Dalibor Vácha: Červenobílá

Email Tisk PDF

cernobila prebalHistorický román Červenobílá se věnuje šesti letům československých legií v Rusku. Dobrovolnické vojenské jednotky bojovaly v letech 1914–1920 na ruském území nejprve proti rakousko-uherské armádě a poté proti Rudé armádě. V centru autorovy pozornosti je cesta čtvrtého pluku a osudy spisovatele a pozdějšího generála Rudolfa Medka.

Mozaika střetů s bolševiky, setkávání s Rusy, vnitřní sváry uvnitř legií, to vše vytváří obraz doby, která patří ke klíčovým obdobím našich novodobých dějin. Dalibor Vácha, občanským povoláním historik, pracuje s fiktivními i historickými postavami – vedle Rudolfa Medka se v románu objevují například plukovník Švec, velitelé Čeček a Kutlvašr. Autentický styl vyprávění, precizní vykreslení postav i přesvědčivě podané drama bojů patří k výrazným kladům tohoto debutového díla.

Ukázka z knihy:
Je válka, ráno čtvrtého června 1918, a vesnice, podle níž bude celá bitva známa, se jmenuje Lipjagy. Rusko, mezi vesnicí Voskresenkou a velkoměstem Samarou. A mimochodem, skoro již třiatřicetiletý nadporučík Jan Gayer, bývalý československý vysídlenec do Brazílie a nyní za stupující velitel čtvrtého pluku, je stále naživu. Života před sebou mnoho nemá. Prostřílené obě dolní končetiny, mnohačetná zranění, zasaženy kosti. Odnesli ho na obvaziště, kde se mu dostalo přednostního ošetření. Ztrácí spoustu krve a má zemřít v bolestech ve starostlivé, i když bezvýsledné péči československých lékařů.
„Asi by v tomhle vojákovi nepoznali básníka," zahuhlal Rudolf Medek, když si prohlížel zaprášené boty. Od doby, kdy byl přihlouplým studentem učitelského ústavu v Hradci Králové, uplynulo spoustu času. I učitel se dávno ztratil. Možná někde pod uniformou zůstával básník, jehož největší životní touhou bylo vydání básničky v Moderní revue. „A to se povedlo," narovnal si čapku a vyrazil na perón. V poslední době mu připadalo, že příliš často mluví nahlas sám pro sebe. Nezbláznil jsem se? Připadal si jako postava v divadelní hře, nicméně, to nebyla žádná změna, připadal si tak celý život. Jenom se ještě nerozhodl, jestli hra je dobrá či mizerná a zda on je postava dramatická, komediální nebo tragická. Pravděpodobně ode všeho trošku, vsadil bych na tragikomickou, slušela by mi nejvíc, pomyslel si. Byl vzteklý. Nedokázal přenést přes srdce, že mu Čeček odmítl svěřit rotu – spokojil by se i s četou a nakonec se nabízel jít do pole i jako obyčejný střelec! – a nedovolil mu účastnit se bojů. Nepustil ho tam ani jako pozorovatele!
Stejné to bylo před Zborovem. Zůstal pozadu, psal výzvy a třásl se strachy, jak dopadne boj, zatímco ostatní bojovali. Byl si jist, že jeho místo je někde jinde, ne za kancelářským stolem. Před Zborovem padl Zdenička, při Zborovu spousta chlapců z jeho staré roty... kdo to schytá dneska? Komu půjdou zítra nebo pozítří na pohřeb? Možná si půjdeme na pohřeb všichni. Jestli to nevyjde, bolševici z nich nadělají fašírku. A kde je on? Sedí tady, přechází po kupé nebo po perónu. Probudil se půl hodiny po půlnoci a od té doby nemohl spát. A to šel spát těsně před jedenáctou. Převaloval se na lůžku, dokud ho to nepřestalo bavit a nešel si ven zakouřit. S překvapením zjistil, kolik vojáků tam postává, podupává ve vlahé letní noci a nasává silnou machorku. Přecházeli ze strany na stranu, tu a tam spolu dva či tři muži prohodili několik slov. Žádné velké hovory, muži se před bojem uzavírali sami do sebe. Cigareta a úvahy o čem?
Čeček bojoval u Bezenčuku, ostatní u Lipjag. Kolik bude padlých? Medek křepce seskočil z důstojnického klasnáku a rozhlédl se okolo sebe. Malé venkovské zastrčené nádraží Semjonovka bylo pod nadvládou Čechoslováků. Nebylo slyšet nic jiného než češtinu a slovenštinu. Vyhnali přednostu stanice i telegrafistu a posadili tam vlastní lidi. Medek se usmál, připadal si jako doma. Tohle je náš domov, pomyslel si. Na stole v kupé měl rozepsaný další text do Zpravodaje penzenské skupiny, nijak zvlášť to nešlo, byl nervózní, nemohl se soustředit. Vzpomněl si na Jardu Haška, který dokázal psát v Kyjevě kdykoliv a kdekoliv na jakékoliv téma. Kde je tomu zrádci konec?
„Nějaké zprávy?" zeptal se nevyspalého důstojníka, který postával opodál.
Poručík Kalina byl československým velitelem nádražíčka. „Nic nového, bojuje se u Lipjag i Bezenčuku. Nevíme nic nového. Ale my zvítězíme," dodal pevně. „My vždycky zvítězíme." Promnul si unavené zarudlé oči.
„Neozval se ani Čeček, neposlal žádné rozkazy, nevíme, co se děje." Rozhlédl se. Nádraží sice na první pohled přetékalo československou přítomností, ale bližší zkoumání by odhalilo, e mnoho bojovníků mezi nimi není. Kancelářské síly, rekonvalescenti, skoro žádné zbraně. Každá ruka schopná udržet zbraň je v boji! A já tady smrdím, pomyslel si vztekle bývalý dekadentní básník. Nebylo moc věcí,co by ho dokázalo rozmrzet více. V duchu zaklel.
„Nemyslím, že na to Čeček stačí, není dobrý voják," zavrčel Medek a odpoutal se od unaveného Kaliny, než ten stačil cokoliv odpovědět. Medek se s Čečkem střetli před útokem na Penzu. Náhlá změna situace smazala Čečkův plán na obsazení města a poručík Švec konal s Medkovým souhlasem. Medek jako nejvyšší politický představitel u jednotek na penzenském nádraží podpořil poručíka Švece a hádka mezi důstojníky po vyhrané bitvě je pochopitelně postavila proti sobě. Odplivl si. „Čeček!"
Možná před Kalinou řekl více, než si mohl dovolit. Ale co? Stalo se, stalo. V každém případě, velitelem penzenské skupiny se měl stát Švec! Medek neměl agilního fantastu a vynálezce Čečka rád. Čeček měl nejdříve problémy v prvním pluku, odešel od něj ke čtvrtému a rozšiřoval pomluvy o tom,co se v původním pluku údajně děje. Po Penze předal provizorně velení čtvrtého pluku Gayerovia... Měl by být u Lipjag a celou skupinu by měl vést Švec, Medek praštil pěstí do stěny vagonu. Neměl by tam být Gayer, ale Čeček! Švec by to všechno zvládal mnohem lépe.
„Telegram! Telegram!" Z kanceláře přednosty stanice vyběhl křivonohý telegrafista Marek a máchal opičíma rukama nad hlavou. „Kluci jim to natřeli u Lipjag! Porazili je! Rozsekali bolšána! Cesta na Samaru je volná!"
Medek vykřikl radostí. Všude okolo něj se muži objímali a vyhazovali čepice do vzduchu. Křičeli nadšením a poplácávali se vzájemně po zádech. „Vítězství!" Kalina Medka doběhl a stiskl mu nadšeně pravici: „Vítězství, bratře praporčíku, vítězství! Už máme před sebou jenom Samaru."
Medek ho objal, měl sto chutí začít tančit na perónu radostí. „Jako u Zborova!"
Michal sebou unaveně praštil na palandu, ani si nezul boty. Před pár dny pečlivě uklizený prostor se proměnil v páchnoucí špinavou jámu. Na cestě z Kursku si vojáci vagon vyklidili, vymyli a upravili k co největší pohodlnosti. A potom se hádali, pokud si někdo neotřel bagančata.
Všechno je pryč. Na zhruba polovině paland leželi vojáci, většina z nich spala nebo to předstírala, i oni spali oblečení. Připraveni při prvním výkřiku zvenku vyrazit zase s puškou do boje. Lipjagy byly vítězství... konečné? To těžko. Tohle byl jejich domov od Bachmače, toho prokletého hnízda na Ukrajině. Tehdy se do vlaků přestěhovalo celé vojsko. Jejich těpluška měla vlastní knihovničku na jedné stěně a improvizovanou sadu nádobí včetně samovaru. Všechno poctivě ukradené. Už ani Kárek nenadával, že si před vstupem do vagónu neotřou bagančata, seděl u vyhaslých kamen a kouřil jednu pokroucenou cigaretu za druhou. Popel klepal s nepřítomným pohledem na podlahu vedle sebe. „Další dva z naší těplušky," poznamenal hrobovým hlasem. Michal se obrátil: „Kdo?"
„Novák a Toník." Možná by v jeho očích viděl slzy, možná.
Posadil se: „Mrtví, zranění?"
Kárek potáhl z cigarety, oharek konce zasvítil v šeru. „Novák to má za sebou, průstřel břicha, umřel za deset minut, trpěl jako zvíře. Toník to schytal do krku, spousta krve, dovedeš si to představit. Odvezli ho." Udusil cigaretu: „Těžko říct, jestli přežije. Jestli to není jedno. Půjdu se projít, už to tu nemůžu vydržet. Strašně to tu smrdí."
„Ještě někdo z roty?" Přišel k nim teprve nedávno, ale to nevadilo, zvyknul si na ně jako na rodinu. Možná ho v Samaře nebo někde jinde zase pošlou k prvnímu. Možná odejde sám. Je válka, nemá si smysl hledat přátele na dlouho.
„Ještě Karel Kravar, prej, schytal to do hlavy. Plác a mozek venku, pár dalších máme na ošetřovně. Jdu ven, najdi si na povídání někoho jinýho."
Kárek sezvedl, ohnutý a zestárlý, odsunul stranou dveře – do vagonu pronikl svěží noční vzduch – a než Michal stačil dvakrát mrknout, byl pryč. Dveře se zabouchly. Dřevo zapraštělo. Kdosi ze spolunocležníků se přetočil a ozvalo se hlasité uprdnutí. Nikdo se tentokrát nesmál.
Michal se posadil na palandě a přece jenom si začal sundávat boty. Chvíli tupě zíral, potom si odmotal onuce, byly nasáklé potem a možná krví z rozedřených puchýřů. Přejel si prsty po přední straně rubašky, cítil zaschlé flíčky.
Krev, jeho, nepřátel, špína, starý pot. Chvilku marně přemýšlel, jestli vůbec jedl. Mám hlad? Budu ještě někdy v životě mít hlad? Od chvíle, kdy seděl a pod stromy a díval se na převrácený broněvik muselo uplynout spoustu času. Myšlenky se honily hlavou jako šílené. Nebyl si jist, zda přemýšlí nad skutečnými vzpomínkami nebo nad představami. Zase se mu třásly ruce. Nedokázal třas utlumit, drkotal zuby, jako kdyby okolo vládl sibiřský mráz a ne vlhké teplo poloprázdné těplušky. Strčil si dlaně do podpaží a sykl, měl je studené jako led. Chvíli seděl na hraně lůžka, teprve poté se začal přehrabovat v truhličce, kterou měl připevněnou u stěny. Necítil konečky prstů, přesto se mu povedlo vymotat z náhradní rubašky cosi nevelkého, skleněného.
Zuby lahvičku odšpuntoval a rychle se napil. Ohnivý doušek projel hrdlem. Žádná nikolajevka,žádná zubrovka, obyčejná samohonka, kterou koupil za hrst nábojů a kerenek od odrbaného mužika na bezejmenném nádražíčku před Penzou. Šetřil si ji. Na co? Znovu se napil. Drhla a nevoněla. Ale na druhou stranu hřála a cítil, jak se mu pozvolna začíná rozostřovat zrak a třas rukou se zklidnil. Loknul si potřetí. Pořád lepší než mazání proti vším, co vypili na Ukrajině, mohli se po něm vyzvracet z podoby. Možná lahvičku schovával na zvláštní příležitost, něco neobyčejného. Jenže to nemusí přijít. Možná tohle je správná příležitost. Čtvrtý pořádný lok. Cítil, jak samohonka působí na prázdný žaludek jako sekera. Možná by se měl rozdělit s kamarády. Slyší jejich chrápání, mumlání, pšoukání. Pravděpodobně má v truhličce i trochu starého chleba, v plátěném sáčku by mělo být pár kostek cukru. Nebude plýtvat jídlem, ušetří na chlastu.
Smích se dral do krku, vydržel to. Nechtěl se s nikým dělit, ani o samohonku, ani o opilost, ani o smutek. Chápal Kárka,který vyrazil do temnoty pod hvězdy ruského nebe.
Popáté se zhluboka napil, až se rozkašlal. Strnul. Nic. Nikdo. Ostatní vojáci spali... jako zabití. Možná jsou mrtví, posedla ho neodbytná myšlenka. Možná jsou všichni mrtví a já jediný... možná jsem mrtvý s nimi a jenom o tom nevím. Jak člověk pozná, že je mrtev? Všechno skončí? Už nejsem? Existuje svět, když tu nejsem já, abych ho vnímal? Usmíval se při vzpomínkách na suchopárné přednášky na univerzitě, často raději šel na pivo, než aby poslouchal hlouposti. Většina z toho stejně nedávala smysl. Dopil. Potřeboval by druhou. Odolal nutkání rozbít lahvičku o stěnu vagónu, raději ji pečlivě zašpuntoval a vrátil do kufírku. Nikdy nemůže vědět, kdy se bude hodit.
Když Kárek o cigaretu později lezl do těplušky, do bezvědomí opilý Michal ležel na zádech a chrápal tak, že přehlušil i divokou kakofonii ostatních. Noc teprve začínala.
A dlouho neměla skončit. Kárek se posadil na stejné místo jako prve a ubalil si cigaretu. Měla být jeho poslední, připálil si od svíčky postavené na plotně studených kamen. Machorka došla, smutně se díval do pytlíčku, na jehož dně bylo pár smítek. Nemohl spát, opřel se o stěnu a dokuřoval poslední cigaretu. Penza,Lipjagy, a brzy je bude čekat Samara. Chtějí se dostat do Vladivostoku.
Natáhl se pro číslo Československého deníku, které viselo vedle knihovničky. Bylo pěkných pár dnů staré, to nevadilo. Nalistoval si prostřední stránku se schematickým nákresem trasy vojska z Ruska ven. Ne krátce přes frontu do Uher, žádná fronta není, válka na východě skončila. Ne přes severní přístavy, jak chtěli spojenci. Přes Vladivostok. Ve skomírajícím světle mizerné svíčky – vždyť knot byl z tkaničky od bot! – studoval náčrtek. Hrubým prstem zežloutlým od cigaret našel Penzu a jen kousek od ní byla Samara. Pak jel prstem pomalu na východ a luštil názvy měst na transsibiřské magistrále: Nižnij Novgorod, Perm, Jekatěrinburg, Omsk, Krasnojarsk, Irkutsk, Čita a Vladivostok. Zakroutil nevěřícně hlavou. Kolik verst psali, že je Vladivostok daleko? Kolik tisíc verst? Jak dlouho pojedeme? Kolik Lipjag,Penz a Samar nás čeká? Složil noviny a opřel se hlavou o stěnu těplušky.
Netušil, že o desítky kilometrů západně sedí nad papírem jeden nepříliš známý předválečný český básník a zuřivě píše zprávu o vítězství u Lipjag a Bezenčuku. Desítky kilometrů na západ, v Samaře, místní sovět propadá panice při zprávách o porážce jeho elitního uskupení pod velením německých důstojníků. Kárkovi padá hlava únavou.
Oči se klíží. Když jsme došli sem, dobyli Penzu a zničili bolševiky u Lipjag, dojdeme kamkoliv. Medek se dívá na mapu a sní možná ne o pochodu na východ, daleko za Volhu, ale o pochodu na druhou stranu, na Moskvu, na Petrohrad. Za svobodou nového Ruska i celého světa. Nemůže vzrušením usnout. Nemůže psát, básně se lámou pod tíhou patosu a výzvy bortí nedostatkem argumentů.
Rázuje v chodbičce tam a zpátky a rozhazuje rukama v němé hádce s nepřítomným oponentem. Kam až by mohli českoslovenští vojáci dojít! Kárek v úplně jiném vagónu sebou trhne, na chvilku přece usnul. Zvenku se ozvala sova a probudila ho. Medek se na okamžik zastaví, vykloní se z okna do noci. Sen, tohle je sen. Mohutný sen, který by mohl dojít svého naplnění. Vrací se do kupé, hledá v zavazadlech, zpočátku marně, posléze se mu daří najít láhev jemného likéru. Možná si ho také schovával na zvláštní příležitost. Sklínku nehledá, pije rovnou z láhve. Nemůže psát, slova a pojmy, které ho napadají, jsou příliš... velké. Na papíře vypadají tak přízemně, hloupě, nedokonale, pateticky. Básníkovi padá hlava na papír. Kárek se pozvolna zvedá, jde se ven vymočit. Představuje si strašnou smrt krasnogvardějců,kteří hledali únik z obklíčení a skončili v bezedných močálech. Sám stál na okraji rozmáčené louky a díval se, jak bolševici zmateně prchají hlouběji do bažin. Nestřílel, bylo by to plýtvání municí. Pevně se rozkračuje na náspu. Medek cosi zmateného blábolí ze spaní.

 

© Dalibor Vácha, 2014
ISBN 978-80-242-4604-8

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB