Buransko-sociologické postřehy: Tentokrát o zániku civilizací

Email Tisk PDF

Hampl Petr foto FB HamplJsem horlivým čtenářem a posluchačem pana profesora Bárty. To, čím procházíme, přesně odpovídá jeho popisu civilizace těsně před kolapsem. Podle profesora Bárty se s tím musíme smířit, kolapsy civilizací jsou podle něj součástí přirozeného běhu věcí. Jenže my si dnes nemůžeme kolaps dovolit. Radikální islamisté jsou připraveni převzít v Evropě moc, čekají jen na vhodnou příležitost. A nenechme se mýlit, nástup islámu by byl horší variantou než jakékoliv mongolské nájezdy nebo než jakýkoliv totalitní systém, , řekl jsem v jednom srpnovém rozhovoru.

 

 

Kdy je stabilita nejhorší hrozbou

A čím, že je islám tak strašný? Není to jeho brutalita. V lidských dějinách se už vyskytly i horší krutosti. To, co je na islámu tak děsivé, je jeho stabilita. Křesťanská civilizace vyprodukovala inkvizici, ale neustále také produkovala kacíře a reformátory. Síly změny i síly kontroly – na tom stojí vývoj každé zdravé společnosti. Když vymizí síly kontroly, společnost se rozpadne. Když naopak vymizí síly změny, společnost upadne do letargie. Postupně z ní zmizí veškerá radost, naděje, schopnost milovat, schopnost měnit věci k lepšímu.

Islámská civilizace je unikátní tím, že našla uspořádání dokonalé kontroly bez možnosti změny. Vítězství islámu znamená konec reformací, konec revolucí, konec naděje na vzpouru. Mezi islámem roku 800, 1400 a 2000 není rozdílu. A pokud by byl islám roku 2500 (pevně doufám, že zmizí ze světa stejně jako zmizely krvavé aztécké kulty), byl by zase stejný.

Změny, ke kterým v islámských zemích dochází, jsou generovány zvenčí. Buď tak, že absolutní vládce si přiveze nějaký nápad ze zahraničí a zavede ho. Nebo tak, že země prohraje válku s jiným státem.

Druhým děsivým rysem islámu je to, že pokud smícháte více druhů či směrů, má přirozenou tendenci ustálit se v nejvíce fundamentalistické poloze. Islámský stát není extrém, islámský stát je ta podoba, ve které se stabilizuje islám, povolí-li vojenská diktatura nebo jiný tyran. To dnes vidíme v Turecku, v Egyptě a konec konců i v západní Evropě.

 

Mezi buranstvím a dekadencí

Nicméně zpět k zániku civilizací. Je dobré vidět, že pro civilizace, o kterých profesor Bárta píše, jsou typické dva znaky: hluboké třídní rozdíly a složitá byrokracie. Barbarské společnosti nekolabují. Jejich nevýhodou je naopak neschopnost vyvinout významnou vojenskou sílu a nahromadit dostatečné bohatství. Moderní buržoazní civilizace představuje historický unikát tím, že dokázala přinést slušnou životní úroveň i vojenskou sílu bez toho, že by odsunula podstatnou část obyvatel do role otroků nebo nevolníků.
Jsou otevřené obě cesty. A je i docela dobře představitelné, že některé země zkolabují a budou převálcovány islámem, jiné se vzpamatují. Možná že úkolem pro další generaci bude osvobození Švédska, Velké Británie, Německa a dalších zemí.
Myslím, že rozhodující bude, zda najdeme odvahu udělat zásadní změny ekonomického a politického systému, to znamená eliminovat panství státní a korporátní byrokracie. Jedna cesta vede k přímé demokracii, ekonomickému systému založenému na drobném podnikání a nejspíš i nějaké formě návratu ke křesťanským hodnotám. Druhá cesta vede ke stupňující se vládě byrokratických aparátů, kolapsu a islamizaci.


Kubera na teplickém Titaniku
Když jsme u zániku civilizací, zastavme se na chvíli také u teplického Jaroslava Kubery. Je totiž velmi zvláštní, když někdo, kdo počítá s neodvratným pádem civilizace a odmítá proti němu cokoliv dělat, se chce zároveň stát prezidentem. Asi ho láká možnost sedět u okna na Hradě, pokuřovat, poslouchat zprávy o další vypálené obci a dalších zavražděných a občas se z vyhlídky na Hradčanském náměstí podívat na obzor do dáli na zanikající zemi a obzor zarudlý požáry.
Mezi konzervativci není tenhle ethos úplně vzácný. Důstojní pánové sedí v pracovně obložené tmavým dřevem, pokuřují doutníky, popíjejí whisky a nedají se vyvést z klidu, ani když barbaři řádí přímo pod jejich okny. Nakonec nájezdníci vpadnou do té knihovny, naši pánové nehnou brvou a nechají se zabít ve vší důstojnosti.
Vlastně je to spor mezi vznešeným estetickým cítěním a vitalitou. Lidé natolik vzdělaní a kultivovaní, aby dokázali vlastní život chápat jako umělecké dílo, si dokážou užít i chvíle zániku. Loď se potápí, orchestr hraje, z gentlemanů ve smokinzích vyzařuje důstojnost. Není to krásné?
Jak pro koho? Burani budou bojovat o život svých a svých rodin. Ostatně, kdyby se na Titaniku vykašlali na důstojný zánik a místo toho horečnatě pobíhali a vymýšleli improvizované čluny, mohlo se zachránit pár lidí navíc.
Pryč s takovými Kubery! Budeme bránit, i kdyby to nebylo esteticky dost na úrovni. Tohle není román, to je skutečný život!

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 21 Září 2015 12:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz