Příběh: Ke dni holocaustu

Email Tisk PDF


koncentrační táborNedávno (27.ledna) se na celém světě připomínal den holocaustu - den spojený s osvobozením Auschwitzu, jak se u nás doma říkalo Osvětimi, a s prvním šokujícím zjištěním, jaké hrůzy se v lágrech odehrávaly v masovém měřítku po celou řadu let. Holokaust se připomínat má, už jen aby se nikdy nic podobného nestalo – ostatně příběh sám je milý i přes smutné zarámování.
Auschwitz byl jediný koncentrák, kde byli vězni, včetně dětí, tetováni, a to povětšinou na levém předloktí, Když jsem vyrůstal, tvrdil můj táta, že to je telefonní číslo, aby si ho lépe pamatoval. 

 


I jako malému dítěti mi bylo zřejmé, že to jistě není pravda, ale vycítil jsem, že se nemám moc ptát. Pro ty, kdo se s tím snad nikdy nesetkali, přikládám fotku táty, kde je číslo 170266 Goldsheider otecpatrné.


Není to jediná fotografická příloha, Pár dalších patří k méně kvalitním fotografiím v našem rodinném archivu, ale jsou, přinejmenším pro mne, nesmírně cenné: je na nich jedinečná postava literatury 20. století, Erich Maria Remarque. 



Příběh, jak a odkud se vzaly, vynahradí jejich neostrost.


Jako šéfredaktor čtrnáctideníku Kino, v 60. letech nejuznávanějšího filmového časopisu ve východní Evropě, zasedal táta v porotách předních evropských filmových festivalů. Když byl v roce 1962 ve švýcarském Locarnu, měl při té příležitosti za cíl setkat se s nedaleko žijícím Remarquem, jehož věhlasná vila Monte Tabor byla dostupnější než jeho telefonní číslo.


Proto táta, po několika neúspěšných pokusech dovolat se, zazvonil jednoho krásného dne u brány vily tyčící se nad jezerem. Spisovatelův sekretář sestoupil po strmých schodech, poznamenal si tátovy údaje, požádal ho o posečkání, a po chvíli se vrátil s tím, že pan Remarque nebude, bohužel, moci žádné interview poskytnout. 


Erich Maria RemarqueOpravdu ne. Ne, nejen ten den, ale ani žádný jiný. Dozajista ne. Vůbec. Nikdy. Táta usoudil, že instrukce musely být od Remarqua, a nenechal se odbýt, až konečně sešel dolů sám Remarque a tátovi slušně, ale rezolutně vysvětlil, že neposkytne interview nikomu z tehdejší východní Evropy. 


Pro někoho, kdo bral Remarquovy literární hrdiny jako typicky pokrokové, liberální, levicové a znal Remarqua jako odvážného a zásadního antifašistu, to přišlo jako šok, a táta najednou neměl slov.


Nebylo ani třeba. On to byl opravdu krásný den v parném létě, a táta, který sice chodil zásadně perfektně oblečený, měl přece jen sundané sako, vyhrnuté rukávy košile, a Remarque najednou spatřil něco, proti čemu vždy brojil: vytetované číslo na tátově levém předloktí. 


Bleskově a hluboce se omluvil, okamžitě pozval tátu dovnitř a strávil s ním zbytek dne. Později se přiznal, že i při zásadě nepřijmout nikoho z východní Evropy, ho přece jen zaujalo jméno Goldscheider a chtěl si být jistý, že nedělá chybu. 


A tak pro jednou číslo, kterým nacisti v Auschwitzu dehumanizovali své oběti, mělo svůj nečekaný, pozitivní dopad…


Bylo mi tehdy 12 let a Remarque a Hemingway pro mne jako spisovatelé znamenali všechno. Dodnes si pamatuji, s jakou pýchou jsem s tátou nesl vytištěný rozhovor s fotkami v obálce s ručně napsanou adresou Remarqua na pražskou Hlavní poštu. Živě jsem si představoval, jak poštovní zaměstnanec bude ohromený, až uvidí, s kým si dopisujeme. 


Jaké proto zklamání, když mladá holka suše poznamenala, že nemůže přečíst lístek k rekomandu, který jsem tak pracně a pečlivě vyplnil sám, a požádala tátu, aby vyplnil jiný. Remarque

 

Když jsem protestoval, že je to posílané proslulému spisovateli Remarquovi, kterého každý zná, a jistě by mu to došlo i bez adresy, vůbec netušila o kom je řeč.


Schválně kolik dnešních mladých lidí to asi ví, o více než půl století později, kdy navíc jeho knihy neztratily nic na své kvalitě a jedinečnosti…

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 01 Únor 2018 09:55 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB