Nejen umělci mají gloriolu. Také Anna Fárová (1. června 1928 - 27. února 2010), rozená Annette Šafránková, patřila k těm lidem, o nichž se mluvilo již za jejího života s velkým obdivem. Patřila k české uměnovědné aristokracii, její jméno se vyslovovalo vždy s respektem. V čase, který nepřál velkým jménům, byla pro některé jasnou ikonou. Pro blízké zkrátka Anette.
Tento, někdy až přemrštěný, obdiv vycházel ze dvou zdrojů. Byly to její kontakty, ale i její postoje. Dcera českého diplomata a francouzské profesorky, která za svůj život dokázala propojovat kulturní kontexty, ale i vytvářet nové, měla zvláštní dar domoci se toho, o co vždy usilovala. A to navzdory poměrům, a vlastně svého druhu také díky nim. „Vždycky jsem si říkala, že když budu to, co dělám, dělat pořád, věrně a hlouběji, třeba se něco dozvím. Myslím, že je jedno, co člověk dělá," znělo její krédo.
Svůj široký záběr využívala při propagaci českého umění, zejména fotografie, do zahraničí. Byla svého druhu český kulturní atašé bez závazků. S jejím jménem jsou spjaty výstavy a publikace autorů, kteří vstoupili do povědomí světové veřejnosti. Postarala se o velkou popularitu fotografů Františka Drtikola, Josefa Sudka, později také Josefa Koudelky.
Senzace Drtikol, odkaz Sudka
Podobně jako pro její vrstevníky znamenala 60. léta obrovskou příležitost - věnovala se velkou měrou také propagaci evropské fotografie v Československu, kde vystavovala Wernera Bischofa, Andrého Kertésze, Elliotta Erwitta nebo Roberta Doisneaua - neztratila ji ale ani po podpisu Charty 77, byť se jí tehdejší režim snažil všemožně znemožnit. Po odchodu z Uměleckoprůmyslového muzea se jí dařilo publikovat také v zahraničí, v Německu, Francii i Spojených státech amerických.
Pro její vysoké komunikační schopnosti a cit pro společenské a politické situace bylo ovšem nesmírně důležité rodinné zázemí. Otec i matka žili uměním, a její otec stál také za její první monografií o slavném francouzském fotografovi Henri Cartiera-Bressonovi. Kniha, která otevřela dnes již proslulou řadu Umělecké fotografie v nakladatelství Odeon, vytvořila mladá třicetiletá kurátorka. Jistě, byla připravena, ale nebyla sama. Další monografie a její výstavy, byly z velké části odvozeny z tohoto úspěchu.
Fotografové vyprávějí a mohli by vyprávět, u čeho všeho Fárová, jejich Anetka, vlastně byla. Rozjela kariéru fotografu Josefu Koudelkovi, když ve Špálově galerii v Praze pořádala výstavu 7+7, její seznámení s Josefem Sudkem, již v té době významným umělcem, bylo z druhu fatálních. K Sudkovým osmdesátinám připravila v roce 1976 jeho retrospektivu. Nebylo jistě náhodou, že právě Sudek odkázal své kurátorce Fárové na smrtelné posteli svůj archiv.
Zázemí Uměleckoprůmyslového muzea, kde působila až do roku 1977, ji přivedlo k odkazu tvorby Františka Drtikola. Jeho fotografie ležely v muzejním depozitáři. V roce 1972 to byla naprostá senzace, a stála za ní právě Anna Fárová, která mu uspořádala posmrtnou výstavu. Vybudovala v muzeu první sbírku fotografie, a začala nakupovat další fotografy, zejména z okruhu avantgardy (Štýrský, Toyen a další).
Mladé talenty
Ani později nepolevovala v zájmu hledat nové talenty. Starala se také o studenty a v paměti mnohých dosud rezonuje výstava z roku 1981, kdy uspořádala v opuštěném klášteře v Plasích u Plzně výstavu, na kterou přijela „tout Paris": fotograf Henri Cartier-Bresson s partnerkou, fotografkou Martine Franckovou, spisovatelé Hervé Guibert, ale i Anne Philipeová, manželka Gérarda Philipa, galeristé Agathe Gaillardová a Sue Daviesová, ředitelka londýnské Photographer's Gallery a další. Věhlas jména Fárová byl tak velký, že to byla událost, kterou si dnes někteří dokážou jenom obtížně představit. Loni se k této přehlídce vrátila albem Plasy 1981 v nakladatelství Torst, stejně jako svazek jejích článků Dvě tváře.
Historička kurátorka Anna Fárová získala řadu vyznamenání: v roce 2002 jí prezident Václav Havel udělil Medailí Za zásluhy, ve Francii ji pasovali na rytíře umění. Ceny získala i v USA a Německu, kde se její monografie Františka Drtikola stala nejlepší uměleckou publikací roku 1986. Monografie Josefa Sudka byla vyhlášena nejkrásnější knihou v Česku.
