Jakuba Katalpa: Němci

Email Tisk PDF

789Píše se rok 1987 a ze západního Německa do Prahy dorazí poslední z balíčků, které rodině Mahlerových pravidelně přicházely od konce čtyřicátých let. Svému synovi Konradovi je posílala Klára Rissmannová. O babičce Kláře se však u Mahlerových nikdy nemluvilo, a proto po Konradově nečekané smrti zůstane řada nezodpovězených otázek. Pochopení rodinné minulosti a odhalení jejích traumat leží na Klářině vnučce, která se rozhodne babičku najít.

Ve svém novém románu zavádí Jakuba Katalpa čtenáře do prostředí německé rodiny zasažené útrapami první a druhé světové války, do válečných Sudet a poválečné Prahy. Slibný svět hlavní hrdinky, z počátku přímočaře bezstarostný, začíná s přibývajícím časem dostávat trhliny, růžové brýle střídá deziluze a před čtenářem vyvstává otázka – opravdu je možné po tolika letech nalézt pravdu?

Román vydalo nakladatelství Host (424 stran, 329 Kč, ISBN 978-80-7294-682-2). Porota knižní ceny Litera jej vybrala mezi tituly nominované na ocenění za prózu.

Rozhovor s Jakubou Katalpou najdete v novém čísle Literárních novin (č. 13), část rozhovoru čtěte zde.

Ukázka z knihy:

Cesta do Německa je příšerná.

Řídím starý renault, Dorotka v sedačce na zadním sedadle střídavě křičí a spí. K Erzbachstrasse se přibližujeme spíš přískoky než plynulou jízdou, protože za každou stovkou kilometrů následuje zastávka na kojení nebo přebalování. Vyjela jsem brzy ráno a rozhodla jsem se přespat v Lovani; majitelé rodinného penzionu na okraji města jsou přátelští, a když ráno zaspím, přinesou mi dokonce snídani do postele.

Do Lahnsteinu dorazím pozdě odpoledne a po chvíli bloudění najdu hotel, ve kterém jsem si zamluvila pokoj, zaplatím kartou a s vřískající Dorotkou se nacpu do výtahu, k postaršímu páru, který si mě soucitně prohlíží.

Pokoj je malý a čistý, patří k němu úzký balkon a koupelnička se sprchovým koutem. Postupně vynosím věci z auta, skládací dětskou postýlku, laptop, redukci na elektrické zásuvky a balík plen. Nakrmím a uspím Dorotku, zavolám Peterovi a osprchuju se. Nemám sílu zajít si do hotelové jídelny na večeři, místo toho načnu tabulku čokolády, zalezu si do postele a pustím televizi. Dávají nějaký seriál, pár minut se snažím sledovat děj a pak usnu; spím tak dlouho, jak mi to Dorotka dovolí, necelé tři hodiny, a poté, co ji nakojím, další čtyři.

Dům v Erzbachstrasse je dvoupatrový, s malou zahrádkou, plotem z dřevěných latěk a plechovou schránkou na dopisy. Podle telefonního seznamu v něm bydlí Gertrude Rissmannová.

Trudi.

Je deset hodin ráno a já stojím před brankou; Dorotka, kterou mám v šátku na prsou, spí. Oblékla jsem si džínsy, lehký svetr a krk si omotala šátkem, přes rameno mám batoh.

Drobně prší.

Jsem nervózní. Nevím, co řeknu, a automaticky se připravuju k boji; uvědomuju si, že jsem cizinka chystající se proniknout do života neznámých lidí.

Na zvonku je nápis Ing. G. Rissmann, o inženýrském titulu telefonní seznam mlčel.

Otevřít mi přijde starší žena ve světlém kostýmu, vlasy má ostříhané na krátko a pleť téměř průsvitnou; zprudka trhne bran­kou a já si všimnu, že k elegantnímu kostýmku si vzala boty s gumovou podešví, které ji mají ochránit před blátem.

„Přejete si?“

Má ostrý kovový hlas.

Představím se jí. Její tvář zůstane bez výrazu, a teprve když dodám, že jsem vnučka Kláry Rissmannové, zahlédnu v jejích očích špetku údivu.

„Konradova dcera?“ zeptá se.

„Ano.“

Prohlíží si mě a já bezděčně položím dlaň na Dorotčinu hlavičku, dcerka sebou zavrtí a malými ústky zaloví v záhybech mého svetru.

Žena váhá, neví, jestli mi může věřit.

„Mám rodný list,“ řeknu a jsem vděčná Peterovi, který mě přesvědčil, abych si ho s sebou vzala; vůbec mě nenapadlo, že bych musela někoho o své identitě přesvědčovat.

„Pojďte dál,“ řekne žena.

Následuju ji úzkou cestičkou vysypanou pískem, v prosklené předsíni se zuju a žena mi nabídne pantofle. Zavede mě do kuchyně, kde je moderní linka, bylinky v terakotových květináčích a kávovar. Na stole leží otevřený notebook a šálek s kávou, v popelníku doutná cigareta. Žena notebook zaklapne a odsune, nabídne mi židli a stiskne páčku kávovaru. Pak se skloní nad lednicí, a když se narovná, drží v ruce talířek zakrytý průsvitnou fólií.

Broskvový koláč.

Uřízne mi pořádný kus a položí ho přede mě společně s horkou kávou a konvičkou mléka. Dorotka zakňourá a mně je jasné, že ji budu muset nakojit; zeptám se ženy, jestli jí to bude vadit, a ona zavrtí hlavou, ukáže na dveře vedlejšího pokoje a řekne:

„Zatímco budete krmit dítě, ráda bych se podívala na vaše doklady.“

„Samozřejmě,“ vyhrknu a přehrabuju se v batohu; posléze vy­táhnu papírovou obálku s rodným listem, několika fotografiemi a útržkem papíru, na kterém je německá známka, již jsem kdysi odloupla z jednoho balíčku, a kousek poštovního razítka.

Podám to ženě a přesunu se do pokoje, který mi ukázala; je vymalovaný krémovou barvou, s měkkým kobercem a dřevěným konferenčním stolkem, na němž se povaluje několik časopisů; tři stěny zabírají velké knihovny a čtvrtou stěnu okno se žlutými závěsy. Posadím se na pohovku a nakrmím Dorotku; když se vrátím do kuchyně, žena drží v ruce jednu z fotografií, které jsem přivezla, a tváří se zaraženě.

„Něco není v pořádku?“ zeptám se a cítím, jak se mi ježí chloupky vzadu na krku.

„Tak tohle je Konrad,“ pronese zamyšleně žena a odloží snímek, na kterém je zachycený otec, sotva pětiletý; pevně svírá ruku své adoptivní matky Hedviky a vážně hledí do objektivu.

„Nikdy jsem ho neviděla,“ řekne žena. „Doma se o něm nemluvilo.“

Osmělím se.

„On je váš —“

„Bratr,“ odpoví a potvrdí tak mou domněnku, že ona sama je Gertrude Rissmannová, má teta.

Než jsem se do Lahnsteinu vypravila, Peter mě varoval, abych si od setkání s příbuznými nic neslibovala, a já nyní shledávám, že měl pravdu; Gertrude Rissmannová zůstává odtažitá a nedůvěřivá. Pomyslím si, že má možná strach, že jsem přijela usilovat o dědictví, ale ona se zasměje. Sáhne po krabičce cigaret, s očima upřenýma na Dorotku ji však odloží.

„Kdepak, má milá,“ řekne. „Žádné dědictví není. A ani být nemůže, matka je totiž stále naživu.“

Vyrazí mi to dech. Ráda bych si spočítala, kolik může být babičce Rissmannové let, ale vzhledem k tomu, že nevím, kdy se narodila, jde o celkem zbytečnou snahu.

Trudi Rissmannová mi čte myšlenky.

„Devadesát,“ řekne. „Narodila se v roce 1912.“

Nedokážu potlačit úžas. Žena naproti mně přikývne.

„Má tuhý kořínek.“.

„Bydlí tu s vámi?“

Když jsem odjížděla z Londýna, nedoufala jsem, že by babička mohla být ještě naživu.

Gertrude Rissmannová zavrtí hlavou.

„Před pěti lety jsme ji museli dát do ústavu.“

„To je mi líto,“ řeknu. „Dovedu si představit, jak těžká musí být péče o —“

„Má Alzheimerovu chorobu,“ přeruší mě.

Rychle vzklíčivší naděje, že si poslechnu babiččino vyprávění, se rozbije na kousky.

Johanna Schmittová, má druhá teta, je ještě obezřetnější než její sestra. Sedíme v restauraci mého hotelu a já jsem neklid­ná, protože jsem Dorotku nechala samotnou na pokoji. Každou půlhodinu odbíhám, abych se na ni podívala, ale Dorotka, jako by tušila, jak důležité je pro mě setkání se ztracenými příbuznými, hluboce spí, umytá a nakrmená.

Také Johanna kouří. Je o čtyři roky mladší než Gertrude, kte­ré je dvaapadesát. Narozdíl od své sestry je vdaná a má dvě děti; společně se svým mužem, který je advokát, bydlí v moderní vile nedaleko za městem.

„Věděly jsme, že máme bratra,“ řekne, když si objednáme večeři. „Ale byl pro nás něco jako mytický hrdina z pohádky; žil v cizí zemi, odkud nikdo nesměl jezdit ven.“

Telecí medailonky, které přede mě položí číšník, jsou horké a voní bílým vínem. Zakrojím do nich a přivřu oči, celý obličej ponořím do páry vycházející z talíře.

„A po revoluci,“ řeknu a sestry se na sebe podívají, „jste neměly chuť ho vyhledat?“

„Ne.“

Gertrude s odpovědí neotálí; Johanna, zřejmě poučená svým manželem, je mnohem opatrnější, raději věci opisuje a čas­to váhá.

„Konrad nikdy nebyl součástí naší rodiny,“ vysvětlí mi Ger­trude. „Matka mu posílala balíčky, to ano, a nikdy se netajila s tím, že existuje. Ale nic nám o něm neříkala a z adresy, kterou jsme si na balíčkách přečetly, jsme zjistily, že se ani nejmenoval tak jako my. Jméno Mahler nám nic neříkalo, my jsme byly Rissmannovy a věděly jsme, že matka se za svobodna jmenovala Kolmannová.“

Gertrude, která si objednala lososa se zeleninovým salátem, krájí rybu na malé kousky a zkoumá, zda neobsahuje kosti.

„Jednou jsem si v restauraci dala filé z tresky a skončila jsem na pohotovosti,“ řekne. „V krku jsem měla takovouhle kost.“

Odtáhne od sebe palec a ukazováček.

„Od té doby si dávám pozor.“

„Losos nemá kosti,“ řekne Johanna; sama večeři odmítla, pije hořkou kávu.

Gertrude s sebou vzala fotografie babičky Rissmannové a po večeři mi je ukazuje; snímky mají zadní strany vzorně po­psané letopočty, vidím tu rok 1958, 1965, 1970, 1972 a 1980. Překvapuje mě, jak je babička Rissmannová vysoká. Má husté vlasy a příjemnou kulatou tvář; když se na ni pečlivě zadívám, připadá mi, že v rysech jejího obličeje poznávám svého otce.

Robert Rissmann, kterého si babička ve čtyřicátém devátém roce vzala, je štíhlý muž v brýlích a s nejistým úsměvem. Gertrude mi prozradí, že se živil jako architekt a před patnácti lety zemřel na srdeční infarkt.

„Projektoval náš dům,“ řekne Gertrude. „Na začátku padesátých let, tehdy to byla velká moderna.“

„Jak se s babičkou seznámili?“zeptám se.

Johanna zamává na číšníka a objedná nám koňak, který si netroufám odmítnout.

„To bylo přes nějakou služku,“ řekne Gertrude. „Matka se tehdy vrátila z Protektorátu —“

„Z Československa,“ opraví ji Johanna.

Gertrude se nenechá přerušit.

„A protože ta služka pocházela z Koblenze, matka sem odešla s ní.“

Johanna má pevně sevřené rty, je na ní znát, že o minulosti své matky mluví nerada. Zmocňuje se mě nervozita, měla bych se jít podívat na Dorotku, ale zároveň se bojím odejít — co když se vrátím a sestry tu nenajdu?

„Časem si našla učitelské místo v Lahnsteinu,“ pokračuje Ger­trude.

„S otcem se potkali na nějakém odpoledním čaji,“ doplní Jo­hanna. „Vzali se po necelém měsíci a rok po svatbě se narodila Trudi.“

„A babiččini rodiče?“

„Kolmannovi?“

Johanna pokrčí rameny a Gertrude na ni pohlédne, koutek úst vytažený nahoru. Zapálí si cigaretu.

„On byl prý esesák,“ řekne.

Johanna sebou škubne a položí dlaň na sestřinu ruku.

„Nevíme to jistě,“ řekne. „Matka o nich nikdy nemluvila.“

Omluvím se a vstanu, vyběhnu do svého pokoje a překontro­luju Dorotku. Do hotelové restaurace se vracím s jistotu, že Ger­trude a Johanna zmizely, obě sestry však sedí u stolu, Jo­hanna si lije do kávy koňak a Trudi špičkou prstu načíná nový balíček cigaret.

„Mohla bych se s ní setkat?“ zeptám se.

„S matkou?“

Johanna usrkne kávu a zašklebí se.

„Trudi vám neříkala, že má Alzheimera?“

„To ano, ale —“

„Zítra vás za ní vezmu,“ řekne Gertrude.

Johanna se odvrátí, a když dopije kávu, zatelefonuje svému muži, aby pro ni přijel. Matthias Schmitt dorazí v tmavém saku a kožených botách, představí se mi a při loučení mi vtiskne do ruky vizitku.

Dr. jur. Matthias Schmitt, advokát pro majetkové právo, stojí na ní a mně je jasné, že je to varování, abych si nedělala na­dě­je, dcera Konrada Mahlera se rozhodně k majetku svých ně­meckých příbuzných nedostane.

© Jakuba Katalpa

© Host

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 28 Březen 2013 09:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz