Terezie Zemánková: Tekuté písky art brut

Email Tisk PDF
Zemánková Terezie foto Eva JanáčováS Terezií Zemánkovou, spolukurátorkou výstavy Pandora´s Vox, která probíhá v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze, o tom, zda existuje tzv. ženské umění, proč ji přitahuje umění zvané art brut a jak ji osobně změnilo. 
 
 
 
 Proč jste výstavu nazvala právě Pandora´s Vox? 
Ten název není můj, pochází od iniciátorky celého projektu, malířky Veroniky Holcové, která k projektu přizvala další dvě autorky. Výstava se původně měla jmenovat Pandora´s Box – Pandořina skříňka podle antického mýtu o neodolatelné Pandoře, která přinesla na zem zlo a utrpení. Také Veronika Holcová, Sandra Vásquez de la Horra i Klara Kristalová, které se na výstavě v paláci potkaly, hrají na temnou strunu, potýkají se s osobními traumaty i kolektivní pamětí, takže ve výsledku z jejich tvorby zaznívá zděšený Pandořin hlas. Zároveň je v jejich tvorbě ale také hodně humoru a nadsázky. 
 
Myslíte si, že existuje tzv. ženské umění? 
Všechny tři umělkyně se označení ženské umění brání. Možná jim zavání něčím líbezným, nebo naopak hystericky genderovým. Ženy a muži mají prostě jinou životní zkušenost: ženský úděl s sebou nese mateřství, které muži nikdy nezažijí, ale i ženské prožívání dospívání a nutnost přizpůsobovat se sociálním rolím jsou odlišné. Samozřejmě že je možné tuto zkušenost uzávorkovat a v umělecké tvorbě se zabývat jinými tématy. To ale není případ našich umělkyň: ty s osobními prožitky a především právě s těmi, které jsou determinovány jejich ženstvím, otevřeně pracují. Přesto používat termín ženské umění jako nálepku, je podle mě zbytečně oklešťující a vymezující. Ženskost je tu jen klíčem k porozumění určitým kódům a neměla by být rozhodně hodnoticím faktorem. 
 
Jakou má výstava Pandora´s Vox souvislost s vaším zájmem o art brut?  
Výstava Pandora´s Vox, kterou jsme připravily s kurátorkou Monikou Doležalovou, do art brut nespadá. Všechny tři autorky jsou akademicky vzdělané, etablované umělkyně, které si zcela vědomě propůjčují zjednodušený jazyk, na který jsme zvyklí třeba u dětí nebo právě u autorů art brut, protože zbavuje patosu jejich emocionálně vypjaté sdělení. To, že si Sandra Vásquez de la Horra pohrává se znakovou estetikou votivních předmětů, které bychom mohli označit za to nejlidovější z umění, dodává její tvorbě autentický magický potenciál, kterého by nikdy s elegantní akademickou kresbou nedosáhla. Stejně tak záměrná dětská neohrabanost plastik Klary Kristalové umocňuje poselství, které je pro její práci podstatné. Snové prvky tvorby Veroniky Holcové sice také mohou vzdáleně připomínat medijní kresby spiritistických kreslířů, ale ona je mnohem více ovlivněna surrealismem, používá citace německých romantiků, Balthuse… Ono formální zjednodušení, naivizace, je pro ně záměrně použitým prostředkem, který jim dovoluje vyjádřit to, co chtějí, zatímco u autorů art brut tyto přesmyčky neexistují. 
 
V čem vlastně spočívá podstata art brut?
Definicí existují mraky, ale žádná z nich není univerzálně platná. Art brut jsou tekuté písky, jeho vymezení se mění společně se sběrateli, teoretiky, ale hlavně s aktuální dobou a tím, jak je v ní umění obecně nahlíženo. Já bych se osobně přikláněla k názoru, že art brut vlastně 
neexistuje. Je to uměle vytvořená kategorie, která nám má pomoci zařadit něco, co je a priori nezařaditelné. Tvorba jednotlivých autorů nevykazuje žádné společné rysy, co se týče stylu. Jedna z definic art brut říká, že se jedná o soubor rozptýlených jednotlivostí. Autoři, které do art brut řadíme, tvoří spontánně, nesledují módu, styly, jen svůj vnitřní hlas. Tvorba je pro ně vitální funkcí, bez ní by snad ani nebyli. No a pak přicházíme my, teoretici, kurátoři, a trochu zpanštěle posuzujeme, co konvenuje našim estetickým a intelektuálním kritériím. Právě toto estetické prizma je proměnlivé v době. Jinak viděl art brut Jean Dubuffet, který mu dal jméno, když se ve 40. letech 20. století bouřil proti modernistickým premisám, a jinak ho dnes vidí třeba Bruno Decharme, jehož sbírka byla letos vystavena v DOXu.
Jeho pohled sběratele je determinován současným uměním, proto se na výstavě mohla objevit i tak „konceptuální“ díla, jako je třeba sešit Němky Ilse Helmkamp. Ta si poté, co se její manžel někde nakazil pohlavní chorobou, pečlivě zapisovala jména prostitutek, které údajně silou myšlenky zavraždila. Následně pak žádala odměnu na ministerstvu zdravotnictví za to, že přispěla k hygieně národa. Tento bezesporu šílený projekt můžeme považovat za umění jen díky tomu, že jsme vyškoleni konceptuálním uměním. Před padesáti lety by to ale nešlo. 
 
Někdy se zdá, že se stírají hranice mezi arteterapeutickou tvorbou psychicky nemocných pacientů a art brut…
Arteterapie je důležitá část léčby psychiatrických onemocnění, ale málokdy z ní vzejdou silná umělecká díla. Vedle arteterapeutických dílen začalo od 80. let vznikat mnoho kreativních ateliérů, které cíleně podchycují nadané klienty z léčeben a institucí pečujících o lidi s mentálním handicapem, aniž by se na ně snažily nějak terapeuticky působit. Poskytují jim prostor, materiál a psychologickou a uměleckou podporu. Je to třeba Haus der Künstler v rakouském Guggingu, Creative Growth Art Center v kalifornském Oaklandu, řada japonských ateliérů, nebo i česká Inventura nebo Ateliér radostné tvorby… Z nich se rekrutuje nemálo současných tvůrců art brut. Přiznejme si ale, že ona původní Dubuffetova premisa naprosté autenticity a jakéhosi kulturního panenství se v této perspektivě jeví jako chiméra. Už jenom tím, že autoři do ateliérů docházejí více méně pravidelně jako do práce, tím, jaký materiál jim dáte k dispozici, jaké formáty jim nabídnete, kdy jim kresbu odeberete jako hotovou, tím vším determinujete jejich tvorbu. A kulturní vlivy? Ty jsou všudypřítomné. Když se podíváte na díla asijských autorů, kteří neumějí často číst ani psát a mnozí z nich ani nemluví, skoro vždycky v nich poznáte vliv asijské vizuální kultury. Nedotčenost kulturou je absurdní. 
 
Kdo patří k zakladatelům českého art brut?
Na jedné straně jsou první zvěstovatelé: teoretici a kurátoři, kterými jsou bezesporu již zesnulý Arsen Pohribný a Alena Nádvorníková, která uspořádala první porevoluční výstavu L´art brut – umění v surovém (původním) stavu v roce 1998 v Domě u Kamenného zvonu, a představila české art brut třeba v Paříži, Bruselu, ve Vídni. Mezi samotnými tvůrci je to určitě Anna Zemánková, shodou okolností moje babička, která je už od 80. let zastoupená ve většině veřejných i soukromých sbírek art brut od Japonska po Ameriku. Ostatně, byla to docela přirozeně ona, skrze koho jsem se k art brut dostala. Umřela sice, když mi bylo jedenáct let, ale nejenže jsem byla svědkem její tvorby a vyrůstala jsem mezi jejími kresbami, ale také se mi dostaly do rukou zahraniční katalogy, kde byli i ostatní tvůrci art brut. I když moji rodiče, sochař Bohumil Zemánek a restaurátorka Markéta Paurová, i dědeček z matčiny strany, malíř Jaroslav Paur, byli „normální“ výtvarníci, ta divokost, to absolutní nasazení, vášeň a bezbřehá imaginace, se kterou tvořila babička Anna, mě přitahovaly nejvíc. Ale abych nebyla nespravedlivá, vedle ní patří mezi klasiky českého art brut určitě Zbyněk Semerák, Cecílie Marková a právem obdivováni jsou také čeští a moravští spiritisté. 
 
Spiritisté? To zavání ezoterikou…
Nemám na mysli současné formy pokleslé domácí ezoteriky, ale spiritisty z první poloviny 20. století, kdy bylo toto hnutí u nás velmi populární. Přišlo k nám z Německa někdy v 80. letech 19. století a zasáhlo nejsilněji severní oblast Čech, to znamená Podkrkonoší, a pak také Slezsko – ostatně, hornické oblasti byly na spiritismus celosvětově bůhvíproč nejúrodnější. Silná spiritistická komunita se rozvinula také na Moravě. Kreslící média byli lidé, kteří ve stavu transu zaznamenávali vize mimozemských forem života, nebo kresbou či písmem komunikovali s dušemi zemřelých. Jednalo se o tvůrčí akt, který nevycházel z vědomých složek osobnosti – za bdělého stavu nebyli něčeho podobného schopni. Většinou byli přesvědčeni, že jejich ruku vede vyšší síla. Medijní projevy bývají zahrnovány do art brut a ty české a moravské provenience jsou jeho vrcholnými projevy. 
 
Jak si český art brut vlastně stojí? 
Art brut není soutěžní disciplína, v jeho rámci je naopak každý solitérem, který se dá těžko srovnávat s jinými autory. Lidé, jejichž tvorba je do art brut zařazována, netvoří pro galerie, nechtějí a nedokážou se pohybovat na poli art-byznysu, i když většinou mají radost, když jejich tvorbu vystavíte a lidé ji obdivují. V posledních deseti letech má velký mezinárodní úspěch tak zvaný vládce počasí Zdeněk Košek, který měl samostatnou výstavu třeba v pařížském Palais de Tokyo, a pak samozřejmě Luboš Plný – jeden jeho anatomický autoportrét si do svých sbírek zakoupilo dokonce Centre Pompidou. Zásadní byla prezentace Anny Zemánkové na benátském Bienále v roce 2013. To byla vůbec přelomová událost, protože kurátor Massimiliano Gioni dal dohromady etablované umělce s tvůrci art brut, aniž by jakkoliv zdůrazňoval, že jsou mezi nimi nějaké rozdíly. Art brut se tak stalo součástí umění jako celku, a to si myslím, že je dobrá cesta. I když si tím pod sebou podřezávám větev a zbavuji sebe a své kolegy jakési výlučnosti, která art brut obestírá, osobně se těším na moment, kdy nebudeme žádnou takovou kategorii potřebovat. 
 
Existuje u nás umělecký trh s art brut? Kdo tento typ umění sbírá? 
V Čechách trh s art brut de facto neexistuje, sběratelé by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Všichni ti, které osobně znám, jsou zanícení nadšenci, kteří jsou do art brut skutečně zamilovaní. Někdo více inklinuje k medijním projevům, jako třeba Jan Švankmajer, někdo má přesahy do naivního umění, jako olomoucký sběratel Pavel Konečný, bývalý ředitel místních památkářů.  
Víc než 15 let se na teoretické bázi věnujete art brut, zkusila jste ho někdy také vytvářet? 
To ani nejde…to, co nazýváme art brut, nemůžete vytvářet z rozhodnutí. Dubuffet tvrdil, že art brut je umění, které nezná své jméno. To, co autory, které do něj řadíme, spojuje, je právě ona nezáměrnost, absence kalkulu i autocenzury. V momentě, kdy se snažíte vytvářet art brut, si můžete být jisti, že nevytvoříte nic jiného než parodii na něj. 
 
Změnil vás osobně nějak neustálý kontakt s art brut?
Změnil mě hodně. Myslím si, že mám jiná hodnoticí kritéria jak na lidi, tak na umění. Podivnost vnímám spíš jako obohacení než jako handicap. Tím nechci snižovat míru utrpení, kterou s sebou psychické onemocnění často přináší, přesto je nemoc často podhoubím art brut. Čím dál víc tuším, jak je hranice mezi duševním zdravím a nemocí křehká a jak je zároveň společensky podmíněná. Jsem přesvědčená, že řada lidí, které pokládáme za blázny, by v jiné kultuře byla uctívána jako vidoucí šamani. Odmítám rozdělení na „my“ a „oni“ a chci věřit, že se mi daří stejná kritéria aplikovat i na další skupiny „jiných“ lidí. Na druhou stranu mám ale asi trochu zdeformovaný přístup k umění obecně: vyžaduji od něj emoce, osobní angažovanost, totální nasazení autora, a to mi trochu znesnadňuje vztah ke konceptuálnímu a postkonceptuálnímu umění. 
Ale rozhodně ho nechci zavrhnout, snažím se najít si k němu cestu, i když vede trochu 
oklikou. 
 
Terezie Zemánková (1975) je kurátorka a teoretička art brut a současného umění. Vystudovala kulturologii na FFUK, kde obhájila doktorát na téma art brut v kulturologické perspektivě. Studovala také na Faculté des science humaines et sociales na pařížské Sorbonně. V tandemu s Ivanou Brádkovou kurátorsky připravila řadu výstav art brut doma i v zahraničí. Zároveň se jako kurátorka i nezávislá publicistka zabývá současným uměním. 
 
 
Výstava Pandora’s Vox / Veronika Holcová, Klara Kristalova, Sandra Vásquez de la Horra je k vidění v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci až do 1. listopadu.   
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Říjen 2015 11:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz