Časy se ale přece jenom mění. Koncert rozhodně nepůsobil jako elitní záležitost pro londýnskou smetánku či intelektuální kruhy. Naopak - publikum bylo výrazně mladší, než je zvykem, a soudě podle vzhledu a oblečení, skutečně velmi rozmanité (lidi z kanceláří a studenty nešlo přehlédnout). Na programu byl průřez vážnou hudbou za posledních 300 let: Schubert, Haydn, Berg a Adams, pod taktovkou Alana Gilberta, který Newyorskou filharmonii vede od září loňského roku a překvapivě je na tomto postu prvním newyorským rodákem.
Jako na celkem zběhlého návštěvníka koncertů vážné hudby, přesto však laika, na mě nejvíc zapůsobilo hudební provedení a mimořádná profesionalita dotažená do posledního detailu. A podle mocného potlesku, který publiku zajistil i přídavek nakonec, jsem evidentnĕ nebyla se svým názorem jediná.
Jak však poznamenala kritička listu The Times Hilary Finchová ve své vlažné recenzi: „Bouřlivé ovace, kterých se Newyorská filharmonie dočkala na svém nevýrazném druhém koncertě, vypovídaly o tom, že publikum tvořili buďto její zarytí příznivci, nebo lidé, kteří vůbec neměli ponětí o úrovni jiných koncertů vážně hudby za poslední dva týdny v Londýně."
Nevím, zda dotyčná kritička byla též na koncertu Českého symfonického orchestru den předtím, kde zazněla Má vlast v podání Libora Peška, či o pár týdnů později na koncertu London Gay Symphonic Orchestra, který představil mimořádně efektní koncertní provedení filmové hudby, počínaje West Side Story, přes ústřední melodie z hollywoodských trháků jako Superman, Indiana Jones či Piráti z Karibiku, až po James Bond Concerto od Simona Proctora - téměř čtvrthodinový klavírní koncert složený z úryvků ze všech slavných bondovek.
Oba koncerty se odehrály v honosné Cadogan Hall v Chelsea, a zatímco na první dorazili povětšinou postarší, vážné hudby znalí Britové, tak na druhém koncertě šlo návštěvníky rozdělit na rodinné příslušníky hráčů orchestru (děti či rodiče) a jejich, v drtivé většině homosexuální přátele.
Reakce publika byla stejně euforická jako v případě Newyorské filharmonie. Na rozdíl od Hilary Finchové je pro mě větší otevřenost vážné hudby širšímu, laickému publiku jednoznačně větším přínosem.