zabíjejí“, krok za krokem. Manželská i volná láska se často ukrývají za masku falešného štěstí. Jsme v kontaktu přes nespočetné sítě, ale ty nás paradoxně drží v povzdálí. Radka Denemarková napsala příběh o křehkosti, neduživosti a zranitelnosti našich vztahů. Literární předlohu k celovečernímu filmovému debutu režisérky Slobodanky Radun vydává nakladatelství Mladá fronta.

 

Ukázka z knihy:

V kadeřnickém salonu se blýská zrcadlo za zrcadlem. Každé se odráží v ostatních zrcadlech. Od nekonečných lesklých ploch se zase odrážejí úryvky rozhovorů. Vzduchem poletují slova a útržky vět. Zátylky jsou skloněné. Hlavy bez tváří, skryté v pramenech vlasů. Těla zdeformovaná ochrannými bílými plachtami. Na bělobu dopadají odstřižené vlasy.

Vedle sebevědomého Tonyho pracuje Petr. Jeho oči se neustále stáčejí k Tonyho postavě. Když se pohledem setkají, Petr se usměje. Petr dokončuje účes mladé ženy. Doprovází ji k recepci, kde na něho čeká další zákaznice. Mezi větami, které poletují vzduchem, občas zazní Tonyho hlas. Obraz a zvuk se nikdy nesejdou, je to prostředí selektivní hluchoty i slepoty. Atmosféra kadeřnictví připomíná stylizovaný lunapark: všechna ta přehnaná péče o vlasy a směs pomluv, intimností, povrchně vulgární „psychoterapie“, žvástů, nesmyslů a babských rad.

„To já na Zanzibaru ještě nebyl.“

„Já tam sice byla, ale nepomáhá to. Mám šediny úplně všude. Všude.“

„A kolik že mu je?“

„Sedmašedesát.“

„A to ještě může?“

„Jo, ale nadřu se.“

„No jo, to dá fušku.“

„My už nemáme moře času.“

„Dávej si pozor, ať nedostaneš facku.“

„Já jsem taky nakřáplej.“

„Dneska se v předpovědi počasí zase sekli.“

„Tak ho udělej růžovýho. Copak nemáš růžovou?“

„Ona vede papírnictví i ve svým věku a tajně dává vnukovi peníze. Aby měl z čeho zaplatit alimenty.“

„Pamatujete si ten účes, co měla na jeho svatbě?“

„To musíte jít vedle. Tam je koupíte za polovic.“

„Už je čas nechat si zvětšit prsa. Můžu to jen doporučit.“

„Jsem grogy, překvapivý vývoj a zase moc fajn večer.

Ale se mnou to tak jednoduché není. Bydlí u nás jedna slečna.“

„Odkdy vám chutná whisky?“

„Já nevím. Začala mi chutnat. Neopiju se po ní.“

„Kluci říkali, že to přijde se stářím.“

„No vidíte. Taky se brzy dočkáte.“

„Osmnáctiletá whisky?“

„A osmnáct let od naší svatby.“

„Tak co?“

„Víc mi neřeknete?“

„Jestli chcete řešit jeho, tak až příště.“

„Je to líbivý.“

„Chtěla jsem se ho zeptat, co žerou mravenci.“

„Předtím jsem byl opilej. Ale ten den ne.“

„Na co ti to bude?“

„Ale nejsou z tohoto světa?“

„Ne.“

„Nebojte se.“

„Jak se nemám bát.“

„Ono si to samo sedne.“

„Snad si nelžem.“

Z vedlejší místnosti přichází Petr. Následuje ho žena s ručníkem kolem krku a umytou hlavou. Do tváře jí nevidíme. Je to Emina matka. Tony češe jinou klientku. S Eminou mámou se zběžně pozdraví. Znají se od vidění. Emina matka je zachovalá, starostlivá, energická, hezká, chvílemi k politování, zatvrzelá a zlá ve své omezené představě o světě. Taková „prima férová ženská“, jaké se rodí a žijí ve středověkých tvrzích dnešních měst velikosti Lysé nad Labem. Typická měšťačka, která všechno kupuje na splátky, včetně televize a ledničky.

V kadeřnictví je čas zhuštěný. Během jejího monologu zákazníci přicházejí a odcházejí změnění: s novým účesem, sestřihem, barvou, náladou. Střídají se rychlé pohledy kadeřníků nad hlavami zákazníků. Ruce kadeřníků kmitají. Mění se podivné postavy skryté pod plentami v křeslech. Nad vším se vznáší klidný matčin hlas. A znovu přicházejí nehotoví klienti. Odcházejí smontovaní a krásní a vzrušení a matka neustále mluví a mluví a mluví a nikdy nepřestane.

„Mně se hlava rozskočí. Tak tohle už je na kadeřníka, říkala jsem si. Nejvyšší čas. A prý si s sebou nic nevzala. To by mě teda zajímalo, v čem teď chodí. Nech ji bejt, řekla jsem mu. Nech ji bejt, vona si to vyzkouší jinde. A přileze po kolenou. Přileze. Pálilo ji dobrý bydlo, to je vono. Modrý z nebe by jí snes, vydělává, stará se, snaží se, kmitá. Teď starostí oka nezamhouříme, nikdo.“

V jednom z kadeřnických křesel sedí jedenáctiletá holčička s rovnými vlasy. Kadeřnice jí difuzérem načechrává bohatý účes plný loken a kudrlinek. Kadeřnice je nadšená, neustále drmolí, pusu nezavře. Holčička má slzy v očích. Nadšená kadeřnice zavolá maminku, která se rozzáří. Holčička se rozbrečí. Maminka jí podrážděně domlouvá. Kadeřnice se naštvaně rozhlédne, jestli se někdo nedívá. Táhne holčičku do přízemí, kde jí umyje vlasy. Petr mámin monolog poslouchá jedním uchem. Je soustředěný na matčinu hlavu.

„A kolik že je synovi?“

„Jakýmu synovi? To je zeť. Přece víte, že mám jedinou dceru. Ty mladý dneska, hned je ze všeho problém, hned ze všeho nadělaj. My jsme s tátou taky měli problémy a ustáli jsme to. Ani děti nemaj. Pořád jen čekám na vnouče. Zeť by se nebránil. Láska v manželství kvete, jen když muž vede a žena ho následuje. Ale já se jim do toho plést nebudu. To nikdy nedělá dobrotu. Jestli ji něco trápilo, proč za mnou hned nepřišla a nesvěřila se mi. Vždycky jsme se domluvily. Může se na mě ve všem spolehnout. Nespím, celou noc oka nezamhouřím. Ani za mnou nepřišla, nezavolala, od té doby co Blacky… Já mám taky jenom jedny nervy. Taková tragédie. Kdybyste viděl, jaký to byl miláček.“

„A co dovolená?“

„Byli jsme ve Švýcarsku a pršelo a pršelo a pršelo.

Tak jsme rádi, že jsme doma.“

Petr češe a češe. Tony češe a češe. Účesy jim pod rukama bobtnají. Tony poslouchá vedlejší rozhovor. Petr má pocit, že by se měl na oplátku svěřit s nějakými svými problémy. Souká je ze sebe.

„To já na zahradě nemůžu mít ani ty okrasný bobule, co se mi líběj. Kočičky by se mi otrávily. Sice se říká, že kočka je nejchytřejší zvíře na světě, ale už jsem je viděl nadšeně to žužlat a pak vytuhly.“

Ema je v Tonyho bytě. A pořád v pánském pyžamu. V poklidu si prohlíží zarámované obrazy, plakáty, erotické kresby z řeckých váz. Knihy. Vystavenou sbírku sošek, které vévodí bůh Hermes jako Priapus a zmenšenina Michelangelova Davida. Vytahuje zásuvky spodního prádla. Otevře skříně. V nich je zásoba košil všech barev a řada vyrovnaných sak a kalhot a obleků a pásků a kravat a motýlků. Trička a svetry jsou perfektně roztříděné a rozdělené do tří skupin. Nečekaně se ozve sousedčin kvílivě zlostný hlas.

Ema se lekne. Běží do koupelny. Zavře za sebou dveře. Mobil jí zapípá v kapse pyžama. Ema ho vytáhne. Čte si esemesku. ZVEDNI TEN TELEFON. MILUJU TE. JE MI TO LITO.

Ema je hrdá. Přemýšlí. Zatím neví, co erotika vlastně je. U rodičů měla pocit, že je nevítaným břemenem. Výsledkem je její naprosté připoutání k muži. Ema myslí na vdovský kult v Indii, o kterém viděla dokument. Manželka má být se svým mužem neustále, na tomto světě i na onom. Jestliže manžela smrt povolá do jiného světa, musí jít žena za ním. A musí smísit svůj popel s jeho popelem. Téhož dne, kdy je zpopelněna mužova mrtvola. Zní to lyricky. Jako přiznání k mysteriu manželství, k manželské věrnosti a lásce, která je silnější než smrt. Ale Ema pořád nechápe, proč to nefunguje opačně. Proč nejsou spalováni i vdovci se svými zemřelými manželkami. Takže zase výsledek sexuálního zotročení ženy. Nebo je to nakonec trapné. Bráhmani, místní kněží, se tímto zvykem obohacovali. Radili zámožným ženám, aby se daly spálit zároveň s manželem. A jim připadla vdovina pozůstalost.

Ema stojí v koupelně. Ve stresu z ní zbyl jen detail neklidných rukou. Otevírá skříňky. Zásuvky jsou plné vyrovnaných manžetových knoflíků a náramků. Ema si utře slzu hřbetem ruky. Bezmyšlenkovitě sáhne do jedné ze zásuvek.

Do kapsy pánského pyžama, které má na sobě, si zastrčí stříbrné manžetové knoflíčky. A neví o tom. Mobilní telefon znovu zaútočí. Bublá starou známou máminu melodii. Ema telefon nezvedne. Je vysílená. Uklízí koupelnu. Nesmyslně otírá utřené a leští vyleštěné. Leští lesklé kohoutky. Přejde do vedlejšího pokoje a utírá neviditelný prach. Přerovnává srovnané věci. Oprašuje knihy v polici, které dlouho nikdo neměl v ruce. Některé jsou nové, některé zakoupené v antikvariátu. Všechny dostal Tony darem k narozeninám nebo k svátku nebo k Vánocům nebo k Valentýnovi, s věnováním od jediného muže. Ema občas některou z nich vytáhne a prolistuje. Michel Foucault: Dějiny sexuality I–III, Vůle k vědění, Užívání slastí, Péče o sebe. Bertrand Russell: Marriage and Morals. Soren Kierkegaard: Svůdcův deník. Platon: Hostina. Publius Ovidius Naso: Amores. N. B. Kampen: Sexuality in Ancient Art. Near East, Egypt, Greece and Italy. Knihy erotických fotografií. Eminy oči zaostří na Foucaultova slova. „Aristoteles kladl velký důraz na vztah mezi manželi. Když ale analyzoval svazky, jež k sobě pojí jednotlivé lidské bytosti, dává podle všeho přednost rodovým vztahům. Není pro něj silnějšího vztahu než mezi rodiči a dětmi, v nichž rozpoznávají součást sebe sama. V rozpravě O manželství jako překážce filozofie navrhuje Musonius odlišnou hierarchii. Mezi všemi projevy společného života, jež mohou vzniknout u lidských bytostí, vyzdvihuje Musonius manželství jako projev nejvyšší, nejdůležitější a nejdůstojnější (presbytaté). Manželství svou intenzitou překonává vztah mezi přáteli, vztah mezi sourozenci i vztah dítěte k rodičům. Překonává dokonce — a to je rozhodující moment — i pouto, které váže rodiče k jejich potomstvu. Žádný otec, žádná matka, píše Musonius, nebude ke svému dítěti pociťovat takové přátelství jako k partnerovi. Uvádí Admetův příklad: kdo se nakonec odhodlal pro něj zemřít? Nebyli to jeho staří rodiče, ale jeho ještě mladá žena Alkestis.

Manželský svazek je tedy promýšlen jako vztah podstatnější a užší než kterýkoli jiný a slouží k definování celého způsobu bytí. Život v manželství byl určen rozdělením na vzájemně se doplňující úkoly a činnosti: muž dělal to, co žena nezvládla, a žena zajišťovala vše potřebné, o co muž nejevil zájem: oba měli stejný cíl (prospívající domácnost), který jejich činnostem dodával jednotný ráz, stejně jako jejich v podstatě odlišným způsobům života. Toto sbližování specifických rolí manželů bývalo ostatně také součástí rad do života při uzavírání manželství: Hierokles nás ve svém Hospodaření zpravuje o pravidlech, jež jsou totožná s těmi, která nacházíme u Xenofona. Za tímto rozdělením činností týkajících se domácnosti, obživy a majetku se však důrazně prosazují nároky sdíleného života a společné existence. Umění manželství neznamená pro manžele prostě rozumně jednat, každý po svém, s vidinou dosažení cíle, který oba uznávají a přijímají za svůj; je to způsob života v páru, v němž oba tvoří jedno. Manželství s sebou nese jistý styl chování, v němž každý z manželů vede svůj život jako život ve dvojici a dohromady představují společnou existenci. Tato existence se vyznačuje především jistým uměním být spolu. Muž vychází ven za svými záležitostmi, žena zůstává doma. Ale dobří manželé se snaží být co nejvíce spolu a vracet se k sobě, jak je to jen možné. Přítomnost druhého, jeho blízkost, život po boku nejsou chápány jako pouhé povinnosti, ale jako touha, charakteristická pro svazek, který oba manžele spojuje. Každý z nich si přitom může uchovat svou roli, ale jeden se neobejde bez druhého. Musonius zdůrazňuje právě tuto potřebu být spolu, kterou se vyznačuje dobré manželství. Z nechuti opouštět se dokonce činí měřítko jejich zvláštního přátelství: žádná nepřítomnost není pro ženu tíživější než nepřítomnost manžela, a pro manžela nepřítomnost manželky; a žádná přítomnost nemá tu moc utišit bol, znásobit radost, utěšit v neštěstí. Přítomnost druhého tvoří střed manželského života. Umění být spolu znamená také umění spolu hovořit.“

Ema knihu znechuceně zaklapne. Ema žije dnes. Kdy se každý chová, jako by někomu slibovat věrnost byla z dlouhodobého hlediska nesmyslná investice. Ema knihu zasune mezi ostatní. Je to nesmyslná investice.

 

ISBN 978-80-204-3498-2

© Radka Denemarkova, 2014

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 04 Prosinec 2014 13:14 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB